ECLI:CZ:US:1997:3.US.92.97
sp. zn. III. ÚS 92/97
Usnesení
III. ÚS 92/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D., zastoupeného advokátem JUDr. L.P., proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. ledna 1997, čj. 94K 6/96-64, mimo ústní jednání, dne 17. 6. 1997 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. odůvodnění
Podáním ze dne 3. 3. 1997, které bylo doručeno Ústavnímu soudu 19. 3. 1997, brojí stěžovatel proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 23. ledna 1997, čj. 94K 6/96-64, kterým byl ustanoven opatrovník věřitelů v konkurzním řízení, a dále soud vyslovil podmíněný souhlas správcem konkurzní podstaty a opatrovníka věřitelů s prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele formou veřejné dražby s tím, že příjem z této veřejné dražby je příjmem do konkurzní podstaty a náklady dražby jdou k tíži konkurzní podstaty, a domáhá se jeho zrušení s odůvodněním, že citovaným rozhodnutím bylo orgánem veřejné moci zasaženo -do ústavních práv stěžovatele zaručených mu zejména č1. 4, č1. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1, čl. 30 odst. 3 a č1. 38 odst. 2 Listiny
III. ÚS 92/97
základních práv a svobod. V další části své ústavní stížnosti pak stěžovatel polemizuje s důvody, které vedly soud k vyhlášení konkurzu proti stěžovateli a k dalšímu postupu soudu v probíhajícím konkurzním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z předložených rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 94K 6/96, ze dne 22. ledna 1997 a ze dne 23. ledna 1997, Ústavní soud zjistil, že tento soud jako věcně i místně příslušný k řízení o prohlášení konkurzu a dalšího konkurzního řízení na návrh věřitelů dle zák. č. 328/1991 Sb., v platném znění, o konkurzu a vyrovnání, prohlásil konkurz na majetek obchodní společnosti D., tedy na majetek stěžovatele, když shledal, že jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro vydání takovéhoto rozhodnutí.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro ně postačuje stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1 až 5) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté a svým postupem pak porušují zásady spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Zvláště v rámci konkurzního řízení je plně v pravomoci příslušného soudu postupovat se vší důsledností proti dlužníkům a v souladu se svými oprávněními, které mu citovaný zákon poskytuje, chránit práva věřitelů.
III. ÚS 92/97
V posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud proto neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ustanovení hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Z té skutečnosti, že krajský obchodní soud rozhodl v rámci svých oprávnění daných mu zákonem o realizaci stěžovatelova majetku nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tak, jak se toho ve své ústavní stížnosti stěžovatel domáhá.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že ani samotná stížnost stěžovatele nesplňovala formální náležitosti, neboť zejména předložená plná moc právního zástupce stěžovatele nesplňovala náležitosti plné moci k zastupování stěžovatele v řízení před Ústavním soudem (§31 zák. č. 182/1993 Sb.), neboť zástupce není oprávněn v řízení před Ústavním soudem nechat se zastoupit dalším zástupcem. Proto předloženou plnou moc zástupce stěžovatele pro řízení před Ústavním soudem nelze považovat za řádnou plnou moc pro její formální nedostatky spočívající v nepřípustné substituční doložce. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla zjevně neopodstatněná, nejevilo se však účelné vésti stěžovatele k odstranění těchto vad plné moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou polemiku s právními závěry krajského obchodního soudu, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, na niž bylo odkázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku toho usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/199 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 17. 6. 1997 JUDr. Vlastimil Ševčík
soudce Ústavního soudu ČR