ECLI:CZ:US:1997:4.US.205.97
sp. zn. IV. ÚS 205/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 20. listopadu 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti R. D. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj. 29 Co 101/97-109, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, ze dne 25. 3. 1997, čj. 29 Co 101/97-109, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
potvrzujícímu rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 11.
1996, čj. 14 C 432/92-92, jímž byla zamítnuta žaloba s návrhem,
aby vedlejší účastník byl uznán povinným vydat stěžovateli
a sepsat s ním dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku tohoto
rozsudku blíže označených, stěžovatel mimo jiné uvádí, že
rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená
práva zakotvená v článku 3 odst. 1, článku 11 odst. 1 a 4, jakož
i článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"). Obecné soudy vytýkají dědicům, že nepodali dědickou
přihlášku, a že proto nemohli dědictví pravomocně nabýt,
přehlížejí však přitom, že předpokladem podání dědické přihlášky
je zahájení dědického řízení soudem, což se nestalo. Tento stav
neprojednání dědictví trvá doposud, protože však projednávaný
nárok se opírá o ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, mohou obecné soudy rozhodnout pomocí aplikace
tohoto zákona, aniž by vyloučily nároky oprávněných dědiců, jako
následníků závětních dědiců podle zápisu v pozemkové knize.
Z uvedených důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení napadeného
rozhodnutí.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, uvedl ve
svém vyjádření ze dne 2. 10. 1997, že stěžovateli lze přiznat
nejvýše postavení potomka fideikomisárního substituta, což
znamená, že již nespadá do okruhu osob oprávněných k restituci
majetku podle §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích. Okruh oprávněných osob je dán zákonem a výklad
zákona je věcí soudu. Stěžovatel ostatně nikde nedokládá, v čem má
spočívat jím tvrzená diskriminace, které se vůči němu měly obecné
soudy dopustit. Ústavní soud nezavršuje soustavu obecných soudů,
a není tedy další dovolací instancí. Ústavní stížnost má místo,
jen pokud napadeným rozhodnutím byla porušena Ústavou zaručená
práva stěžovatele. V tomto případě se tak nestalo, a proto třeba
mít za to, že ústavní stížnost by měla být jako zjevně
neopodstatněná odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.
182/1993 Sb.
Vedlejší účastník výrobní družstvo Eltherm uvedl ve svém
vyjádření ze dne 3. 10. 1997, že se ztotožňuje se závěry
napadeného rozhodnutí. Z ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. nelze
dovodit, že rozhodnutí o projednání dědictví, případně podání
podnětu k němu, bylo povinností soudu. Důkazní břemeno spočívá
v této věci naopak na stěžovateli.
Ústavní soud, jak již vyslovil v předchozím nálezu v této
věci ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, není vskutku soudem
nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již
proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, nicméně jen potud, pokud tyto soudy ve své
činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto
směru Ústavní soud zjistil z obsahu spisu 14 C 432/92 Okresního
soudu v Liberci, že po vydání citovaného nálezu Ústavního soudu
prováděl Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
dokazování, směřující rovněž k posouzení, zda došlo ke konfiskaci
předmětných nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. Po zjištění,
že J. G., jako dědička původního vlastníka, zemřela již dne 7.
10. 1945, tedy před účinností citovaného dekretu, rozsudek
Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 2. 1993, čj. 14 C 432/92-14,
zrušil. Ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10. 1995, čj. 29 Co
482/95-78, krajský soud uvedl, že otázka, kdo byl vlastníkem
nemovitostí k datu 30. 10. 1945, kdy ze zákona měly nastat účinky
konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb., závisí na tom, zda v té
době již nastaly účinky svěřenského náhradnictví, čili zda osoby,
v jejichž prospěch svědčilo, se již ujaly pozůstalosti postupem
upraveným v ustanovení §799 a násl. obecného zákoníku občanského,
tedy prokázáním právního důvodu dědění a dědickou přihláškou.
Teprve po objasnění této otázky, vyžadující si potřebu doplnění
důkazů, bude možno zkoumat, zda ve vztahu k osobě, které
v kritické době svědčilo vlastnické právo, proběhlo správní řízení
podle §1 odst. 4 dekretu a jaký byl jeho výsledek. Stěžovatele by
bylo možno pokládat za oprávněnou osobu jen ve vztahu
k vlastníkovi a pokud by se mělo jeho oprávnění odvozovat od
závětí J. G. povolaných fideikomisárních substitutů, pak jen
v rozsahu podílů, které jeho právním předchůdcům z tohoto důvodu
náležely. Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 11. 11. 1996,
čj. 14 C 432/92-92, stěžovatelovu žalobu opětovně zamítl
s odůvodněním, že restituční nárok dědice ze závěti končí
v projednávané věci u substituta, tím však stěžovatel není.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným
rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Liberci potvrdil,
vycházeje v podstatě ze stanoviska, jaké zaujal Městský soud
v Praze ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 1993, 14 Co 25/93,
publikovaném pod č. 8/1996 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. Podle tohoto stanoviska ustanovení §3 odst. 2 písm.
b) zákona č. 87/1991 Sb. lze obdobně analogicky použít i na
náhradní dědice podle náhradnictví svěřenského (fideikomisární
substituce) ve smyslu ustanovení §608 dříve platného obecného
zákoníku občanského z roku 1811, nikoli však již na děti nebo
vnuky tohoto náhradního dědice.
Obecné soudy navzdory tomu, na co poukazoval Ústavní soud
v již citovaném nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 56/94, a dokonce
i navzdory tomu, co konstatoval Krajský soud v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, ve svém zrušujícím usnesení ze dne 26. 10.
1995, zvolily při svém rozhodování cestu procesní ekonomie. Jinými
slovy, ať by již šlo o majetek, který byl konfiskován, či
konfiskován nebyl, nelze podle názoru obecných soudů stěžovatele
z uvedených důvodů považovat za oprávněnou osobu podle ustanovení
§3 odst. 4 písm. a), resp. b), zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích, v nyní platném znění. Takový
procesně ekonomický přístup může být v mnoha případech namístě,
jindy však může odvést od jádra problému, jak se také stalo
v projednávané věci. Ústavní soud proto v naznačených směrech sám
doplnil řízení a z výměru bývalého ONV v Liberci (číslo jednací
a datum nejsou uvedeny) zjistil, že podmínky pro konfiskaci byly
konstatovány u J. G., která však zemřela, jak již bylo uvedeno,
dne 7. 10. 1945, tedy ještě před účinností dekretu č. 108/1945
Sb., která nastala dnem 30. 10. 1945. Protože J. G. měla vzhledem
k odevzdací listině ze dne 26. 10. 1932, čj. D 1 176/32-9,
postavení tzv. předního dědice, nemohly být s citovaným správním
aktem spojeny žádné právní účinky. V této souvislosti možno
konstatovat, že k obdobnému závěru směřoval již nález bývalého
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 1947, čj. 457/47-3, a to
ve věci, v níž došlo k aplikaci dekretu č. 12/1945 Sb. Za tohoto
stavu věci měl tedy v roce 1945 soud zahájit pozůstalostní řízení,
a to z úřední povinnosti (§798 obecného zákoníku občanského
z roku 1811, §20, §34 nesporného patentu). V projednávané věci
však takto postupováno nebylo, náhradní dědicové nebyli o dědickém
nápadu uvědoměni ani nebyli vyzvání k podání dědické přihlášky.
Již v této situaci jeví se Ústavnímu soudu projednávaná věc
vymykat z rámce skutkových okolností, za nichž rozhodoval Městský
soud v Praze v již citovaném a publikovaném rozsudku, kdy žalobci
namítají, že jejich dědeček odmítl v tísni podat přihlášku na
fideikomisární nápad. V pozůstalostním řízení nebylo totiž co
projednat, neboť předmětný majetek byl "konfiskován", a to bez
ohledu na existenci, v pozemkové knize uvedených, náhradních
dědiců. Správní orgán, rozhodující o konfiskaci, zde postupoval
spíše "plošně", neboť již pouhé nahlédnutí do pozemkové knihy mu
mohlo věc učiniti zjevnou. K takovému přístupu byly správní orgány
přímo "naváděny" různými pokyny a směrnicemi tehdejšího
ministerstva vnitra, razícího již cestu jinému, totiž totalitnímu,
řádu, a to dokonce stranou dekretu č. 108/1945 Sb. Tak kupř.
článek 6 směrnice ministerstva vnitra ze dne 7. 2. 1946,
uveřejněné pod č. 401/1946 Ú. l., ve svém třetím odstavci
připouštěl konfiskaci i toho majetku, jehož vlastník nebyl znám,
s tím, že v rozhodnutí jednoduše postačuje uvést skutečnosti
odůvodňující konfiskaci. Ve směrnici ministerstva vnitra
k provedení dekretu č. 108/1945 Sb. ze dne 31. 3. 1946, č.
1700-27/3-46-82-Vb/3, byly pak v článku V odst. 2 písm. a) jako
případy, kdy zemřelá osoba spadá pod §1 dekretu č. 108/1945 Sb.,
uváděny ty případy, jež již s aplikací citovaného dekretu jsou
sotva slučitelné. Nepodání dědické přihlášky otcem stěžovatele
mohlo tedy za těchto podmínek stěží způsobit zmaření
fideikomisární substituce. Pokud by totiž existovaly důvody, pro
které by mohl být konfiskován i dědický podíl stěžovatelova otce,
měl těmto důvodům být dán průchod ve správním řízení, což se však
nestalo. Situaci, jaká tehdy, a zejména po únoru 1948, existovala,
dokumentuje snad nejpřesvědčivěji rozhodnutí bývalého Ústředního
národního výboru statutárního města Liberce ze dne 18. 3. 1948,
zn. 1300/48-byt.Kv./Mo, jímž stěžovatelově matce byl s okamžitou
platností zrušen nájemní poměr v bytě L. čp. 245 s odůvodněním, že
ve společné domácnosti s ní žije osoba německé národnosti
(stěžovatelův otec). Jak se v tomto rozhodnutí dále konstatuje,
vzhledem k veřejnému klidu a pořádku je nutno, aby stěžovatelova
matka byt ihned vyklidila, neboť jinak bude dne 23. 3. 1948
o 10.00 hodině dopolední vyklizena exekučně. V tomto, již
totalitním jazykem formulovaném dokumentu, vydaným bezmála 3 roky
po uplynutí války, nelze spatřovat nic jiného než projev
diskriminace vůči stěžovatelově otci jen proto, že byl německé
národnosti.
Jak Ústavní soud konstatoval kupř. ve svém nálezu ve věci sp.
zn. IV. ÚS 101/96, politický nátlak nelze chápat jen jako
jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož
výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila
ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě jinak
neučinila. Obdobné proto platí i pro situaci, jaká existovala
v projednávané věci, kdy stěžovatelův otec neučinil ani nemohl
učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinil.
Všechny konstatované skutečnosti a okolnosti posunují proto pozici
stěžovatelova otce do roviny, v níž analogicky jej již, a to
v rozsahu jeho podílu, tedy jedné čtyřiadvacetiny, nelze považovat
pouze za osobu oprávněnou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a),
resp. b), zákona č. 87/1991 Sb., ale za oprávněnou osobu podle §3 odst. 1 citovaného zákona. Jestliže totiž není pochyb o tom, že
stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní
dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout
vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, které
byly v rozporu se zásadami uvedenými v §1 odst. 1 zákona č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, potom podle názoru
Ústavního soudu neexistují důvody, proč by k nápravě takové
evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve
vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí
k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky
majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když
s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti,
nelze nikdy napravit zcela.
Protože rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného nemovitého
majetku obci, zahrnuje v to i předmětný majetek, bylo vydáno
bývalým KNV v Liberci dne 26. 11. 1949 pod čj. Ú III-14/49
a následně dne 24. 1. 1951 byl podán návrh na vklad vlastnického
práva pro československý stát, je splněna i podmínka tzv.
rozhodného období, stejně jako je vzhledem k tomu, co již bylo
uvedeno, naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného
v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Tím, že obecné soudy se v podstatě omezily na pouhou
reprodukci publikovaného rozsudku Městského soudu v Praze,
postupujícího ostatně rovněž s použitím analogie, a nezjišťovaly,
a proto ani nevzaly a ani nemohly vzít v úvahu všechny, pro
posouzení této věci relevantní, okolnosti, odepřely tím
stěžovateli jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle
článku 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení uvedeného článku Listiny podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného
zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 20. listopadu 1997