ECLI:CZ:US:1997:3.US.96.97
sp. zn. III. ÚS 96/97
Usnesení
III. ÚS 96/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci navrhovatele K.B., zastoupeného advokátem JUDr. L.M., takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal opakovaně ústavní stížností zrušení ustanovení části §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to slova "...Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), ...", protože je podle jeho tvrzení v rozporu s čl. 36 odst. 1 a č1. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uplatnění práva na soudní ochranu je podle navrhovatele vázáno na šedesátidenní lhůtu uvedenou v §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podání stížnosti prostřednictvím advokáta podle §30 odst. 1 citovaného zákona a přiložení kopie rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva uplatňuje, podle §72 odst. 4 zákona č.
III. ÚS 96/97
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, což je nesplnitelné, jestliže rozhodnutí nabývá právní moci ústním vyhlášením a písemné rozhodnutí je doručeno po šedesáti a více dnech.
Stěžovatel označil své podání jako "Návrh na další postup ve věci sp.zn. III. ÚS 51/97". K tomu Ústavní soud ČR konstatuje, že věc vedená pod sp.zn. III. ÚS 51/97 byla pravomocně rozhodnuta usnesením, které nabylo právní moci ve smyslu §58 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dne 17. 3. 1997. Protože Ústavní soud není oprávněn znovu jednat o věci, v níž již pravomocně rozhodl, podání muselo být posouzeno jako nový návrh.
Podle ust. §64 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jsou aktivně legitimováni k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho části subjekty v tomto ustanovení uvedené a tedy také senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním ústavní stížnosti a ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 zákona. Zmíněný §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že "...spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení..." Je zřejmé, že se v daném případě musí jednat o ústavní stížnost, podanou za současného splnění podmínek uvedených v ustanovení §72 (zejména i ustanovení odst. 2) a také v §74 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, případně §78 citovaného zákona. Zde je na místě dodat, že právě ona souvislost (tedy ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. -"spolu s ústavní stížností...") nenastala, když samotná ústavní stížnost podaná již ve věci III. ÚS 51/97 nebyla podána včas, tedy ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu. Proto také Ústavnímu soudu nezbylo, než v rámci prvotně podané ústavní stížnosti tuto odmítnout, a to včetně návrhu na zrušení části zákona z důvodů již vpředu uvedených.
U nyní projednávaného podání označeného jako "Návrh na další postup ve věci sp.zn. III. ÚS 51/97" lze mít :za to, že se jedná o další návrh, za dané situace však již pouze o návrh na zrušení části zákona. Za této situace (kdy odkaz na ústavní stížnost pravomocně již odmítnutou pod sp. zn. III. ÚS 51/97 je
III. ÚS 96/97
irelevantní) je zřejmé, že navrhovatel postrádá aktivní legitimaci k postupu podle ustanovení §64 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Ústavnímu soudu ČR proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 1997
JUDr.VIadimír JURKA
soudce Ústavního soudu