infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-208-002,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.11.1997, sp. zn. IV. ÚS 205/97 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 144/9 SbNU 279 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.205.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K otázce majetkové křivdy způsobené nesprávnou aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945

Právní věta Politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti, nelze nikdy napravit zcela.

ECLI:CZ:US:1997:4.US.205.97
sp. zn. IV. ÚS 205/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. listopadu 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj. 29 Co 101/97-109, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj. 29 Co 101/97-109, se zrušuje. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11. 1996, čj. 14 C 432/92-92, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby vedlejší účastník byl uznán povinným vydat stěžovateli a sepsat s ním dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto rozsudku blíže označených, stěžovatel mimo jiné uvádí, že rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 4, jakož i článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy vytýkají dědicům, že nepodali dědickou přihlášku, a že proto nemohli dědictví pravomocně nabýt, přehlížejí však přitom, že předpokladem podání dědické přihlášky je zahájení dědického řízení soudem, což se nestalo. Tento stav neprojednání dědictví trvá doposud, protože však projednávaný nárok se opírá o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mohou obecné soudy rozhodnout pomocí aplikace tohoto zákona, aniž by vyloučily nároky oprávněných dědiců, jako následníků závětních dědiců podle zápisu v pozemkové knize. Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uvedl ve svém vyjádření ze dne 2. 10. 1997, že stěžovateli lze přiznat nejvýše postavení potomka fideikomisárního substituta, což znamená, že již nespadá do okruhu osob oprávněných k restituci majetku podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okruh oprávněných osob je dán zákonem a výklad zákona je věcí soudu. Stěžovatel ostatně nikde nedokládá, v čem má spočívat jím tvrzená diskriminace, které se vůči němu měly obecné soudy dopustit. Ústavní soud nezavršuje soustavu obecných soudů, a není tedy další dovolací instancí. Ústavní stížnost má místo, jen pokud napadeným rozhodnutím byla porušena Ústavou zaručená práva stěžovatele. V tomto případě se tak nestalo, a proto třeba mít za to, že ústavní stížnost by měla být jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Vedlejší účastník výrobní družstvo Eltherm uvedl ve svém vyjádření ze dne 3. 10. 1997, že se ztotožňuje se závěry napadeného rozhodnutí. Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze dovodit, že rozhodnutí o projednání dědictví, případně podání podnětu k němu, bylo povinností soudu. Důkazní břemeno spočívá v této věci naopak na stěžovateli. Ústavní soud, jak již vyslovil v předchozím nálezu v této věci ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, není vskutku soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 14 C 432/92 Okresního soudu v Liberci, že po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu prováděl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, dokazování, směřující rovněž k posouzení, zda došlo ke konfiskaci předmětných nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Po zjištění, že J. G., jako dědička původního vlastníka, zemřela již dne 7. 10. 1945, tedy před účinností citovaného dekretu, rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 2. 1993, čj. 14 C 432/92-14, zrušil. Ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 1995, čj. 29 Co 482/95-78, krajský soud uvedl, že otázka, kdo byl vlastníkem nemovitostí k datu 30. 10. 1945, kdy ze zákona měly nastat účinky konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., závisí na tom, zda v té době již nastaly účinky svěřenského náhradnictví, čili zda osoby, v jejichž prospěch svědčilo, se již ujaly pozůstalosti postupem upraveným v ustanovení §799 a násl. obecného zákoníku občanského, tedy prokázáním právního důvodu dědění a dědickou přihláškou. Teprve po objasnění této otázky, vyžadující si potřebu doplnění důkazů, bude možno zkoumat, zda ve vztahu k osobě, které v kritické době svědčilo vlastnické právo, proběhlo správní řízení podle §1 odst. 4 dekretu a jaký byl jeho výsledek. Stěžovatele by bylo možno pokládat za oprávněnou osobu jen ve vztahu k vlastníkovi a pokud by se mělo jeho oprávnění odvozovat od závětí J. G. povolaných fideikomisárních substitutů, pak jen v rozsahu podílů, které jeho právním předchůdcům z tohoto důvodu náležely. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 11. 1996, čj. 14 C 432/92-92, stěžovatelovu žalobu opětovně zamítl s odůvodněním, že restituční nárok dědice ze závěti končí v projednávané věci u substituta, tím však stěžovatel není. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrdil, vycházeje v podstatě ze stanoviska, jaké zaujal Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 1993, 14 Co 25/93, publikovaném pod č. 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Podle tohoto stanoviska ustanovení §3 odst. 2 písm. b) zákona č. 87/1991 Sb. lze obdobně analogicky použít i na náhradní dědice podle náhradnictví svěřenského (fideikomisární substituce) ve smyslu ustanovení §608 dříve platného obecného zákoníku občanského z roku 1811, nikoli však již na děti nebo vnuky tohoto náhradního dědice. Obecné soudy navzdory tomu, na co poukazoval Ústavní soud v již citovaném nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 56/94, a dokonce i navzdory tomu, co konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 1995, zvolily při svém rozhodování cestu procesní ekonomie. Jinými slovy, ať by již šlo o majetek, který byl konfiskován, či konfiskován nebyl, nelze podle názoru obecných soudů stěžovatele z uvedených důvodů považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v nyní platném znění. Takový procesně ekonomický přístup může být v mnoha případech namístě, jindy však může odvést od jádra problému, jak se také stalo v projednávané věci. Ústavní soud proto v naznačených směrech sám doplnil řízení a z výměru bývalého ONV v Liberci (číslo jednací a datum nejsou uvedeny) zjistil, že podmínky pro konfiskaci byly konstatovány u J. G., která však zemřela, jak již bylo uvedeno, dne 7. 10. 1945, tedy ještě před účinností dekretu č. 108/1945 Sb., která nastala dnem 30. 10. 1945. Protože J. G. měla vzhledem k odevzdací listině ze dne 26. 10. 1932, čj. D 1 176/32-9, postavení tzv. předního dědice, nemohly být s citovaným správním aktem spojeny žádné právní účinky. V této souvislosti možno konstatovat, že k obdobnému závěru směřoval již nález bývalého Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 1947, čj. 457/47-3, a to ve věci, v níž došlo k aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb. Za tohoto stavu věci měl tedy v roce 1945 soud zahájit pozůstalostní řízení, a to z úřední povinnosti (§798 obecného zákoníku občanského z roku 1811, §20, §34 nesporného patentu). V projednávané věci však takto postupováno nebylo, náhradní dědicové nebyli o dědickém nápadu uvědoměni ani nebyli vyzvání k podání dědické přihlášky. Již v této situaci jeví se Ústavnímu soudu projednávaná věc vymykat z rámce skutkových okolností, za nichž rozhodoval Městský soud v Praze v již citovaném a publikovaném rozsudku, kdy žalobci namítají, že jejich dědeček odmítl v tísni podat přihlášku na fideikomisární nápad. V pozůstalostním řízení nebylo totiž co projednat, neboť předmětný majetek byl "konfiskován", a to bez ohledu na existenci, v pozemkové knize uvedených, náhradních dědiců. Správní orgán, rozhodující o konfiskaci, zde postupoval spíše "plošně", neboť již pouhé nahlédnutí do pozemkové knihy mu mohlo věc učiniti zjevnou. K takovému přístupu byly správní orgány přímo "naváděny" různými pokyny a směrnicemi tehdejšího ministerstva vnitra, razícího již cestu jinému, totiž totalitnímu, řádu, a to dokonce stranou dekretu č. 108/1945 Sb. Tak kupř. článek 6 směrnice ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 1946, uveřejněné pod č. 401/1946 Ú. l., ve svém třetím odstavci připouštěl konfiskaci i toho majetku, jehož vlastník nebyl znám, s tím, že v rozhodnutí jednoduše postačuje uvést skutečnosti odůvodňující konfiskaci. Ve směrnici ministerstva vnitra k provedení dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne 31. 3. 1946, č. 1700-27/3-46-82-Vb/3, byly pak v článku V odst. 2 písm. a) jako případy, kdy zemřelá osoba spadá pod §1 dekretu č. 108/1945 Sb., uváděny ty případy, jež již s aplikací citovaného dekretu jsou sotva slučitelné. Nepodání dědické přihlášky otcem stěžovatele mohlo tedy za těchto podmínek stěží způsobit zmaření fideikomisární substituce. Pokud by totiž existovaly důvody, pro které by mohl být konfiskován i dědický podíl stěžovatelova otce, měl těmto důvodům být dán průchod ve správním řízení, což se však nestalo. Situaci, jaká tehdy, a zejména po únoru 1948, existovala, dokumentuje snad nejpřesvědčivěji rozhodnutí bývalého Ústředního národního výboru statutárního města Liberce ze dne 18. 3. 1948, zn. 1300/48-byt.Kv./Mo, jímž stěžovatelově matce byl s okamžitou platností zrušen nájemní poměr v bytě L. čp. 245 s odůvodněním, že ve společné domácnosti s ní žije osoba německé národnosti (stěžovatelův otec). Jak se v tomto rozhodnutí dále konstatuje, vzhledem k veřejnému klidu a pořádku je nutno, aby stěžovatelova matka byt ihned vyklidila, neboť jinak bude dne 23. 3. 1948 o 10.00 hodině dopolední vyklizena exekučně. V tomto, již totalitním jazykem formulovaném dokumentu, vydaným bezmála 3 roky po uplynutí války, nelze spatřovat nic jiného než projev diskriminace vůči stěžovatelově otci jen proto, že byl německé národnosti. Jak Ústavní soud konstatoval kupř. ve svém nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/96, politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak neučinila. Obdobné proto platí i pro situaci, jaká existovala v projednávané věci, kdy stěžovatelův otec neučinil ani nemohl učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinil. Všechny konstatované skutečnosti a okolnosti posunují proto pozici stěžovatelova otce do roviny, v níž analogicky jej již, a to v rozsahu jeho podílu, tedy jedné čtyřiadvacetiny, nelze považovat pouze za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle §3 odst. 1 citovaného zákona. Jestliže totiž není pochyb o tom, že stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které byly v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potom podle názoru Ústavního soudu neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti, nelze nikdy napravit zcela. Protože rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého majetku obci, zahrnuje v to i předmětný majetek, bylo vydáno bývalým KNV v Liberci dne 26. 11. 1949 pod čj. Ú III-14/49 a následně dne 24. 1. 1951 byl podán návrh na vklad vlastnického práva pro československý stát, je splněna i podmínka tzv. rozhodného období, stejně jako je vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno, naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Tím, že obecné soudy se v podstatě omezily na pouhou reprodukci publikovaného rozsudku Městského soudu v Praze, postupujícího ostatně rovněž s použitím analogie, a nezjišťovaly, a proto ani nevzaly a ani nemohly vzít v úvahu všechny, pro posouzení této věci relevantní, okolnosti, odepřely tím stěžovateli jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení uvedeného článku Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. listopadu 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:4.US.205.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 205/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 144/9 SbNU 279
Populární název K otázce majetkové křivdy způsobené nesprávnou aplikací dekretu prezidenta republiky č. 108/1945
Datum rozhodnutí 20. 11. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 12. 6. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Čermák Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 108/1945 Sb., §1
  • 87/1991 Sb., §3 odst.4 písm.a, §3 odst.4 písm.b, §1 odst.1, §6 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík konfiskace majetku
osoba/oprávněná
dědění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-205-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30567
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-29