Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.04.1997, sp. zn. IV. ÚS 20/97 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 45/7 SbNU 303 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.20.97

sp. zn. IV. ÚS 20/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 1996, čj. 19 Ca 485/95-18, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, zamítajícímu žalobu na zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v P. ze dne 26. 9. 1996, čj. 619/95 ZKI, stěžovatel uvádí, že byly-li rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 1994, sp. zn. 5 Tz 29/93, zrušeny rozsudky bývalého Krajského soudu v Pardubicích ze dne 27. 3. 1959, sp. zn. 3 To 129/59, a bývalého Lidového soudu v Holicích ze dne 8. 9. 1958, sp. zn. T 69/58, o propadnutí majetku, v ústavní stížnosti blíže specifikovaného, a došlo-li tak k obnovení vlastnického práva stěžovatele k předmětným nemovitostem s účinky ex tunc, měl Katastrální úřad v Pardubicích na základě těchto řádně doložených skutečností rozhodnout o zápisu vlastnického práva stěžovatele do katastru nemovitostí ve smyslu ustanovení §7 zákona č. 265/1992 Sb. Krajský soud v Hradci Králové porušil tedy svým rozsudkem ústavně zaručené právo stěžovatele, vyplývající z článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto stěžovatel z těchto důvodů navrhuje, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Krajský soud v Hradci Králové uvedl ve svém vyjádření ze dne 3. 4. 1997, že napadený rozsudek je v souladu s platnými právními předpisy i základním právem, jehož se stěžovatel dovolává. I když účelem zákona o soudní rehabilitaci je zejména zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za skutky, které byly v době nesvobody neprávem označeny jako trestné, nelze přehlédnout, že mezi konfiskací majetku a soudní rehabilitací je časový odstup delší než 40 let, v němž konfiskovaný majetek měl vlastní osud. I když tedy došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku, v němž byla také vyslovena konfiskace nemovitosti, nedochází k obnově vlastnických práv ke konfiskovanému majetku automaticky, ale pouze způsobem předvídaným v ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., který odkazuje na zákony později vydané. Tato zákonná úprava vyjadřuje úmysl zákonodárce dosáhnout naplnění účelu zákona, aniž by docházelo ke vzniku dalších křivd vůči osobám, které se na nezákonnosti v době nesvobody nepodílely a majetek, který byl rehabilitovaným osobám v minulosti konfiskován, dnes vlastní. Proto i z těchto důvodů nemůže rehabilitovaná osoba nebo její právní zástupce dosáhnout nápravy křivdy vzniklé konfiskací nemovitostí tím, že pouze navrhne příslušnému katastrálnímu úřadu provedení zápisu práva do katastru nemovitostí. Vedlejší účastník Zeměměřický a katastrální inspektorát v P. se dopisem ze dne 23. 3. 1997 postavení vedlejšího účastníka vzdal. Z obsahu spisu Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v P., sp. zn. 619/95 ZKI, jakož i spisu 19 Ca 485/95 Krajského soudu v Hradci Králové, Ústavní soud zjistil, že na základě trhové smlouvy ze dne 10. 9. 1928 bylo k předmětným nemovitostem v k. ú. D. R. vloženo vlastnické právo pro J. a E. L., a to každému k jedné ideální polovině. Již citovanými rozsudky bývalého Lidového soudu v Holicích a bývalého Krajského soudu v Pardubicích byl J. L. odsouzen, mimo jiné, k trestu propadnutí majetku, přičemž na základě uvedených rozsudků bylo dne 31. 8. 1959 vloženo vlastnické právo k uvedeným nemovitostem pro československý stát - Okresní ústav národního zdraví v H. Již konstatovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byly zmíněné rozsudky v celém rozsahu zrušeny a J. L. byl zproštěn obžaloby. Podáním ze dne 12. 4. 1995 požádal stěžovatel Katastrální úřad v Pardubicích o provedení opravy zápisu v katastru nemovitostí v knihovní vložce č. 523 k. ú. D. R. Katastrální úřad v Pardubicích vydal dne 22. 8. 1995 pod čj. 121 OR 6/1995 rozhodnutí, jímž stěžovatelově žádosti nevyhověl. O odvolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí Katastrálního úřadu v Pardubicích rozhodl Zeměměřický a katastrální inspektorát v P. dne 26. 9. 1995 pod sp. zn. 619/95 ZKI tak, že toto odvolání zamítl a rozhodnutí zmíněného katastrálního úřadu potvrdil. Krajský soud v Hradci Králové, jenž rozhodoval o žalobě stěžovatele na zrušení rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v P., rozhodl potom rozsudkem ze dne 31. 10. 1996, čj. 19 Ca 485/95-18, tak, že žalobu zamítl. V důvodech svého rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové poukazuje na to, že zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, obsahuje v ustanovení §23 odst. 2 speciální ustanovení, podle něhož podmínky uplatnění nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zákonem je třeba rozumět jednak zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jednak zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pouze postup podle těchto zákonů může vést k získání listiny způsobilé k zápisu do katastru nemovitostí, takovou listinu však stěžovatel nezískal. V souvislosti s rozhodováním v této věci dospěl senát k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu tohoto soudu ze dne 11. 7. 1996, čj. II. ÚS 173/95-46. Ve výroku tohoto nálezu je uvedeno, že pravomocná soudní usnesení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., zákona č. 633/1992 Sb. a zákona č. 198/1993 Sb., pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, jsou listinou opravňující provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb. V důvodech uvedeného nálezu je pak konstatováno, že soudní usnesení o zrušení trestních rozsudků, včetně zrušení trestu propadnutí majetku, je závažným rozhodnutím státního orgánu, které musí respektovat i katastrální úřady. Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. v §23 odst. 2 odkazuje na zvláštní zákon, který upraví podmínky pro uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků. Tímto zákonem se stal zákon č. 87/1991 Sb., který podle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93, nezměnil nic výslovně na tom, že v důsledku zrušení takových rozhodnutí v trestních věcech a jejich výroku o propadnutí majetku ex tunc, se obnovilo původní vlastnictví majetku. Tento zákon stanovil pouze postup, jakým se má oprávněná osoba domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné. Odmítavým stanoviskem katastrálních úřadů dochází k právně závadné situaci, kdy v zápisech katastrálních operátů jsou trvale vykazovány konfiskační trestní rozsudky a odmítáno provedení záznamů soudních usnesení, která tyto rozsudky zrušují. Podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. stěžovateli požadované záznamy nemají sice vliv na vznik, změnu nebo zánik práva, nicméně vytvářejí tzv. nuda proprietas, neboť atributy výkonu vlastnického práva, tj. věc užívat, požívat, disponovat jí a zcizovat ji, přináleží jiným osobám než vlastníkům. Záznam této právní skutečnosti přísluší katastrálnímu úřadu. Stěžovatelům nelze přisvědčiti v tom, že v jejich případě došlo k porušení článku 11 odst. 1 druhá věta Listiny, došlo však k porušení článku 4 odst. 4 Listiny, neboť odmítnutím provedení záznamu, včetně odejmutí možnosti obrany (denegata justitia), nebylo šetřeno podstaty a smyslu základních práv a svobod stěžovatelů. Za tohoto stavu věci nezbývalo proto, než podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, předložit spornou otázku k posouzení plénu. Plénum Ústavního soudu České republiky ve svém stanovisku ze dne 11. 3. 1997, sp. zn. Pl. ÚS st. 4/97, dospělo k závěru, že citovaný nález druhého senátu je v rozporu s účelem zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §1 tohoto zákona k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky (dále jen "katastr") se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (odst. 1). Další práva se do katastru zapisují, pokud tak stanoví zvláštní zákon (zákon ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Zápisem se rozumí vklad (§2), záznam (§7), poznámka (§9) nebo její výmaz (odst.3). Zápisy mají právní a evidenční účinky podle tohoto zákona (odst. 4). Podle ustanovení §7 odst. 1 citovaného zákona práva uvedená v §1 odst. 1, která vznikla, změnila se nebo zanikla ze zákona, rozhodnutím státního orgánu, příklepem licitátora na veřejné dražbě, vydržením, přírůstkem a zpracováním, se zapisují záznamem údajů na základě listin vyhotovených státními orgány a jiných listin, které podle zvláštních předpisů potvrzují nebo osvědčují právní vztahy, do katastru. Podle ustanovení §8 odst. 2 citovaného zákona, je-li listina vyhotovena státním orgánem nebo jiná listina způsobilá k vykonání záznamu, provede katastrální úřad zápis do katastru, jinak vrátí listinu tomu, kdo ji vyhotovil. Jak se v uvedeném stanovisku dále uvádí, otázku, zda pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, třeba tedy vzhledem k uvedené zákonné úpravě odpovědět negativně. Tak by tomu mohlo být pouze v případě, kdyby uvedená soudní rozhodnutí konstituovala, a to bez dalšího, nabytí vlastnictví k nemovitostem, resp. k jinému majetku, u něhož byl vysloven trest propadnutí nebo zabrání. Ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, váže však úpravu podmínek uplatňování nároků, vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků, na zvláštní zákon, kterým je možno rozuměti zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (§19 a §20), jakož i zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů [§6 odst. 1 písm. a)]. Při úvaze o tom, zda právě citované ustanovení §23 odst. 2 je, či není v rozporu zejména s článkem 11 odst. 1 Listiny, je nutno vycházet z toho, že smyslem a účelem tohoto ustanovení je v prvé řadě také ochrana původního vlastníka, a to především vzhledem k možné námitce vydržení. Ustanovení §23 zákona o soudní rehabilitaci chrání tedy právo každého vlastnit majetek potud, že se mu náhrady dostane v každém případě, i když nikoliv vždy cestou naturální restituce. Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou tedy podle zmíněného stanoviska listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, neboť tomu, aby je bylo možno takto chápat, brání již citované ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Druhý senát neměl proto ve věci sp. zn. II. ÚS 173/95 ústavní stížnosti vyhovět, a to navíc, ve výroku svého nálezu, způsobem, který je v rozporu i s ustanovením §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vzhledem k vázanosti tímto stanoviskem pléna podle ustanovení §23 zákona č. 182/1993 Sb. má Ústavní soud v projednávané věci za to, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové nedošlo k vytýkanému porušení ústavně zaručeného práva vyplývajícího z článku 11 odst. 1 Listiny, a proto ze všech uvedených důvodů podle ustanovení §82 odst. 1 citovaného zákona ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. dubna 1997