ECLI:CZ:US:1997:4.US.347.96.1
sp. zn. IV. ÚS 347/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti G.W.P., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 11. 19 96, sp. zn. 1 Tvno 229/96, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, zastoupeného předsedou senátu JUDr. J.F., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 13. 12. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost směřující proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo podle §149 odst. 1 písm. a) tr.ř. zrušeno usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 1996, sp. zn. 12 Ntv 25/96, o prodloužení vazby podle §71 odst . 3 tr.ř. do 31 . 3 . 1957, a znovu rozhodnuto tak, že lhůta k prodloužení vazby byla zkrácena do 31. 1. 1997.
IV. ÚS 347/96
Stěžovatel zastává názor, že napadené rozhodnutí nebylo vydáno v souladu s ustanovením §71 odst. 3 tr.ř., protože nebyly splněny podmínky prodloužení vazby, tj. že nebylo možné pro obtížnost věci trestní stíhání ve dvouroční lhůtě skončit a že propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení. Namítá, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí neuvedl, v čem je spatřována obtížnost věci.
Jak stěžovatel uvádí, lze prodloužit vazbu nad zákonem určenou dvouroční lhůtu na základě daných skutečností jen tehdy, jestliže je naplněna jedna z podmínek určených zákonem. Podle jeho názoru je příčinou neskončení trestního řízení v zákonné lhůtě nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení a v hlavním líčení, před zrušením rozsudku soudu 1. stupně, jak je konstatováno v usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 1996, tedy nikoliv obtížnost věci. Stěžovatel z uvedených skutečností, pak dovozuje, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno ústavně zaručené právo uvedené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, protože je zbaven svobody v době po uplynutí zákonem určené vazební lhůty, aniž jsou splněny všechny podmínky stanovené v §71 odst. 3 tr.ř. Proto se domáhá, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. 1 Tvno 229/96, a aby byl propuštěn na svobodu.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření, účastníka řízení. Předseda senátu Nejvyššího soudu ve svém vyjádření především odkázal na napadené rozhodnutí, v němž je, jak konstatuje, rozebrána jak existence důvodu podle §67 písm. a) tr.ř., tak i podmínky §71 odst. 3 tr.ř. Ke stěžovatelovým námitkám pak uvádí, že je skutečností, že první odsuzující rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 2. 1996, č.j. 2 T 43/95-463, byl v odvolacím řízení zrušen s tím, že věc byla vrácena soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí. Takový výsledek odvolacího řízení však není v podobných složitých trestních věcech výjimečný a - s ohledem na
IV. ÚS 347/96
důvody této kasace - nemůže být sám o sobě překážkou, která by bránila prodloužení vazby podle §71 odst. 3 tr.ř. nad dvouletou lhůtu v případě, kdy propuštěním obviněného stíhaného pro závažnou mravnostní trestnou činnost hrozí, že jeho útěkem bude účel tohoto trestního řízení zcela zmařen. Dále pak uvedl, že v mezidobí bylo rozhodnuto podle §71 odst. 3 tr.ř. o dalším prodloužení vazby, když usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 1997, sp. zn. 12 Ntv 2/97, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. 1 Tvno 40/97, byl její konec stanoven na 30. 4. 1997. Předseda senátu považuje ústavní stížností napadené rozhodnutí za rozhodnutí učiněné nejen v souladu se zákonem, ale i nadzákonnými, v České republice účinnými normami, na něž stěžovatel poukazuje. Proto navrhuje, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., popř. podle §82 odst. 1 cit. zákona zamítl.
Z přiloženého usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 5.11.1994 , sp. zn. Nt 837/94, vyplývá, že stěžovatel byl vzat podle §68 tr. řádu do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr. řádu.
V odůvodnění Ústavním soudem vyžádaného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 1996, č.j. 12 Ntv 25/96-511, je konstatováno, že vrchní soud neshledal takové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že ve věci došlo ke zcela zbytečným průtahům. Dále pak je uvedeno, že obžalovaný je důvodně podezřelý ze spáchání řady trestných činů, z nichž nejpřísněji trestný je trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákona, se sazbou od dvou do osmi let. Tato trestní sazba je natolik vysoká, že obžalovaný je ohrožen přísným trestem odnětí svobody, což spolu s faktem, že je cizím státním příslušníkem a k České republice nemá žádný vztah, ať již osobní či pracovní, vylučuje záruku, že v případě propuštění na svobodu by se řádně dostavoval na předvolání orgánů činných v trestním řízení, a proto jsou dány důvody vazby ve smyslu §67 písm. a) tr.ř.
IV. ÚS 347/96
Na základě těchto skutečností a po prostudování spisového materiálu Vrchní soud učinil závěr, že jsou dány podmínky stanovené v §71 odst. 3 tr.ř.
Ústavní soud si dále od Okresního soudu v Teplicích vyžádal rozsudek ze dne 20. 3. 1997, č.j. 2 T 43/95-596, kterým byl stěžovatel uznán vinným z trestných činů ohrožování mravnosti podle §205 odst. 1 trestního zákona, ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 písm. b) trestního zákona, pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 trestního zákona a kuplířství podle §204 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, dále mu byl uložen trest vyhoštění a trest propadnutí věci. Podle sdělení soudu ze dne 8. 4. 1997 proti tomuto rozsudku podal u hlavního líčení státní zástupce odvolání. Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost nebo správnost napadeného rozhodnutí. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. Proto se Ústavní soud ve svém rozhodování o ústavní stížnosti zaměřil na ústavněprávní stránku věci, tedy zda byla porušena základní lidská práva, v daném případě, zda v souvislosti s mimořádným prodloužením vazby nad dva roky byly respektovány zákonné důvody a tím i ústavní zásada vyjádřená v čl. 8 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Podle ustanovení §71 odst. 3 tr.ř. vazba v řízení před soudem spolu s vazbou v přípravném řízení nesmí trvat déle než dva roky. Pokud nebylo možné pro obtížnost věci nebo z jiných závažných důvodů trestní stíhání v této lhůtě skončit a propuštěním obviněného na svobodu hrozí, že bude zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení, může o dalším trvání vazby na nezbytně nutnou dobu rozhodnout vrchní soud.
Ústavní soud náležitě posoudil stěžovatelem vznesené námitky
IV. US 347/96
a dospěl k závěru, že jsou v podstatě vyjádřením jeho nesouhlasu s tím, že nadále zůstává ve vazbě. K námitce stěžovatele ohledně nenaplnění podmínek vazby, aniž by byly posouzeny dané skutečnosti ve vztahu k obtížnosti věci, Ústavní soud považuje za nutné uvést, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Ústavní soud musí proto respektovat nezávislost obecných soudů - za situace, že ty postupují v souladu se základními Ústavou zaručenými procesními principy. V dané věci však Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by při aplikaci ustanovení §71 odst. 3 tr. řádu představoval o překročení mezí ústavnost i, resp. by zasáhlo do ústavně chráněné doby stanovené pro omezení osobní svobody podle čl. 8 odst. 5 Listiny. Navíc je třeba podotknout, že stěžovatel, byť odsuzující rozsudek nenabyl právní moci, byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c} zákona č. 182/1993 Sb., ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně 28. dubna 1997 JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj