Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.10.1997, sp. zn. IV. ÚS 235/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 128/9 SbNU 169 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.235.96

sp. zn. IV. ÚS 235/96 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne 18. 6. 1996, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 877/95, ze dne 18. 6. 1996, se z r u š u j e . Odůvodnění: Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku shora označeného. Tímto rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, čj. 305 713 480/DO, ze dne 8. 11. 1995, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky uplatněná podle §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.Česká správa sociálního zabezpečení - v tomto řízení vedlejší účastník - jak plyne z jejího rozhodnutí, neměla pochybnosti o tom, že k úmrtí otce stěžovatelky pana Z.P. došlo následkem utrpení prožitého v koncentračním táboře a v souvislosti s jeho vězněním, za rozhodující pro své rozhodnutí však považovala to, že otec stěžovatelky zemřel dne 12. 5. 1945 v nemocnici, tedy podle názoru vedlejšího účastníka nikoliv za okolností stanovených v uvedeném ustanovení. O podaném opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí vedlejšího účastníka rozhodoval Vrchní soud v Praze, který vycházel ze zjištění, že otec stěžovatelky je postiženým občanem (§2 zákona č. 217/1994 Sb.) a stěžovatelka je jeho dcerou, která ke dni jeho úmrtí nedosáhla věku 18 let, při svém rozhodování však zaujal názor, jak plyne z odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku, že nárok na poskytnutí plnění podle §3 odst. l písm. d) uvedeného zákona nevzniká, pokud k úmrtí postiženého došlo, byť v přímé souvislosti s vězněním a předchozí nacistickou perzekucí, avšak v době, kdy postižený občan již nebyl vězněm nacistického vězení, a to proto, že v té době již vězení nebylo pod nacistickou správou, bylo osvobozeno nebo kdy k úmrtí došlo sice bezprostředně po osvobození tábora, ale mimo něj v nemocnici. Z hlediska zákona proto, podle názoru v uvedeném rozhodnutí vyjádřeného, nemá pro poskytnutí jednorázové peněžní částky význam skutečnost, že k úmrtí došlo na území Německa, popřípadě i přímo v bývalém koncentračním nebo internačním táboře, který postižený ani neopustil, jestliže tento tábor byl v den úmrtí již osvobozen, nebo v nemocnici, kam byl převezen k léčení. Soud proto učinil závěr, že žádosti stěžovatelky podle §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., vyhovět nelze, když její otec nezemřel za okolností vymezených tímto ustanovením zákona. Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která v podstatě namítá, že k tvrzenému porušení rovnosti v právech zaručené čl. l Listiny došlo v důsledku nesprávného a smyslu zákona odporujícího výkladu ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb., podaného Vrchním soudem v Praze. Stěžovatelka je toho názoru, že soud je při svém rozhodování vázán nejen jednotlivými ustanoveními uvedeného zákona, ale také souvislostmi mezi nimi existujícími a smyslem zákona, který buď z těchto souvislostí vyplývá, anebo je ve formě preambule zákona výslovně vyjádřen. Preambule zákona č. 217/1994 Sb. pak jasně signalizuje, že jakýkoliv výklad zákona, který by vyvolával další křivdy nebo nerovnost, odporuje jeho smyslu. Vyjádření určité omezenosti nároků v názvu zákona - jde o zákon o poskytnutí jednorázové peněžité částky některým obětem nacistické perzekuce - podle ní nelze vykládat tak, že činí rozdíl mezi občany, kteří z věcného hlediska patří do druhově stejné skupiny. V další části ústavní stížnosti se pak stěžovatelka zabývá výkladem pojmů užitých zákonodárcem v ustanovení §3 odst. l písm. d) citovaného zákona, přitom dospívá k závěru, že pro posouzení toho, zda to které zařízení je či není koncentračním táborem, je nutno brát v úvahu pouze objektivní situaci vězňů, nikoliv fakt, že správu tábora převzala spojenecká vojska. Uvádí dále, že soud se nezabýval otázkou, v jakém prostředí a za jakých konkrétních okolností její otec zemřel, ve shora uvedených souvislostech se však stěžovatelce nejeví ani podstatným to, že konkrétním místem úmrtí byla nemocnice. Jestliže umístění jejího otce tam bylo důsledkem skutečnosti, že byl vězněm koncentračního tábora nebo věznice, pak také zemřel jako vězeň koncentračního tábora. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhla, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno, zároveň však s ohledem na to, že toto rozhodnutí má svůj původ v ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, respektive v jeho části vyjádřené slovy "ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech" a "v souvislosti se zatýkáním", spojila s ústavní stížností návrh na zrušení uvedené části napadeného ustanovení. Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení, v písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatelkou tvrzené porušení čl. l Listiny, který zakotvuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti a právech, a nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod nelze chápat jako porušení základních práv a svobod. Ta jsou v Listině konkretizována v hlavě druhé a následujících, zatímco čl. l, jehož se stěžovatelka dovolává, je systematicky zařazen do hlavy první jako obecné interpretační ustanovení vyjadřující základní zásady uplatňované v právním státě. Poukazuje dále na to, že právní názor, z něhož soud při rozhodování o opravném prostředku vycházel, je zřejmý z odůvodnění tohoto rozhodnutí. Zastává názor, že ustanovením §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, byl právě v souvislosti s názvem a preambulí zákona vyjádřen osobní a věcný rozsah této normy a výklad soudem učiněný ohledně slovního spojení "zemřelých ve vyšetřovací vazbě, vězeních, koncentračních a internačních táborech nebo v souvislosti se zatýkáním" právě umožňuje podle objektivních zjištění přiznat odškodnění všem za stejných podmínek. Nelze zde proto hovořit o nerovnosti, neboť hranice mezi "ještě ano" a "už ne" je dána objektivní skutečností, tj. datem zániku statutu nacistické káznice v tom kterém koncentračním táboře. K výkladu rovnosti před zákonem poukazuje pak účastník řízení na nález bývalého Ústavního soudu ČSFR, publikovaný pod č. 11/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, jakož i na závěry Ústavního soudu ČR vyjádřené v jeho nálezech, publikovaných pod č. 131/1994 Sb., 132/1994 Sb., a zejména pak v nálezu č. 122/1996 Sb. S tam uvedenými závěry se Vrchní soud v Praze ztotožňuje a nad rámec odůvodnění svého rozhodnutí pak dále konstatuje, že s ohledem na různorodost možných způsobů perzekuce, které právě pro jejich rozmanitost nemohl zákon č. 217/1994 Sb. beze zbytku postihnout, mělo být při tvorbě tohoto zákona uvažováno o přijetí ustanovení o zmírnění jeho tvrdosti. Vedlejší účastník Česká správa sociálního zabezpečení pak ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti k námitce stěžovatelky o potřebě citlivé interpretace práva ve vztahu k aplikaci pravidel dura lex sed lex připomíná, že v případě zákona č. 217/1994 Sb. přistoupil k celé řadě výkladů extenzívní povahy, jejichž podstatou byla právě snaha citlivě reagovat na požadavky starých a v minulosti těžce poškozených občanů, a tedy náležitým způsobem reflektovat širší morální rozměr normy restituční povahy. V této souvislosti připomíná extenzivní interpretaci ustanovení o místě uplatnění žádosti, jeho posun k extenzivnímu výkladu pojmu československého politického vězně, který se v průběhu aplikace uvedeného zákona postupně rozšiřoval. Jinou věcí však je posouzení, zda postižený občan zemřel v zařízení, které mělo v době úmrtí charakter internačního nebo koncentračního tábora v intencích ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, kdy nakonec u vedlejšího účastníka převážil názor, podle něhož je pojem koncentračního, resp. internačního, tábora třeba vykládat v souladu s tím, zda a do jaké míry toto zařízení v předmětné době plnilo účel, ke kterému bylo zřízeno, a dospěl k závěru, že tato zařízení byla podle svého účelu koncentračními, resp. internačními, tábory do té doby, dokud v nich byla schopna nacistická administrativa uplatňovat faktickou moc. V daném případě pak navíc nedošlo k úmrtí vůbec na území koncentračního nebo internačního tábora a za této situace se vedlejší účastník domnívá, že si nepočínal necitlivě, pokud dovodil, že zmíněné zařízení mělo charakter internačního, resp. koncentračního, tábora do té doby, než bylo osvobozeno spojeneckými vojsky. Především je třeba uvést, že vzhledem k tomu, že spojený návrh stěžovatelky na zrušení části ustanovení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb., v platném znění, splňoval podmínky §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, bylo řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky podle §78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. přerušeno do doby rozhodnutí plenární věci - návrhu na zrušení části shora uvedeného ustanovení. Usnesením Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 1/97, ze dne 30. 9. 1997, byl pak tento spojený návrh stěžovatelky na zrušení §3 odst. l písm. d) zákona č. 217/1994 Sb.,v platném znění, s odkazem na předchozí nálezy pléna Ústavního soudu ve věcech, uvedených pod sp. zn. Pl. ÚS 47/95 a Pl. ÚS 23/96, odmítnut podle §43 odst. l písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., přitom v odůvodnění usnesení bylo v návaznosti na závěry pléna v označených věcech uvedené konstatováno, že při vymezení podmínek, které pro vznik nároku dalších oprávněných osob zákonodárce musel stanovit, je třeba respektovat jeho vůli, stanovení jejich přesných hranic je však již věcí ústavně konformní interpretace, přihlížející individuálně ke konkrétním okolnostem případu. V posuzovaném případě ani Vrchní soud v Praze nepochyboval o tom, že otec stěžovatelky byl československým politickým vězněm, k jehož úmrtí došlo 12. 5. 1945 v nemocnici v důsledku útrap věznění v koncentračním táboře, které, jak je patrno z obsahu spisu, trvalo více než pět let. S přihlédnutím k těmto konkrétním okolnostem případu a v návaznosti na závěr, který plénum Ústavního soudu zaujalo v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 23/96, kdy konstatovalo, že zákon č. 217/1994 Sb. nestanoví ani pojem koncentračního tábora ani dobu jeho existence (a stejně tak nečiní ani v poměru k internačnímu táboru) a za tohoto stavu není zákonného podkladu pro interpretaci, podle níž koncentrační tábor po 5. 5. 1945 již nemohl existovat a svoboda vězně již nemohla být omezena, bylo třeba i v tomto případě zvažovat - jak to ostatně v uvedené plenární věci naznačila i Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření - zda za skutečnou dobu trvání koncentračního tábora není třeba považovat tu dobu, po kterou vězni nemohli tábor svobodně opustit. V daném případě sice k úmrtí otce stěžovatelky dne 12. 5. 1945 došlo mimo koncentrační tábor v nemocnici, tento moment však lze považovat za nahodilý (k úmrtím docházelo i v nemocnicích na půdě koncentračních táborů), a proto také irelevantní, šlo-li nepochybně až do doby úmrtí o pobyt nepřetržitě nucený, bezprostředně a přímo vyvolaný předcházejícími útrapami věznění v koncentračním táboře, který právě z důvodů smrtelné nemoci takto: vyvolané otec stěžovatelky sám již neměl možnost svobodně opustit. Smyslu zákona č. 217/1994 Sb. odpovídá proto podle Ústavního soudu závěr, že i v daném případě je namístě stěžovatelce jako dceři postižené osoby, která v době úmrtí svého otce nedosáhla věku 18 let, podle §3 odst. l písm. d) citovaného zákona plnění poskytnout a pokud tedy Vrchní soud v Praze v dané věci vycházel z jiného názoru, podle Ústavního soudu odporujícího smyslu zákona č. 217/1994 Sb., neposkytl zatím právům stěžovatelky dostatečnou ochranu, a proto bylo jeho rozhodnutí pro rozpor s čl. 36 odst. l Listiny Ústavním soudem zrušeno §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. října 1997