ECLI:CZ:US:1997:4.US.325.96
sp. zn. IV. ÚS 325/96
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J.K.-I. proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 976/96, ze dne 25. 9. 1996, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez nařízení ústního jednání, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cdon 976/96, ze dne
25. 9. 1996, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
s odvoláním na porušení čl. 36 odst. l a čl. 38 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení usnesení Nejvyššího
soudu ČR shora označeného. Tímto usnesením bylo odmítnuto jako
opožděné dovolání stěžovatelky, směřující proti rozsudku Městského
soudu v Praze, čj. 22 Co 226/95-102, ze dne 29.5.1995, jímž byl
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu l, sp. zn. 17 C 339/90, ze dne
24. 1. 1995, ve výroku o věci samé co do částky 22.000,- Kč
s příslušenstvím potvrzen, ohledně částky 748,60 Kč
s příslušenstvím zůstal nedotčen a ve výroku o nákladech řízení
částečně změněn. Jak uvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého
odmítavého rozhodnutí, nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci
dne 19.9.1995, jednoměsíční lhůta k podání dovolání uplynula podle
ustanovení §243c a §57 odst. 2 o.s.ř. dnem 19.10.1995, přitom
stěžovatelka dovolání proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu
odeslala - jak dovolací soud zjistil z otisku poštovního razítka
na obálce této zásilky a ze zprávy České pošty, s.p, Praha 7 - dne
20.10.1995. Posoudil proto Nejvyšší soud ČR stěžovatelkou podané
dovolání jako opožděné, podané po lhůtě l měsíce stanovené
v ustanovení §240 odst. l o.s.ř.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti směřující proti tomuto
usnesení Nejvyššího soudu ČR uvádí, že tímto rozhodnutím bylo
porušeno její právo na soudní ochranu, neboť Nejvyšší soud ČR
vydal napadené rozhodnutí v rozporu se skutečným stavem, aniž s ní
jednal a jí se dotazoval. Stěžovatelka tvrdí, že dovolání podala
včas, a to již 19.10.1995 a své tvrzení dokládá přiloženými
listinnými důkazy - podacím lístkem a sdělením poštovního úřadu
v Praze 7.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti
poukázal na to, že při svém rozhodování vycházel z poštovního
razítka na obálce a ze zprávy České pošty, s.p., Pošty Praha 7,
z nichž bez jakýchkoliv pochybností vyplývalo, že dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu bylo podáno na poště dne 20.10.1995,
tedy opožděně. Nejvyšší soud ČR je toho názoru, že pokud bude
prokázáno, že dovolání bylo podáno včas již dne 19. 10. 1995, pak
ústavní stížnosti bude možné vyhovět tehdy, pokud senát Ústavního
soudu dovodí, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody vůči
České poště,s.p., a že dovolací soud přesto, že měl okolnost, kdy
odvolání bylo na poště podáno, náležitě prokázanou, při svém
rozhodování porušil čl. 36 odst. l Listiny. Námitku stěžovatelky,
v níž dovolacímu soudu vytýká, že její dovolání odmítl, aniž by
s ní jednal a dotázal se jí, nepovažuje Nejvyšší soud ČR za
důvodnou, když rozhodnutí o odmítnutí dovolání může dovolací soud
v souladu se zákonem vydat bez nařízení jednání. Příčinou toho, že
stěžovatelka byla - pokud skutečně dovolání na poště podala dne
19.10.1995 - poškozena na svých právech, nespočívala v tom, že
dovolací soud nenařídil k projednání dovolání jednání, ale v tom,
že zaměstnankyně České pošty,s.p., při příjmu a výpravě zásilky
postupovala v rozporu s právními předpisy.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti namítá, že Ústavní soud není vrcholným orgánem soustavy
soudů ČR, přitom podle názoru vedlejšího účastníka pouze v případě
takového postavení by Ústavnímu soudu příslušelo řešit stížnost
stěžovatelky. Věcně pak namítá, že stěžovatelka podala reklamaci
u pošty teprve 31. 10. 1996, dopis České pošty, s.p., není podle
jeho názoru důkazem, důkazní validitu by bylo možno akceptovat
pouze v případě svědectví P. K. Z hlediska hmotněprávního je podle
názoru vedlejšího účastníka relevantní datum na poštovní zásilce
podané k přepravě, nikoliv na podacím lístku, jak se stěžovatelka
domnívá. Dnes však již po uplynutí prekluzivní lhůty pro reklamaci
vad poštovní přepravy jde o nekonvalidovatelnou skutečnost.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu l, sp.
zn. 17 C 339/90, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka proti
rozsudku odvolacího soudu, čj. 22 Co 226/95-102, ze dne 29. 5.
1995, který nabyl právní moci dne 19. 9. 1995, podala doporučeně
dovolání došlé soudu I. stupně dne 24.10.1995 v obálce, na níž je
otisk razítka poštovního úřadu Praha 7 s datem 20.10.1995, pod
podacím číslem R 12547. Uvedená pošta k dotazu Nejvyššího soudu ČR
sdělila, že číslo 12547 bylo použito v měsíci říjnu 1995 ve dnech
4.10., 12.10. a 20.10.1995, současně však upozorňovala na to, že
je to podací lístek, který obsahuje podací znaky zásilky, tj. mimo
jiné otisk s datem denního razítka podací pošty. Z příloh
předložených stěžovatelkou k ústavní stížnosti, tj. sdělení
poštovního úřadu, Pošty Praha 7, ze dne 31.10.1996 a podacího
lístku téhož poštovního úřadu, plyne, že stěžovatelka předala
tomuto poštovnímu úřadu zásilku k přepravě určenou adresátovi,
Obvodnímu soudu pro Prahu l, jejíž přijetí uvedený poštovní úřad
potvrdil otiskem denního razítka nesoucího datum 19.10.1995 pod
číslem 12547. Tento údaj potvrdil poštovní úřad i ve sdělení ze
dne 31. 10. 1996, v němž dále uvedl, že k reklamaci uplatněné dne
31. 10. 1996 bylo kontrolou v jeho dokladech zjištěno, že zásilka
byla podána dne 19.10.1995 před ukončením pracovní doby, tj. těsně
před 20. hodinou. Zásilku přijímala P. K., která
z nevysvětlitelných důvodů ponechala zásilku k odeslání na další
den.
Ústavní stížnost je důvodná. I když totiž obsah připojeného
spisu a v něm založené doklady, z nichž Nejvyšší soud ČR vycházel,
svým způsobem nasvědčovaly tomu, že dovolání předala stěžovatelka
poštovnímu úřadu dne 20.10.1995, tedy po lhůtě k podání dovolání,
nejednalo se o doklady dostatečně průkazné. Nelze totiž
přehlédnout, že ve smyslu ustanovení §35 odst. l vyhlášky č.
78/1989 Sb. (poštovní řád) je dokladem, jímž pošta stvrzuje příjem
zapsaných zásilek, podací lístek. Nejvyšší soud ČR se proto neměl
spokojit se zjištěním, učiněným z otisku poštovního razítka na
obálce zásilky. Nejvyšší soud ČR ostatně sám, jak plyne z jeho
rozhodnutí o dovolání proti rozsudku Krajského obchodního soudu
v Praze, sp. zn. 50 Cm 13/94, ze dne 27. 9. 1994 (publikovaného
v odborném časopise pro obchodní, finanční a pracovní právo
- Právo a podnikání č. 11/95), judikoval tak, že pro posouzení
zachování odvolací lhůty není datum uvedené na obálce určující.
Obdobný názor obsahuje i rozhodnutí publikované ve Sbírce
rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/78. Nelze proto přisvědčit
Nejvyššímu soudu ČR, že skutečnost, kdy bylo poštovnímu úřadu
předáno dovolání k přepravě, měl náležitě prokázánu, když
nevyžádal průkazný doklad, jímž je ve smyslu poštovního řádu pouze
podací lístek. S ohledem na uvedené je třeba učinit závěr, že
pokud Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky pro údajnou
opožděnost a v důsledku toho se dále již dovoláním nezabýval,
porušil tak svým postupem ústavně zaručené právo na soudní ochranu
deklarované čl. 36 odst. l Listiny. Za tohoto stavu, jakkoliv to
byla především zaměstnankyně pošty, která při příjmu a výpravě
zásilky postupovala v rozporu s právními předpisy, nebylo třeba se
zabývat otázkou odpovědnosti pošty, když posouzení této otázky by
přicházelo v úvahu pouze v případě, že by uvedený nedostatek byl
neodčinitelný. Z uvedených důvodů proto bylo rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR podle §82 odst. l a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
zrušeno.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. prosince 1997