ECLI:CZ:US:1997:4.US.98.97
sp. zn. IV. ÚS 98/97
Nález
Ústavní soud české republiky
rozhodl dne 30. června 1997
v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. F. V. proti usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997, č.j. 1 Tzn
0011/96-34, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997,
čj. 1 Tzn 0011/96-34, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž byla zamítnuta
stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve
prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79- 137, v trestní věci vedené
u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami pod sp. zn. 1
T 5/78, vytýká stěžovatel napadenému rozhodnutí, že hodnotí
projednávanou věc pouze z hlediska příslušných ustanovení, zejména
trestního řádu, nikoli s přihlédnutím k významu ústavně zaručených
základních podmínek spravedlivého procesu. Bez významu není ani
skutečnost, že bylo a je problematické chránit zákonem proti
stěžovateli, a nejen proti němu, atributy státní suverenity
státem, o jehož suverenitě, resp. obranyschopnosti v dotčené době,
lze mít přinejmenším vážné pochybnosti. Stěžovatel proto navrhuje,
aby Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení čl. 37 odst. 2,
čl. 40 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud České republiky ve vyjádření předsedy senátu
JUDr. M. M. ze dne 15. 5. 1997 setrvává na svém stanovisku, že
stěžovatel porušil tehdy platné právo, a to jednáním, které je
i v současné době nadále trestné. Pro rozhodování soudu není
podstatné lidské hledisko, kterého se stěžovatel dovolává, ale
vázanost soudce zákonem, jak to stanoví článek 95 odst. 1 Ústavy
ČR. Ztotožnění se s právním stavem založeným rozhodnutími
v původním řízení nelze v žádném případě považovat za "konzervaci"
právního stavu založeného na pochybeních soudů v původním řízení,
ale za potvrzení plného souladu rozhodnutí těchto soudů s tehdy
platnými trestními kodexy, které v daném rozsahu platí dodnes.
Nejde tedy o případ, že by stěžovatelovo jednání bylo tehdejším
zákonem prohlášeno za trestné v rozporu s principy demokratické
společnosti. Z uvedených důvodů navrhuje proto účastník, aby
stěžovatelova ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta, alternativně pak navrhuje, aby byla zcela zamítnuta.
Ministryně spravedlnosti České republiky JUDr. V. P. uvedla
ve svém vyjádření ze dne 16. 5. 1997, že v řízení, které
předcházelo vydání napadeného usnesení, nebyly důsledně
respektovány základní zásady způsobu opatřování a hodnocení důkazů
v přípravném řízení, stejně jako ani v řízení před soudem prvního
stupně. Závěr soudu o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil
všechny znaky skutkových podstat trestných činů vyzvědačství podle
§105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona a vlastizrady
podle §91 trestního zákona, nemá oporu v provedených důkazech
a nelze jej proto považovat za správný. Vadně byl zhodnocen
i materiální znak předmětných trestných činů. Jestliže Nejvyšší
soud ČR napadeným rozhodnutím stížnost ministra spravedlnosti pro
porušení zákona zamítl a toto porušení ve vytýkaném směru
neshledal, třeba podanou ústavní stížnost považovat v rozsahu
naznačeném stížností pro porušení zákona za důvodnou.
Nejvyšší státní zastupitelství České republiky uvedlo ve svém
vyjádření ze dne 12. 5. 1997, že Nejvyšší soud ČR v napadeném
rozhodnutí nezaujal jednoznačné stanovisko k otázce
obranyschopnosti, ačkoli právě zpochybnění obranyschopnosti
okupované země mohlo přivodit zásadní obrat při nazírání na
trestnost stěžovatelova jednání. Bez ohrožení obranyschopnosti by
totiž nebyl dán základní znak skutkové podstaty trestného činu
vlastizrady (formou sabotáže) podle §91 trestního zákona
a v konečném důsledku by ani "vyzrazené údaje" týkající se této
obranyschopnosti nebylo možno považovat za "zvlášť důležité státní
tajemství", čímž je zpochybněn i základní znak další použité
kvalifikace předmětného jednání [jako trestného činu vyzvědačství
podle §105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona]. Při
ohrožení obranyschopnosti jen v nepatrné míře by nebyl dán
materiální znak trestného činu. I kdyby skutek obviněného zůstal
trestný, stěží by bylo možno dovodit tentýž stupeň společenské
nebezpečnosti, jaký dovodily soudy rozhodující v závěru
sedmdesátých let. Postupem Nejvyššího soudu ČR v této věci, když
tento soud se vyhnul hodnocení zásadní otázky významné pro snížení
viny stěžovatele, nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná soudní
ochrana, a došlo tedy k porušení stěžovatelova práva na soudní
ochranu podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny. Ze
všech uvedených důvodů by proto Ústavní soud měl ústavní stížnosti
vyhovět a napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušit.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní
soud z obsahu spisu 1 T 5/78 bývalého Vyššího vojenského soudu
v Příbrami, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 30.11.1978, čj. 1
T 5/78- 106, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem
vyzvědačství podle §105 odst. 1 odst. 3 písm. b), d) trestního
zákona v jednočinném souběhu s trestným činem vlastizrady podle
§91 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že od konce roku
1969 do listopadu 1976 jako československý občan v úmyslu poškodit
obranyschopnost republiky zneužil svého postavení při svém
služebním zařazení doma i v cizině k tomu, že orgánům cizí
zpravodajské služby, zčásti za úplatu, vyzradil skutečnosti blíže
uvedené v trestním spise, týkající se organizace a způsobu
činnosti jedné ze složek československých ozbrojených sil,
a konkrétní údaje o pracovnících MNO a československé bezpečnosti,
které mají charakter státního tajemství zvláštní důležitosti, a ve
spolupráci s cizí mocí na delší dobu jednak ztížil, a dále
i znemožnil plnit některé úkoly v oblasti zvlášť důležitých zájmů
naší republiky, a způsobil tak škodu značného rozsahu, jednak
materiální povahy, a další závažné následky, a to přesto, že mu
bylo uchování státního tajemství zvláště uloženo. Za to byl
odsouzen podle §105 odst. 3 trestního zákona, §35 odst. 1
trestního zákona a §29 odst. 1, 3 trestního zákona k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 25 let se zařazením do třetí
nápravněvýchovné skupiny NVÚ MS a dále zavázán nahradit
československému státu na náhradě škody částku Kčs 293 901,--.
Z uvedeného spisu je dále patrno, že bývalý Nejvyšší soud ČSSR
svým usnesením ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, odvolání
stěžovatele a bývalého vyššího vojenského prokurátora v Příbrami
zamítl. Ze spisu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp.
zn. 9 Rtv 19/92, Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Krajského
soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26.4.1994,
čj. 9 Rtv 19/92-32, byl návrh na přezkumné řízení podle zákona č.
119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ohledně uvedených
odsuzujících rozhodnutí zamítnut. Také Vrchní soud v Praze svým
usnesením ze dne 28.7.1994, čj. 8 Torz 9/94-46, stěžovatelovu
stížnost proti již citovanému usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích, pobočka v Táboře, zamítl.
Z obsahu spisu 1 Tzn 0011/96 Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud
konečně zjistil, že proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, podal ministr spravedlnosti
České republiky stížnost pro porušení zákona, protože podle jeho
názoru tímto usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §254
odst. 1, §256 trestního řádu a v řízení, jež jeho vydání
předcházelo, i v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 trestního řádu ve
vztahu k ustanovením §105 odst. 1 , odst. 3 písm. b), d), §91,
§229 odst. 1 trestního zákona v neprospěch stěžovatele. O této
stížnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne
23.1.1997, čj. 1 Tzn 0011/96-34, tak, že ji zamítl, protože zákon
porušen nebyl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR
mimo jiné uvádí, že není úkolem soudů, aby na základě vlastních
úvah hodnotily politické a jiné okolnosti a důsledky okupace
Československa cizími vojsky po 21. srpnu 1968. Soudy se v tomto
směru nemohou opírat o pouhá politická a historická stanoviska
k těmto událostem, zejména když Československo zůstalo samostatným
státem, který byl takto uznáván ostatními státy. Navíc i po
změnách, k nimž došlo po roce 1989, se vychází z faktické a právní
kontinuity s předchozím režimem, pokud příslušné zákony
nestanovily jinak (§2 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody).
Jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako projev odporu proti
minulému režimu, protože toto jednání nevykazuje známky jiného než
kriminálního činu. Odpor by totiž musel být jednoznačně projeven
odbojem proti režimu nebo jinou činností ve smyslu §3 zákona č.
198/1993 Sb. Navíc o odporu v uvedeném smyslu nelze mluvit za
situace, kdy stěžovatel sice škodil složkám tehdejšího státního
režimu, ale zároveň požíval jeho značné důvěry a profitoval nejen
z tohoto režimu, ale i ze spolupráce s cizí mocí.
V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané
v projednávané věci ministrem spravedlnosti podle ustanovení §266 trestního řádu, bylo povinností Nejvyššího soudu ČR zkoumat
v prvé řadě otázku naplnění základních znaků trestného činu,
a proto i otázku objektu trestného činu. Objekt je totiž znakem
každého trestného činu, takže čin, který směřuje proti něčemu, co
není způsobilé být objektem trestného činu, nemůže být trestným.
O takový případ nedostatku objektu trestného činu jde, podle
názoru Ústavního soudu, právě v projednávané věci. Ustanovení
první hlavy zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, chrání totiž především základy
suverénního státu, tj. jeho ústavní zřízení, bezpečnost
a obranyschopnost. U trestného činu vlastizrady podle ustanovení
§91 trestního zákona je pak objektem trestného činu ústavní
zřízení republiky, územní celistvost, samostatnost nebo
obranyschopnost, zatímco u trestného činu vyzvědačství podle
ustanovení §105 trestního zákona je skupinovým objektem trestného
činu zájem na ochraně vnější bezpečnosti republiky. Existence
suverénního státu byla však v inkriminované době pouhou fikcí,
neboť československý stát, ve svých vnitřních poměrech se
prezentující jako totalitní systém, byl ve skutečnosti pouhým
vazalem cizí mocnosti, okupující jeho území. Jak známo, každá
fikce je výsledkem procesu destrukce hodnotového řádu, a vyvolává
proto i v oblasti práva excesy, které v totalitním systému jsou
zejména v oblasti politického běžným jevem. Funkcí takové fikce
práva bývá v totalitních řádech právě jen zastření stavu krajního
bezpráví, stavu vyznačujícího se na jedné straně všemocí jedněch
a naprostým nedostatkem právní ochrany druhých. To v plném rozsahu
platí i o totalitních ústavách, jež ve srovnání se sociální
realitou a krutostí jejích podmínek pro "zbytek obyvatelstva"
představují pouhý svět zdání, ostře kontrastující s faktickým
nedostatkem ústavních záruk.
V souvislosti s argumentací Nejvyššího soudu ČR, totiž že
soudy se ve svém rozhodování nemohou opírat o pouhá politická
a historická stanoviska k tzv. srpnovým událostem, se Ústavnímu
soudu jeví jako nanejvýš nutné poukázat na, orgány činnými
v trestním řízení dosud patrně vůbec nereflektovaný, natož při
posuzování trestnosti činů z období tzv. nesvobody vůbec
aplikovaný, článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen "Úmluva"). V odstavci 1 tohoto článku se totiž
stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí,
které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo
mezinárodního práva trestným činem, zatímco v odstavci 2 se však
současně uvádí, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby
za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo
trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými
národy. Zakotvení závaznosti uvedených zásad v Úmluvě nasvědčuje
zcela zjevně tendenci Úmluvy spojovat výklad toho, co právem je,
či může být, a naopak co právem není ani nemůže být, s existencí
určitého, na principu konsenzu založeného, hodnotového řádu. Normy
nemohou upravovat, předpisovat a nařizovat "z ničeho", ale
přimykají se k již existujícímu hodnotovému zázemí. Normy sdílejí
tak s hodnotami společnou bázi potud, že spolu s nimi vytváří
normativní a hodnotový řád společnosti, jako její konstituující,
etablující a organizující princip. To vše tedy znamená, že
jestliže na jedné straně lze podle článku 7 Úmluvy soudit
a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem
trestním zákonu buď vůbec nebo náležitě vymezeny, lze na straně
druhé jen stěží soudit a trestat ty osoby, jejichž jednání
v období nesvobody sice vykazovalo některé formální znaky
trestných činů proti základům a bezpečnosti republiky, nicméně
v situaci, kdy zde, beze vší pochybnosti, chyběl objekt trestného
činu.
U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní
části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto
trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný
zájem vládnoucí stranické oligarchie uplatňující ve vztahu ke
"zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci.
Stěžovatelovo jednání bylo tedy způsobilé zpochybnit nejvýše zájmy
této moci, lhostejno jakými důvody bylo motivováno. Argumentace
Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelovo jednání nevykazuje znaky
odporu podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti
komunistického režimu a odporu proti němu, jde proto, podle názoru
Ústavního soudu, stranou podstaty věci, neboť její jádro netkví
v posouzení, zda stěžovatel svým jednáním projevil odpor proti
totalitnímu režimu, ale zda jeho jednání lze kvalifikovat jako
trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu z již uvedených důvodů
však takto jednání stěžovatele kvalifikovat nelze, a proto je také
irelevantní, k jaké skupině obyvatel stěžovatel náležel a zda
z příslušnosti k této skupině sám profitoval. Existují-li
a jsou-li právně závazné obecné právní zásady uznávané
civilizovanými národy (článek 7 odst. 2 Úmluvy), zásady, jež
v podstatě reflektují hodnotový řád těchto národů, musí i právní
řády jednotlivých států, ale také aplikace práva v nich, těmto
zásadám odpovídat. V tomto případě nejde tedy o opření se o pouhé
politické a historické stanovisko, ale o hodnocení a výklad,
kterému se nemůže vyhnout žádný soud, chce-li naplnit svou
povinnost zakotvenou v článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy.
Tím, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím zamítl
stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti,
ačkoli byl povinen z výše uvedených hledisek zkoumat porušení
zákona, porušil článek 90, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož
i článek 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů
ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí
podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. června 1997