ECLI:CZ:US:1997:4.US.103.97
sp. zn. IV. ÚS 103/97
Usnesení
IV. ÚS 103/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J.N., zastoupeného advokátem JUDr. R.K., proti rozhodnutí Policie České republiky, ze dne 25. 2. 1997, č- j. PJM-1080/PDS-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 26. 3. 1997 doručena ústavní stížnost směřující proti výše uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že došlo k porušení čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky.
Jak bylo Ústavním soudem zjištěno z přiložených rozhodnutí, Správa zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Okresního ředitelství ze dne 28. l1. 1996, č. j. ORTR - 769/ZBR-96, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání zbrojního průkazu z důvodu nesplnění podmínky bezúhonnosti podle
IV. ÚS 103/97
§40 odst. 1 písm. e) zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu. Oba správní orgány totiž shledaly, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 10. 1977, sp. zn. 1 T 507/77, odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 a 3 trestního zákona účinného v době spáchání trestného činu, a proto ho nelze považovat ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 288/1995 Sb. za bezúhonného, neboť od odsouzení neuplynulo alespoň 25 let.
Stěžovatel je toho názoru, že při aplikaci zákona č. 288/1995 Sb. nejsou vytvořeny rovné a spravedlivé podmínky pro všechny bez rozdílu. V této souvislosti odkazuje na novelu trestního zákona č. 152/1995 Sb., kterou s účinností od 1. 9. 1995 byla zcela nově pojata skutková podstata trestného činu ublížení na zdraví, kde namísto původních čtyř odstavců §221 jsou pouze odstavce tři s tím, že "těžké ublížení" ve smyslu uvedeného ustanovení bylo subsumováno pod odst. 2 písm. C) a odst. 4 byl označen jako odst. 3. Za tohoto stavu podle jeho mínění může docházet k situaci, kdy bude rozdílně posuzována bezúhonnost s ohledem na uplynutí doby 25 let nebo 10 let od odsouzení. Právě v tom spatřuje naprostou nesprávnost zákona o zbraních a střelivu spočívající v rozporu s výše zmíněnou novelou a znamenající ničím nepodloženou tvrdost pro všechny žadatele o vydání zbrojního průkazu odsouzené za trestný čin podle §221 odst. 3 tr. zákona ve znění před 1. 9. 1995. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby byla zrušena část ustanovení §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 288/1995 Sb., a to tak, že trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 3 a 4 tr. zákona bude nahrazen novým ustanovením, a to §221 odst. 2 tr. zákona.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon"), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak vyplývá z obsahu podané ústavní stížnosti, ta směřuje proti
rozhodnutí správního orgánu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí
IV. ÚS 103/97
žádosti o vydání zbrojního průkazu podle zákona č. 288/1995 Sb. Tento nový zákon je konstrukčně jiný než dříve platný zákon č. 147/1983 Sb., když připouští přezkoumání rozhodnutí v odvolacím řízení správním. Je tedy možné proti pravomocnému rozhodnutí podat žalobu k soudu, jak vyplývá z ustanovení §247 občanského soudního řádu. V souladu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je tato tzv. generální klauzule omezena v ustanovení §248 o.s.ř. tzv. negativní enumerací. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí učiněná podle zákona č. 288/1995 Sb. zde obsažena nejsou, je nepochybné, že stěžovatel mohl proti napadenému rozhodnutí žalobu podat. Neučinil-li tak, nesplnil podmínku stanovenou v §75 odst. 1 zákona.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. f) zákona odmítnout jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, aniž by právního zástupce stěžovatele vyzýval k upřesnění, resp. doplnění toho, čeho se stěžovatel domáhá.
Pokud bylo takto rozhodnuto o ústavní stížnosti, má toto rozhodnutí zásadní význam i pokud jde o návrh podaný podle §74 zákona, neboť nebylo-li možné ústavní stížnost meritorně projednat pro její nepřípustnost, odpadá tím současně i předpoklad projednání návrhu na zrušení části §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 288/1995 Sb. K takovému návrhu není totiž stěžovatel již s ohledem na ustanovení §64 odst. 1 zákona aktivně legitimován (viz též usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení úS ČR).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 199
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj