infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-180-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28.08.1997, sp. zn. IV. ÚS 82/97 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-3 ], paralelní citace: N 102/8 SbNU 409 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.82.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K trvalému odmítnutí vojenské služby. K totožnosti skutku.

Právní věta Ústavní soud neshledal důvod měnit názor již dříve vyjádřený, podle kterého je ústavně nepřijatelné interpretovat ustanovení §269 odst. 1 trestního zákona způsobem, který znamená, že četnost těchto trestných činů by vlastně byla určována počtem povolání k vojenské službě, které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Ústavní soud současně konstatuje potřebu nové právní úpravy.

sp. zn. IV. ÚS 82/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. N. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě-pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. 3. 1997 se z r u š u j e . Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá . Odůvodnění: V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 7. 3. 1997 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 124/97, ze dne 3. března 1997. Tímto rozsudkem, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 75/96, ze dne 20. 12. 1996, byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek zcela přehlíží právní názor Ústavního soudu ČR, sp. zn. IV. ÚS 81/95, když i nadále vychází z názoru, že každé nové nenastoupení vojenské služby je novým trestním činem, i když byl pachatel v předchozím soudním řízení odsouzen pro trvalý úmysl vojenskou službu nevykonat. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu spisu Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 7 T 75/96, vyplývá, že stěžovatel byl dne 13. 5. 1992 odveden. Již u tohoto řízení uvedl, že vojenskou službu nemíní vykonat, poněvadž mu v tom brání jeho svědomí a náboženské přesvědčení, nepodal však v příslušné lhůtě prohlášení o odepření vojenské služby podle zákona č. 18/1992 Sb. Dne 2. 6. 1993 byl povolán k výkonu vojenské služby, kterou však nenastoupil. Za toto jednání byl trestním příkazem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 31 T 56/94, ze dne 19. 1. 1994, uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle §269 odst. 1 trestního zákona, tedy pro úmysl trvale se vyhnout vojenské činné službě. Byl mu uložen trest odnětí svobody na dvanáct měsíců, s podmíněným odkladem na 24 měsíců. Dne 3. 6. 1994 mu byl vystaven nový povolávací rozkaz na 7. 7. 1994 k VÚ J., což, jak uvádí stěžovatel, je obec, která v ČR neexistuje. Navíc mu byl povolávací rozkaz zaslán na nesprávnou adresu. Odmítl proto nastoupit opětovně. Za toto jednání byl rozsudkem Okresního soudu v Olomouci, sp. zn. 32 T 179/94, ze dne 18.10. 1994, uznán vinným trestným činem nenastoupení vojenské služby podle §269 odst. 1 trestního zákona. Tento rozsudek byl následně potvrzen usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Přerov, sp. zn. 1 To 41/94, ze dne 29. 11. 1994. Dne 20. 3. 1995 pak stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců. Ústavní stížnost podaná proti výše uvedeným rozsudkům byla odmítnuta pro opožděné podání (IV. ÚS 55/95). Dne 4. 10. 1995 podal ministr spravedlnosti, s odvoláním na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 81/95, v obdobné věci J. Ř., ve prospěch stěžovatele stížnost pro porušení zákona. Dne 21. 2. 1996 pak Nejvyšší soud ČR o této stížnosti rozhodl tak, že napadené rozsudky a všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující zrušil a věc přikázal zpět Okresnímu soudu v Olomouci. Jak však stěžovatel upozorňuje a jak i vyplývá z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, došlo ke zrušení předchozích rozsudků z jiných důvodů, než kterých se dovolávala stížnost ministra spravedlnosti. V novém řízení pak byl stěžovatel rozsudky, které napadá touto ústavní stížností, odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku.Dále ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel byl Okresní odvodní komisí v Opavě dne 17. 3. 1995 uznán trvale neschopným výkonu vojenské základní služby. Stěžovatel trvá na názoru, že byl odsouzen opakovaně za stejný trestný čin a že všechny obecné soudy, které se věcí zabývaly, včetně Nejvyššího soudu ČR, ignorovaly stanovisko, které v obdobné věci vyslovil Ústavní soud. Stěžovatel má za to, že byl porušen čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť byl již jednou potrestán za to, že trvale odmítl vykonávat vojenskou službu. Opakované soudní stíhání z důvodu svědomí považuje za rozporné též s čl. 4. odst. 4 Listiny a s čl. 7 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 5. 8. 1997 stěžovatel svoji stížnost rozšířil a navrhl, aby Ústavní soud zrušil též rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Tzn 12/95, ze dne 21. 2. 1996, neboť část odůvodnění tohoto rozsudku je vlastně ideovým základem rozsudků napadených ústavní stížností a je tedy závazná pro nižší soudy. Při jednání dne 28. 8. 1997 pak právní zástupce stěžovatele podání doplnil, že především považuje za nutné vyslovit zásadní nesouhlas s tou částí rozsudku Nejvyššího soudu ČR, která porovnává čin stěžovatele s pokusem trestného činu vraždy. Takové srovnání považuje za naprosto nevhodné a zavádějící, neboť srovnává pokus trestného činu a jeho dokonání, navíc v rovině, která nemůže obstát. Ve vyjádření, které jako účastník řízení podal Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci, zastoupený předsedou senátu JUDr. S. P., jsou především vyvraceny námitky stěžovatele pokud jde o okolnosti doručení povolávacího rozkazu. Podle názoru soudu stěžovatel převzal povolávací rozkaz do vlastních rukou a tím, že se dostavil k Okresní vojenské správě v Opavě, kde znovu opakoval své rozhodnutí nenastoupit vojenskou službu, dal najevo, že plně pochopil povinnosti, které mu z tohoto rozkazu vyplývají. Pokud jde o právní posouzení věci odkazuje účastník řízení na odůvodnění svého rozhodnutí, které je souladné s názorem Nejvyššího soudu ČR, aniž by se zabýval odlišným právním názorem Ústavního soudu. Podstatnou část vyjádření pak tvoří argumentace blíže odůvodňující závěr, že stěžovatel nepodal odvolání proti prvostupňovému rozsudku včas a že tedy odvolací soud postupoval správně a v souladu se zákonem, když jeho odvolání jako opožděné zamítl. Krajské státní zastupitelství v Ostravě, pobočka Olomouc, se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo, aniž by se k věci vyjádřilo. Ústavní soud se nejprve musel vypořádat s tím, zda jsou splněny formální náležitosti pro podání ústavní stížnosti. Jak totiž vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro pozdní podání a je tedy otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv, tak jak mu to ukládá ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Aniž by se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatele, že i v tomto směru odvolací soud pochybil a že odvolání bylo podáno včas, dospěl Ústavní soud k závěru, že neodmítne přijetí ústavní stížnosti, neboť stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a splňuje podmínky stanovené §75 odst. 2 cit. zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně však Ústavní soud byl nucen odmítnout návrh na zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, a to z důvodu uplynutí lhůty stanovené v §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jakož i z toho důvodu, že nelze ústavní stížností napadat toliko odůvodnění rozhodnutí. Po zhodnocení výše popsaného skutkového stavu neshledal Ústavní soud žádné důvody k tomu, aby zásadně měnil svůj právní názor vyslovený v nálezu sp. zn.IV. ÚS 81/95, ze dne 18. 9. 1995. Ústavní soud je proto nucen znovu opakovat, že jestliže trestní zákon v ustanovení §269 odst. 1 stanoví podstatně přísnější trest pro toho, kdo nenastoupí vojenskou službu s úmyslem vyhnout se jí trvale, je nepřijatelné vykládat toto ustanovení tak, že trvale je vlastně dočasně či krátkodobě. Při takovém výkladu by četnost trestných činů byla určována vlastně počtem povolání ke službě, které orgán vojenské správy vydá či nevydá. Je nepochybné, že i po odsuzujícím rozsudku za první takový čin je možné doručit povolávací rozkaz nový, jeho neuposlechnutí však nelze hodnotit jako nový trestný čin, byl-li v předchozím soudním řízení zjištěn úmysl nenastoupit službu trvale. Posledně zmíněný názor ostatně neodmítá ani Nejvyšší soud ČR, když na str. 16 odůvodnění svého rozsudku z 21. 2. 1996 uvádí, že za situace, kdy byl v předchozím řízení uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem a k dalšímu nenastoupení služby došlo ve zkušební době tohoto podmíněného odsouzení, představuje opětovné úmyslné nenastoupení služby skutečnost, která odůvodňuje nařízení výkonu trestu odnětí svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda v opětovném nenastoupení služby lze spatřovat nový trestný čin či nikoli. S ohledem na situaci, kdy obecné soudy vědomě odmítají respektovat v obecné rovině právní názor Ústavního soudu, musel se tento soud znovu zevrubně zabývat otázkou, zda aplikovaný právní předpis, tedy ustanovení §269 trestního zákona, obstojí z hlediska ústavnosti a zda tedy postačí, aby Ústavní soud jen opakovaně deklaroval svůj názor na jeho ústavněprávní interpretaci. Je totiž nepochybné, že úmyslem zákonodárce na začátku let šedesátých bylo opakovaně kriminalizovat a opakovaně věznit každého, kdo trvale odmítal vojenskou službu. Tyto předpisy navíc byly vydány za situace, kdy jakákoli alternativní služba nebyla připuštěna. Ústavní soud si je plně vědom toho, že současný stav v posuzování tzv. odmítačů vojenské služby není určován jen úpravou trestněprávní, ale i platným zněním branného zákona, který výslovně neumožňuje zprostit vojenské povinnosti osobu, která byla pravomocně odsouzena za trvalé odpírání vojenské služby, resp. vykonala trest. Stejně tak si je Ústavní soud plně vědom i toho, že jeho interpretace se odlišuje od zažitého a po desetiletí neměnného nazírání vojenských (dnes obecných) soudů na problematiku totožnosti skutku u těchto trestných činů. To však nic nemění na pevném přesvědčení Ústavního soudu, že postupy obvyklé v dobách, kdy jen samotné dovolání se základních lidských práv a svobod mohlo být samo o sobě důvodem perzekuce, nemohou být dogmaticky a naprosto necitlivě ke změněným společenským poměrům uplatňovány i nadále. Již v rozhodnutí, od jehož vydání uplynuly takřka dva roky, vyslovil Ústavní soud zcela zřetelně naději, že tehdejší jeho rozhodnutí bude pro obecné soudy vodítkem při budoucím rozhodování o výměře trestu u těch jednotlivců, kteří trvale odmítají výkon vojenské, resp. civilní služby. Dále Ústavní soud dovodil, že platná právní úprava poskytuje soudům dostatečný prostor k tomu, aby postih byl takové intenzity, aby nedošlo k nepochybně nežádoucímu zvýhodnění těch, kdo právo porušují, oproti těm, kdo svoje povinnosti řádně splní. Po zvážení všech uvedených skutečností však senát nedospěl k závěru, že by aplikované ustanovení trestního zákona, jakkoli zřejmě vyžaduje, stejně jako některá další, změny a úpravy, bylo ve své podstatě neústavním a zakládalo by tedy povinnost senátu řízení přerušit a věc předložit k rozhodnutí plénu Ústavního soudu podle ustanovení §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud pro rozpor napadeného soudního rozhodnutí s ustanoveními čl. 40 odst. 5 Listiny, jakož i čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 28. srpna 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:4.US.82.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 82/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 102/8 SbNU 409
Populární název K trvalému odmítnutí vojenské služby. K totožnosti skutku.
Datum rozhodnutí 28. 8. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 7. 3. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Varvařovský Pavel
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
odmítnuto pro nedodržení lhůty - §43/1/b)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 40 odst.5
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 4 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §269 odst.1
  • 18/1992 Sb., §2 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík vojenská a civilní služba
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-82-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30845
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-29