Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26.06.1997, sp. zn. IV. ÚS 87/96 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 87/8 SbNU 297 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.87.96

sp. zn. IV. ÚS 87/96 Nález Ústavní soud ČR rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez ústního jednání, v senátě, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R., a.s, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 429/95, ze dne 11.12.1995, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zrušeno rozhodnutí bývalé Státní arbitráže pro hlavní město Prahu, čj. 40031/91/10-55, ze dne 27.12.1991, a řízení bylo zastaveno. Ze spisu bývalé Státní arbitráže pro hlavní město Prahu, sp. zn. 40031/91, vedeného nyní u Krajského obchodního soudu v Praze, který si Ústavní soud připojil, bylo zjištěno, že obchodní dům Bílá labuť, s.p. (dále jen "OD Bílá labuť, s.p."), se svým návrhem ze dne 30.10.1991 domáhal u bývalé Státní arbitráže pro hlavní město Prahu vydání rozhodnutí, v němž by byla stanovena povinnost v uvedeném řízení žalovanému - V. s. h. m. P.(dále jen "V.s."), jehož právním pokračovatelem je vedlejší účastník tohoto řízení I., i. a r.o.s.v P.(dále jen "I.") - uzavřít hospodářskou smlouvu o bezúplatném převodu práva hospodaření k objektu Obchodní dům H. M. - P. (dále jen "OD M."), a to na základě hospodářské smlouvy č. 41/79, o způsobu a podmínkách převzetí a budoucího provozu objektu občanské vybavenosti, uzavřené právním předchůdcem s.p. OD Bílá labuť, s.p. PRIOR, Pražské obchodní domy (dále jen" PRIOR, s.p.") s V. s., v jejímž čl.4 se V.s., jako organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě pro hlavní město Prahu, zavázala, že po právní moci kolaudačního rozhodnutí (která později nastala dne 6.5.1991) převede na s.p. PRIOR, jako na uživatele, k vybudovanému objektu OD M. správu národního majetku, přičemž dodatkem č. l této smlouvy bylo dohodnuto, že tento převod bude bezúplatný. Sporný objekt OD M. předal dodavatel V. s. jako odběrateli zápisem o převzetí ze dne 30.4.1991. Po podání arbitrážní žádosti OD Bílá labuť Státní arbitráž pro hlavní město Prahu svým rozhodnutím ze dne 27.12.1991 arbitrážní žádosti vyhověla. Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání právní pokračovatel V.s. - I. Praha, o jehož odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze. Rozsudkem čj. 7 Cmo 74/92-101, ze dne 22.7.1993, změnil rozhodnutí státní arbitráže tak, že arbitrážní žádost zamítl. Toto své rozhodnutí vrchní soud v podstatě odůvodnil tak, že v privatizačním procesu byl OD Bílá labuť prodán kupní smlouvou ze dne 27.5.1992, uzavřenou mezi Fondem národního majetku ČR (dále jen" FNM"), jako prodávajícím a stěžovatelem jako kupujícím, přitom podle čl. IX této kupní smlouvy sice podle názoru vrchního soudu na akciovou společnost stěžovatele přešla práva a závazky ve stejném rozsahu tak, jak z nich byl oprávněn nebo zavázán privatizovaný podnik OD Bílá labuť, avšak prodejem OD Bílá labuť akciové společnosti stěžovatele došlo k podstatné změně poměrů oproti stavu, z něhož vycházela při svém rozhodování Státní arbitráž pro hlavní město Prahu. Právo z hospodářské smlouvy č. 41/79 na uzavření smlouvy o bezúplatném převodu práva hospodaření k OD Mája na stěžovatele přejít nemohlo, neboť akciová společnost nemohla být subjektem práva hospodaření s národním majetkem. K podstatné změně poměrů došlo i na straně žalovaného, ježto podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 10/1993 Sb., se dnem účinnosti novely, tj. dnem 1.1.1993, stalo vlastníkem OD M. město Praha, jako zřizovatel žalovaného, takže žalovaný tímto dnem právo hospodaření pozbyl a nemohl by tedy na nikoho převést právo, které sám nemá. Poněvadž ke dni prodeje OD Bílá labuť právo hospodaření k OD M. na OD Bílá labuť převedeno nebylo, nestal se tento majetek předmětem kupní smlouvy ze dne 27.5.1992. Podle názoru vrchního soudu tedy neexistoval žádný platný právní důvod, o nějž by se stěžovatelův nárok na bezúplatný převod OD M. do jeho majetku opíral. Závazek ze smlouvy č. 41/79 k bezúplatnému převodu práva hospodaření mohl trvat jenom do doby, kdy OD M. byl ve vlastnictví státu a kdy stranami této smlouvy byly státní podniky, popřípadě jiné subjekty, které mohly mezi sebou právo hospodaření převádět. Proti tomuto rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž v podstatě uváděl důvody, které opakuje nyní v ústavní stížnosti. O dovolání pak rozhodoval Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, sp. zn. Odon 9/94/Hu, ze dne 23.3.1995, rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ČR, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí,se sice v podstatě s uvedenými závěry vrchního soudu ztotožnil, jeho rozhodnutí však zrušil proto, že podle jeho názoru postupem soudu byla účastníku řízení - OD Bílá labuť, s.p., odňata možnost jednat před soudem, když vrchní soud nesprávně dovodil ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř., že na straně žalobce došlo k procesnímu nástupnictví a pokračoval v řízení se stěžovatelem, který v uvedeném sporu vystupovat jako účastník řízení neměl. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR nedošlo podle hmotného práva na straně žalobce k hmotněprávnímu nástupnictví, neboť práva z hospodářské smlouvy č. 41/79 nepřešla na stěžovatele, v řízení nedošlo ani k procesně- právnímu následnictví, a proto i nadále měl na straně žalobce být účastníkem řízení OD Bílá labuť, s.p. Vrchní soud v Praze, který ve věci dále rozhodoval, vydal dne 11.12.1995 usnesení, čj. 7 Cmo 429/95-137, jímž rozhodnutí Státní arbitráže pro hlavní město Prahu , čj. 40031/91/10-55, ze dne 27.12.1991, zrušil a řízení zastavil, když v doplněném řízení zjistil z výpisu z obchodního rejstříku, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu l, že dne 17.11.1992 byl v uvedeném rejstříku na základě rozhodnutí Ministerstva obchodu a cestovního ruchu ČR zapsán výmaz OD Bílá labuť, s.p., bez likvidace, a tímto dnem tedy tento podnik ztratil způsobilost být účastníkem řízení. Poněvadž právo z hospodářské smlouvy č. 41/79 na stěžovatele nepřešlo a tato společnost se podle názoru Nejvyššího soudu ČR, jímž byl vrchní soud vázán, nestala procesním nástupcem původního účastníka řízení ve smyslu §107 o.s.ř., bránila ztráta způsobilosti původního účastníka řízení v pokračování řízení, a proto bylo řízení zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento podrobně popisuje genezi sporu ohledně jeho tvrzeného práva na bezúplatný převod vlastnického práva k OD M. a polemizuje s právními názory jak vrchního, tak Nejvyššího soudu ČR, jimiž podle názoru stěžovatele bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo, a to právo zaručované čl. ll odst. l a 4 Listiny. Tvrdí, že v důsledku uvedených rozhodnutí mu bylo znemožněno nabytí vlastnického práva k věci - OD M. - ve smyslu hospodářské smlouvy č. 41/79 - došlo tedy podle něj v podstatě k jisté formě vyvlastnění. Podle stěžovatele je v obecné rovině základem porušení jeho ústavně zaručených práv pozitivistická aplikace právních norem, což znemožňuje zcela jednoznačně pochopit nespornou transformaci konkrétních práv a povinností a také správnou aplikaci těchto právních norem, a to v souvislosti s přeměnou společnosti na společnost demokratickou. Speciálně, jak dále uvádí, spatřuje základ zásahu v aplikaci účinků kupní smlouvy ze dne 27.5.1992, ve spojení s HS č. 41/79, ve spojení s dalšími právními skutečnostmi, kdy vrchní soud nedokázal vyváženě posoudit jejich význam v nových poměrech. Uvedený zásah je ovlivněn především právním závěrem soudu v tom smyslu, že závazek ze smlouvy č. 41/79 na uzavření smlouvy o převodu práva hospodaření v sobě nezahrnuje i závazek převést právo vlastnické, a to proto, že smluvní strany nepočítaly s tím, že předmět smlouvy získá v budoucnu na základě zákona někdo jiný. Tento závěr považuje stěžovatel za zjednodušení, nevystihující pravou podstatu možné transformace právních vztahů. Jisté je, že podle uvedené hospodářské smlouvy měl být objekt OD M. převeden bezúplatně do správy bývalému s.p. PRIOR, posléze po jeho zániku na právního předchůdce stěžovatele OD Bílá labuť, s.p. Od tohoto státního podniku stěžovatel své právo na bezúplatný převod odvozuje, nikoliv ovšem v podobě a formě převodu práva hospodaření, ale práva vlastnického, což je podle něj právní závěr logický, který v podstatě vychází z jeho dalšího závěru, a to, že kupní smlouva ze dne 27.5.1992, uzavřená mezi stěžovatelem a FNM, je vlastně kupní smlouvou o prodeji podniku, jak tomu nasvědčuje její text, zejména v čl. IX a čl. III. Dalším obsahovým základem zásahu soudu do ústavně zaručeného práva stěžovatele je podle něj také právní závěr soudu o přechodu vlastnického práva ke spornému objektu na obec na základě zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb. V této souvislosti poukazuje na to, že předmětný objekt ke dni 31.12.1992 nebyl objektem rozestavěným, a tudíž ustanovení §3 odst. 3 citovaného předpisu není použitelné. Stejně tak podle stěžovatele není možno aplikovat ani ustanovení §3 odst. 4 citovaného zákona, neboť jak dále podrobně rozvádí, V.s., ani jejímu právnímu pokračovateli I. Praha, s ohledem na povahu činnosti této investorské organizace a povahu vybudovaného objektu, právo hospodaření tak, jak je definováno v ustanovení §4 odst. 1 vyhlášky č. 119/1988 Sb., k uvedenému objektu nemohlo svědčit. Stěžovatel je tedy toho názoru, že za situace, kdy V.s. právo hospodaření k OD M. neměla, nemohl tento objekt přejít do vlastnictví obce, a tudíž povinnost pokračovatele V.s. I. předat objekt OD M. ve smyslu smlouvy č. 41/79 stále trvá. Konečně pak stěžovatel považuje za nesprávný také závěr vrchního soudu o nedostatku právního nástupnictví stěžovatele, který podle něj pramení z neúplné aplikace kupní smlouvy ze dne 27.5.1992. V této souvislosti znovu zdůrazňuje, že z čl. III a čl. IX uvedené kupní smlouvy je třeba dovodit, že kupní smlouvou došlo ve skutečnosti k prodeji podniku jako takového. V závěru pak stěžovatel uzavírá, že jeho právo na bezúplatný převod OD M. na něj je jednoznačně dáno, znovu zdůrazňuje,že jako právní nástupce OD Bílá labuť, s.p., převzal veškerý jeho majetek, práva a povinnosti, které s tímto majetkem souvisí, stejně jako závazky z činnosti podniku jako takového, což ostatně dokazuje i fakt, že bylo přistoupeno k výmazu OD Bílá labuť, s.p., bez jeho likvidace, neboť došlo k právnímu nástupnictví, v opačném případě by byla likvidace nutná. Není také myslitelné, aby převod práv u bývalého OD Bílá labuť byl v protikladu s převodem povinností, které je stěžovatel nucen plnit. Navrhl proto, aby ústavní stížností napadené usnesení bylo nálezem Ústavního soudu zrušeno. Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém podrobném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti rekapituluje genezi výstavby objektu občanské vybavenosti - OD M. - a právních institutů, jimiž byl jeho režim v jednotlivých fázích výstavby upraven. Především zdůrazňuje, že stěžovatel nikdy nebyl vlastníkem OD M. a v jeho prospěch neexistoval žádný závazek vedlejšího účastníka ani jeho právního předchůdce - V. s. - uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví k uvedenému obchodnímu domu. K jednotlivým námitkám stěžovatele pak dále poukazuje na ustanovení §64 hospodářského zákoníku (které doposud platí mocí ustanovení §761 odst. 1 obchodního zákoníku), z něhož vyplývá, že subjektem práva hospodaření k věcem ve vlastnictví státu mohou být pouze státní organizace. Obchodní společnost tedy nemůže právo hospodaření žádným způsobem nabýt. Z ničeho nevyplývá, že závazek převést právo hospodaření by se mohl nějakým způsobem změnit na závazek převést právo vlastnické, tím spíše pak ne, aby právo vlastnické k majetku ve vlastnictví státu bylo převáděno na obchodní společnost bezúplatně. Stěžovatel nemá pravdu, pokud tvrdí, že takový závěr je právně neudržitelný, neboť by prakticky vylučoval jakoukoliv směnu zboží mezi státním podnikem a nestátními subjekty. Při směně zboží v rámci tzv. obvyklého hospodaření podle hospodářského zákoníku běžně docházelo k převodům národního majetku do vlastnictví jiných organizací než státních (§69 hospodářského zákoníku), k takovým převodům docházelo na základě hospodářských smluv, uzavíraných v rámci obvyklého hospodaření podle ustanovení o příslušných druzích hospodářských závazků. Nestátní subjekt směnou v rámci obvyklého hospodaření tedy nabýval vlastnické právo k předmětu směny. V daném případě však původní závazek zněl na převod správy národního majetku mimo obvyklé hospodaření, tedy na uzavření budoucí smlouvy podle §347 hospodářského zákoníku, a takový závazek se nemohl automaticky přeměnit na závazek převést vlastnictví OD M. na obchodní společnost. Poukazuje také na ustanovení §125 odst. 3 písm. c) hospodářského zákoníku, ve znění platném v době, kdy byla podána arbitrážní žádost, v němž bylo stanoveno, že organizace jsou povinny přistoupit na změnu nebo zrušení závazků v případech, kdy po uzavření přípravné smlouvy nastaly nové skutečnosti, pro které nebylo možno spravedlivě požadovat splnění příslušných závazků. Tedy i hospodářský zákoník předpokládal možnost zrušení závazků z přípravných smluv z důvodů tam uvedených. V daném případě však došlo podle §129b hospodářského zákoníku k zániku závazku uzavřít budoucí smlouvu, ježto jeho plnění se stalo v důsledku podstatné změny poměrů na stranách obou účastníků nemožným. Pojem podstatné změny poměrů nebyl tedy v daných souvislostech použit účelově. V závěru pak účastník řízení v souvislosti s přechodem vlastnictví sporného objektu na hlavní město Prahu poukazuje na to, že jak původně žalovaná V.s., tak i její právní pokračovatel I., byly v postavení organizace zajišťující investorskou činnost ke komplexní bytové výstavbě a pravomoc zřizovat, řídit a rušit tuto organizaci mělo hlavní město Praha, takže ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., tedy na daný případ plně dopadá (ustanovením §3 odst. 3 citovaného předpisu ve svém rozhodnutí vrchní soud neargumentoval). Za nepochopitelnou považuje účastník řízení stěžovatelovu argumentaci, pokud se tento snaží dovodit, že žalovaná organizace, ani její právní předchůdce nemohly být subjekty práva hospodaření, neboť kdyby tomu tak bylo, pak není jasné, proč vůči těmto subjektům podal žalobu a čeho se jí chtěl domoci. Navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník řízení I. ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zdůrazňuje, že právo hospodaření s národním majetkem a vlastnické právo jsou zcela odlišné formy vztahu k majetku a je zcela bez diskuse, že při převodu práva hospodaření s národním majetkem nedocházelo ke změně vlastnictví, pouze ke změně subjektu, který vykonával právo hospodaření s jednotlivým majetkem, a proto bylo možno tento majetek, resp. jeho správu, převádět bezúplatně. Výklad stěžovatele, který vědom si nemožnosti převést právo hospodaření s národním majetkem na soukromou právnickou osobu, dovodil, že nelze-li převést právo hospodaření, je třeba převést vlastnictví k objektu, považuje vedlejší účastník za neudržitelný a zcela odporující uzavřené smlouvě i jejímu účelu, přitom dále uvádí, že při použití termínů, se kterými operuje náš právní řád, je nutno konstatovat, že stěžovatel prostřednictvím soudu vymáhá poskytnutí daru. Pro přiznání nároku na poskytnutí daru stěžovateli, ať již z majetku obce nebo z majetku ČR, uzavřená smlouva o budoucím převodu práva hospodaření není dostatečným podkladem. V další části pak vedlejší účastník uvádí, že měl beze vší pochybnosti právo hospodaření k předmětnému objektu ke dni 31.12.1992, které na něj přešlo podle §293 odst. 2 hospodářského zákoníku splněním dodávky, přitom je v současnosti rozpočtovou, dříve příspěvkovou, organizací, jeho zřizovatelem je hlavní město Praha, a tudíž z uvedených skutečností shodně jako vrchní soud dovozuje, že sporný objekt, jehož byl investorem, přešel ke dni 1.1.1993 z vlastnictví ČR do vlastnictví obce podle §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb. Konečně vedlejší účastník uvádí, že také podle jeho názoru u stěžovatele nedošlo k hmotněprávnímu ani k procesnímu nástupnictví, a proto ze všech uvedených důvodů rovněž navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel v důvodech své ústavní stížnost výslovně namítá porušení vlastnického práva, zaručovaného čl. ll Listiny, a proto se Ústavní soud věcí zabýval především z pohledu tohoto ustanovení. Zkoumal tedy v prvé řadě, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení vlastnického práva stěžovatele. V této souvislosti Ústavní soud především odkazuje na svou již ustálenou judikaturu, podle níž předmětem ochrany čl. ll odst. l Listiny je vlastnické právo již konstituované. V tomto směru ani sám stěžovatel netvrdí, že mu vlastnické právo ke spornému objektu OD M. vzniklo, ať již ex lege nebo na základě jiné právní skutečnosti. Tvrdí pouze, že mu postupem obecných soudů byl vznik tohoto práva znemožněn. K tomu Ústavní soud uvádí, že ochrana vlastnického práva, uvedeným článkem Listiny zaručovaná, nezahrnuje v sobě i právo na získání majetku a nelze se proto dovolávat ochrany tohoto ustanovení v souvislosti s tvrzením, že došlo ke znemožnění získání vlastnického práva. Za tohoto stavu pak Ústavní soud dále posuzoval, zda postupem obecných soudů nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu tak, jak vyplývá z čl. 36 a násl. Listiny. Ani v tomto směru však porušení ústavně zaručených práv ve vztahu ke stěžovateli neshledal. Stěžovatel svůj nárok na vznik vlastnického práva ke spornému objektu, resp. nárok na jeho bezúplatný převod, v podstatě dovozuje z hospodářské smlouvy č. 41/79 a jejího dodatku č. 1 v souvislosti s kupní smlouvou, uzavřenou dne 27.5.1992, kterou uzavřel s FNM. Za skutkového stavu, který byl obecnými soudy řádně zjištěn a je nepochybný, totiž že účastníky hospodářské smlouvy č. 41/79 byly státní organizace, předmětem této smlouvy byl budoucí převod práva hospodaření k majetku, jehož vlastníkem byl stát, nelze právní závěry obecných soudů, které tyto v dané věci zaujaly, považovat za závěry vybočující z mezí ústavnosti, a to ani za existence ujednání obsaženého v čl. III a čl. IX kupní smlouvy ze dne 27.5.1992, neboť právo na bezúplatný převod práva hospodaření k národnímu majetku, který svědčil jedné státní organizaci proti druhé, se rozhodně nemohlo při absenci výslovné právní úpravy, vztahující se k této otázce, transformovat na právo na bezúplatný převod práva vlastnického. (Opačný výklad zastávaný stěžovatelem by naopak vedl k nepřípustnému zásahu do vlastnického práva státu, resp.v daném případě nyní již do vlastnického práva obce - hl. města Prahy, když i závěry obecných soudů o přechodu vlastnického práva k předmětnému objektu na obec ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 10/1993 Sb., nelze považovat za závěry, které by nebyly ústavně konformní.) Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 26. června 1997