ECLI:CZ:US:1997:4.US.265.96
sp. zn. IV. ÚS 265/96
Usnesení
IV. ÚS 265/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) spol. S., 2) O.Ch., zastoupených advokátem JUDr. Ing. J.M., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností podanou Ústavnímu soudu dne 3.10.1996 žádají, aby ústavní soud zakázal v ústavní stížnosti označeným orgánům - konkrétně odboru výstavby Magistrátu h1. města Prahy a odboru výstavby M.ú., jako stavebnímu úřadu, který v jejich věci rozhodoval v I. stupni - pokračovat v porušování práv a svobod zaručených jim čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a přikázal, aby správní orgán obnovil stav před jeho porušením, tj. ke dni 22.8.1992, kdy mělo, podle názoru stěžovatelů, být podle pravidel pro počítání lhůt při rozhodování ve správním řízení vydáno k jejich žádosti ze dne 23.7.1992 stavební povolení stavby hotelu G., - Ch.
Z obsahu připojených příloh, jakož i z obsahu správního spisu M.ú., který byl Ústavním soudem vyžádán, plyne, že dne 23.7.1992 došla M.ú. v P. - M., žádost stěžovatelů o vydání stavebního povolení na novostavbu hotelu G. Dne 12.8.1992 oznámil stavební odbor uvedeného úřadu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 a 2 správního řádu zahájení stavebního řízení podle §§36 a 61 zák. č. 50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen stavební zákon). Stavební povolení k žádosti stěžovatelů však vydáno nebylo, naopak stěžovatelé byli tímtéž orgánem dne 25.8.1992 vyzváni k bezodkladnému zastavení prací na stavbě prováděných bez stavebního povolení na pozemcích parcela č. 25, 26 a 27 k.ú. Ch., přitom byli zároveň upozorněni na to, že neuposlechnutí této výzvy bude postihováno podle §105 odst. 1 písm. c) a §106 odst. 1 písm. c) stavebního zákona. K postupu podle těchto ustanovení v deliktním řízení proti stěžovatelům vedeným pak skutečně následně došlo, když stěžovatelé
IV. ÚS 265/96
výzvy stavebního odboru nedbali a ve stavbě pokračovali, aniž byla pravomocně povolena. (Další deliktní řízení bylo s nimi vedeno za užívání nepovolené stavby bez kolaudačního rozhodnutí.) Rozhodnutí stavebního odboru M.ú., o dodatečném povolení stavby ze dne 8.9.1992, čj. Výst. 9591/Ka-F/92, které bylo vydáno po zjištění, že stavební práce byly již zahájeny, právní moci nenabylo. Bylo zrušeno k odvolání ing. S.Ch., další účastnice řízení, a to odborem výstavby Magistrátu hl. města Prahy dne 2.8.1993 z důvodů procesních nedostatků a mimo jiné také proto, že v mezidobí probíhalo přezkumné řízení o odvoláních ing. S. a B.Ch. proti rozhodnutí o umístění předmětné stavby a povolení výjimky vydané útvarem hlavního architekta hl. města dne 7.4.1992. Další řízení vedené podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona doposud nebylo pravomocně skončeno (v jeho průběhu rozhodovaly oba uvedené orgány zamítavě také o žádosti stěžovatelů o vydání kolaudačního rozhodnutí, jakož i o jejich opakovaných návrzích na vydání předběžného opatření), rozhodnutí stavebního odboru M.ú., ze dne 12.2.1996, čj. Výst. 11526/Ka/93, jímž stavební úřad po provedeném řízení dodatečně povolil stavbu hotelu G. a stavbu části oplocení a vrat a zároveň vyslovil souhlas s užíváním hotelu do 31. 12. 1996, bylo opět k odvolání ing. Ch., zrušeno rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. města Prahy ze dne 26.8.1996 a věc vrácena stavebnímu úřadu k novému projednání a rozhodnutí.
Postup uvedených orgánů veřejné moci při rozhodování v této věci podle stěžovatelů trpí procesními vadami, a to zejména pokud jde o dodržování lhůt pro vydání rozhodnutí, navíc postupně vydávaná rozhodnutí byla shledávána jako rozhodnutí vydaná v rozporu se zákonem a jako taková byla rušena. Opakovaným rozhodováním ve věci tak podle stěžovatelů došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. Je třeba předeslat, že není v pravomoci Ústavního soudu přikazovat a stanovovat v běžících řízeních před jinými orgány lhůty a data, v nichž má být rozhodnuto, eventuálně k nimž mají být práva či povinnosti vyplývající z jejich budoucích rozhodnutí vztahována.
Stěžovatelé koncipují ústavní stížnost jako stížnost směřující proti zásahu orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., přičemž za zásah v podstatě považují časové průtahy v postupu věcně a místně příslušných orgánů. K tomu je třeba uvést, že samotná délka řízení o žádosti stěžovatelů o vydání stavebního povolení a později řízení vedeného podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona může sice opodstatňovat na straně stěžovatelů oslabení jejich důvěry v postup rozhodujících orgánů, na druhé straně však nelze pominout, že v případě využití ze strany dalších účastníků řízení institutu námitek a následně opravných prostředků, které právní řád k ochraně zájmů takových účastníků poskytuje, se řízení o povolení stavby obsahově, organizačně i právně komplikují, což ve svých důsledcích může mít dopad na délku trvání řízení. Je proto třeba vždy posuzovat případ od případu, zda se jedná s ohledem na okolnosti případu o průtahy neodůvodněné, či nikoliv. Jakkoliv by bylo možno stěžovatelům přisvědčit v tom, že opatřování podkladů potřebných pro vydání rozhodnutí mohlo ze strany stavebního úřadu probíhat koncentrovaněji (zejména pokud jde o výzvy k odstraňování nedostatků podání a k předložení dokladů, vydávaných již v řízení podle §88 odst. 1 písm. b) stavebního zákona), nedosahuje tento postup intenzity zásahu do ústavně zaručených práv.
IV. ÚS 265/96
V daném případě je třeba mít na zřeteli, že to byli především samotní stěžovatelé, kteří svým jednáním k délce řízení přispěli, a to hned na počátku řízení tím, že nerespektovali výzvy stavebního orgánu, bez stavebního povolení stavbu zahájili a ve výstavbě pokračovali, aniž by rozhodnutí o jejím dodatečném povolení nabylo právní moci. Délku řízení pak ovlivnila skutečnost, že v důsledku uvedeného jednání stěžovatelů probíhalo proti nim deliktní řízení (spis byl také předložen bývalému orgánu
prokuratury), stěžovatelé pak po určitou dobu, zřejmě jako výraz nesouhlasu s postupem stavebního orgánu, tomuto neposkytovali další součinnost a z tohoto důvodu musela být opakovaně nařizována ústní jednání a místní šetření. Také skutečnost, že opakovaně docházelo k podávání opravných prostředků další účastnicí řízení, měla za následek prodloužení řízení, v této souvislosti je však třeba zdůraznit, že postup orgánů rozhodujících ve stavebním řízení nelze posuzovat pouze ze zorného úhlu stěžovatelů, ale naopak z pozice všech si vzájemně rovných účastníků řízení. Za uvedeného stavu proto v postupu orgánů veřejné moci ve věci stěžovatelů rozhodujících, které vždy na podněty účastníků řízení reagovaly, nelze spatřovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto z uvedených důvodů byla jejich ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Pro úplnost je třeba dodat, že je v zájmu stěžovatelů, za situace, kdy věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, umožnit odboru výstavby M.ú. v P., aby mohl věc řádně a včas projednat a vydat rozhodnutí. V tomto směru není ústavní soud oprávněn ve formě příkazu či zákazu určovat, jak a v jakých lhůtách tak má učinit, když tyto limity vyplývají pro orgán veřejné správy ze zákona. Pokud by v tomto novém projednávání věci docházelo ze strany příslušného prvostupňového orgánu veřejné moci k jeho eventuální nečinnosti, lze odkázat na §50 správního řádu, upravující opatření proti nečinnosti správního orgánu, který by nerozhodl ve lhůtě stanovené v §49 odst. 2 správního řádu (svojí povahou jsou lhůty v uvedeném ustanovení stanovené lhůtami pořádkovými). K využití opatření proti nečinnosti by mělo být přistupováno výjimečně, v situaci, kdy to dovoluje povaha věci a nápravy u prvoinstančního orgánu nelze dosáhnout jinak. V takovém případě správní orgán, který by byl jinak oprávněn rozhodnout o odvolání, sám ve věci rozhodne.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 22. dubna 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj