ECLI:CZ:US:1997:4.US.37.97
sp. zn. IV. ÚS 37/97
Usnesení
IV. ÚS 37/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti U., zastoupeného advokátem JUDr. J.L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 1996, sp. zn. 4 Cmo 696/96, ve spojení s usnesením Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 16. 2. 1996, sp. zn. 16 Cm 266/95, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. V.S., jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 3. 2. 1997 prostřednictvím faxu doručena včas podaná ústavní stížnost, doplněná originálem doručeným dne 5. 2. 1997. Stížnost směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, krajský obchodní soud zastavil řízení s odůvodněním, že na straně žalované osoby se jedná o neexistující právní subjekt, který v době zahájení řízení neměl způsobilost mít práva a povinnosti a tudíž ani způsobilost být účastníkem řízení, přičemž jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. V podaném odvolání pak poukázal na své podání ze dne 16. 2.
IV. ÚS 37/97
1995, kterým reagoval na výzvu soudu I. stupně ohledně doplnění úplného obchodního jména odpůrce. Výzvou ze dne 10. 8. 1995 byl opětovně vyzván k odstranění vad v označení odpůrce, ačkoliv se tak stalo již dne 16. 2. 1995, a dále k vylíčení rozhodujících skutečností a k označení důkazů. Odvolací soud se však přiklonil k závěru soudu I. stupně, jehož napadené usnesení o zastavení řízení potvrdil. Podle názoru stěžovatele postupem soudu podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu garantovaného čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého je soudce mimo jiné při rozhodování vázán zákonem. Namítá, že usnesení o zastavení řízení zmařilo rozhodování o samotné podstatě sporu. Navíc soud rozhodl až po třech letech od doby podání žaloby a znemožnil tak podat novou žalobu, neboť v mezidobí nastalo promlčení předmětného práva. Na podporu svého tvrzení pak stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 79/95, a navrhl zrušit obě napadená rozhodnutí.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v ustanovení §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci. Předsedkyně senátu především odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a dále uvedla, že z žaloby, kde byl žalovaný označen jako "D", a doplňujícího podání, kde byl označen jako "P.V.,", je patrné, že kromě shodné adresy je žalovaný v těchto podáních označen zcela odlišně. Žalobce podle jejího názoru neoznačil v žalobě ani obchodní jméno, příp. ani část obchodního jména fyzické osoby, ba ani onen dodatek, jímž by se obchodní jméno fyzické osoby odlišovalo od obchodního jména jiných fyzických osob. Předsedkyně senátu nepovažuje argumentaci stěžovatele za správnou, když v rozporu se skutečností tvrdí, že od počátku žaloval fyzickou osobu, přičemž pouze neuvedl celé obchodní jméno, ale jen jeho dodatek, a proto
IV. ÚS 37/97
navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud si dále vyžádal spis, sp. zn. 16 Cm 266/95, vedený u Krajského obchodního soudu v Ostravě, s jehož obsahem se seznámil.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným a za předpokladu, že tyto soudy při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Jestliže tedy obecný soud při svém rozhodování respektuje kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit postup obecného soudu, a to dokonce ani v případě, kdyby se sám s takovým postupem neztotožňoval. V těchto intencích se tedy Ústavní soud zabýval ústavní stížností.
Jak již Ústavní soud opakovaně uvedl, je třeba právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny chápat tak, že toto právo musí být uplatňováno stanoveným postupem. Z dikce ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. plyne, že účastník řízení musí být označen tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako podnikatele je proto třeba označit jejím jménem a příjmením, bydlištěm, popř. dalšími údaji umožňujícími přesnou identifikaci. Obchodní jméno může být pak podle okolností použito jen k odlišení účastníka řízení od dalších osob se stejným jménem nebo příjmením. Je pak věcí nezávislého soudu, aby posoudil, zda jsou splněny podmínky razení. Pokud soud postupuje podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř., bylo by možné tento postup považovat za neústavní jen v tom případě, že by zcela jasně a extrémně vybočil z ustáleného výkladu tohoto ustanovení (viz např. rozhodnutí ÚS ČR považující chybné označení povinné osoby "obecní úřad" namísto "obec" za
IV. ÚS 37/97
nedostatek odstranitelný a nikoli za důvod k zastavení řízení podle §140 odst. 1 věta první o.s.ř.-IV. ÚS 6/95, II. ÚS 79/94 a řada dalších). Pochybení takové intenzity však ústavní soud v předmětné věci, po posouzení všech skutečností a obsahu spisu, konstatovat nemohl. Pokud se stěžovatel ve své ústavní stížnosti dovolává nálezu ze dne 6. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 79/95, nepovažuje soudce zpravodaj tento nález za souměřitelný precedens, kterým by byl ve vztahu k učiněnému návrhu stěžovatele vázán.
Vzhledem k tomu, že v posuzované věci nebylo v postupu obecných soudů shledáno pochybení, které by se dotýkalo ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak oprávnění domáhat se svých práv u nezávislého soudu, nezbylo než rozhodnout, že podaný návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněný. Proto byl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 1997
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj