infUsLengthVec12, infUsKratkeRadky-248-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.1997, sp. zn. IV. ÚS 98/97 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 88/8 SbNU 305 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:4.US.98.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

K otázce objektu trestných činů vlastizrady a vyzvědačství. K hodnotové bázi právních norem.

Právní věta U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný zájem vládnoucí stranické oligarchie, uplatňující ve vztahu ke "zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci. Stěžovatelovo jednání, kvalifikované v trestním řízení jako trestný čin vlastizrady podle ustanovení §91 trestního zákona a trestný čin vyzvědačství podle ustanovení §105 trestního zákona, bylo tedy způsobilé zpochybnit nanejvýš zájmy této moci. Navíc existence suverénního státu byla v inkriminované době pouhou fikcí, neboť československý stát, ve svých vnitřních poměrech se prezentující jako totalitní systém, byl ve skutečnosti pouhým vazalem cizí mocnosti, okupující jeho území. Jestliže tedy na jedné straně lze podle článku 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudit a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem trestním zákonu buď vůbec nebo náležitě vymezeny, lze na straně druhé jen stěží soudit a trestat ty osoby, jejichž jednání v období nesvobody sice vykazovalo některé formální znaky trestných činů proti základům a bezpečnosti republiky, nicméně v situaci, kdy zde chyběl objekt trestného činu.

ECLI:CZ:US:1997:4.US.98.97
sp. zn. IV. ÚS 98/97 Nález Ústavní soud české republiky rozhodl dne 30. června 1997 v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. F. V. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997, č.j. 1 Tzn 0011/96-34, takto: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.1.1997, čj. 1 Tzn 0011/96-34, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti ve prospěch stěžovatele proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79- 137, v trestní věci vedené u bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 5/78, vytýká stěžovatel napadenému rozhodnutí, že hodnotí projednávanou věc pouze z hlediska příslušných ustanovení, zejména trestního řádu, nikoli s přihlédnutím k významu ústavně zaručených základních podmínek spravedlivého procesu. Bez významu není ani skutečnost, že bylo a je problematické chránit zákonem proti stěžovateli, a nejen proti němu, atributy státní suverenity státem, o jehož suverenitě, resp. obranyschopnosti v dotčené době, lze mít přinejmenším vážné pochybnosti. Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnosti pro porušení čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud České republiky ve vyjádření předsedy senátu JUDr. M. M. ze dne 15. 5. 1997 setrvává na svém stanovisku, že stěžovatel porušil tehdy platné právo, a to jednáním, které je i v současné době nadále trestné. Pro rozhodování soudu není podstatné lidské hledisko, kterého se stěžovatel dovolává, ale vázanost soudce zákonem, jak to stanoví článek 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ztotožnění se s právním stavem založeným rozhodnutími v původním řízení nelze v žádném případě považovat za "konzervaci" právního stavu založeného na pochybeních soudů v původním řízení, ale za potvrzení plného souladu rozhodnutí těchto soudů s tehdy platnými trestními kodexy, které v daném rozsahu platí dodnes. Nejde tedy o případ, že by stěžovatelovo jednání bylo tehdejším zákonem prohlášeno za trestné v rozporu s principy demokratické společnosti. Z uvedených důvodů navrhuje proto účastník, aby stěžovatelova ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, alternativně pak navrhuje, aby byla zcela zamítnuta. Ministryně spravedlnosti České republiky JUDr. V. P. uvedla ve svém vyjádření ze dne 16. 5. 1997, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, nebyly důsledně respektovány základní zásady způsobu opatřování a hodnocení důkazů v přípravném řízení, stejně jako ani v řízení před soudem prvního stupně. Závěr soudu o tom, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů vyzvědačství podle §105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona a vlastizrady podle §91 trestního zákona, nemá oporu v provedených důkazech a nelze jej proto považovat za správný. Vadně byl zhodnocen i materiální znak předmětných trestných činů. Jestliže Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona zamítl a toto porušení ve vytýkaném směru neshledal, třeba podanou ústavní stížnost považovat v rozsahu naznačeném stížností pro porušení zákona za důvodnou. Nejvyšší státní zastupitelství České republiky uvedlo ve svém vyjádření ze dne 12. 5. 1997, že Nejvyšší soud ČR v napadeném rozhodnutí nezaujal jednoznačné stanovisko k otázce obranyschopnosti, ačkoli právě zpochybnění obranyschopnosti okupované země mohlo přivodit zásadní obrat při nazírání na trestnost stěžovatelova jednání. Bez ohrožení obranyschopnosti by totiž nebyl dán základní znak skutkové podstaty trestného činu vlastizrady (formou sabotáže) podle §91 trestního zákona a v konečném důsledku by ani "vyzrazené údaje" týkající se této obranyschopnosti nebylo možno považovat za "zvlášť důležité státní tajemství", čímž je zpochybněn i základní znak další použité kvalifikace předmětného jednání [jako trestného činu vyzvědačství podle §105 odst. 1, odst. 3 písm. b), d) trestního zákona]. Při ohrožení obranyschopnosti jen v nepatrné míře by nebyl dán materiální znak trestného činu. I kdyby skutek obviněného zůstal trestný, stěží by bylo možno dovodit tentýž stupeň společenské nebezpečnosti, jaký dovodily soudy rozhodující v závěru sedmdesátých let. Postupem Nejvyššího soudu ČR v této věci, když tento soud se vyhnul hodnocení zásadní otázky významné pro snížení viny stěžovatele, nebyla stěžovateli poskytnuta dostatečná soudní ochrana, a došlo tedy k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny. Ze všech uvedených důvodů by proto Ústavní soud měl ústavní stížnosti vyhovět a napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR zrušit. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 1 T 5/78 bývalého Vyššího vojenského soudu v Příbrami, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 30.11.1978, čj. 1 T 5/78- 106, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vyzvědačství podle §105 odst. 1 odst. 3 písm. b), d) trestního zákona v jednočinném souběhu s trestným činem vlastizrady podle §91 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že od konce roku 1969 do listopadu 1976 jako československý občan v úmyslu poškodit obranyschopnost republiky zneužil svého postavení při svém služebním zařazení doma i v cizině k tomu, že orgánům cizí zpravodajské služby, zčásti za úplatu, vyzradil skutečnosti blíže uvedené v trestním spise, týkající se organizace a způsobu činnosti jedné ze složek československých ozbrojených sil, a konkrétní údaje o pracovnících MNO a československé bezpečnosti, které mají charakter státního tajemství zvláštní důležitosti, a ve spolupráci s cizí mocí na delší dobu jednak ztížil, a dále i znemožnil plnit některé úkoly v oblasti zvlášť důležitých zájmů naší republiky, a způsobil tak škodu značného rozsahu, jednak materiální povahy, a další závažné následky, a to přesto, že mu bylo uchování státního tajemství zvláště uloženo. Za to byl odsouzen podle §105 odst. 3 trestního zákona, §35 odst. 1 trestního zákona a §29 odst. 1, 3 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 25 let se zařazením do třetí nápravněvýchovné skupiny NVÚ MS a dále zavázán nahradit československému státu na náhradě škody částku Kčs 293 901,--. Z uvedeného spisu je dále patrno, že bývalý Nejvyšší soud ČSSR svým usnesením ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, odvolání stěžovatele a bývalého vyššího vojenského prokurátora v Příbrami zamítl. Ze spisu bývalého Vyššího vojenského soudu v Táboře, sp. zn. 9 Rtv 19/92, Ústavní soud dále zjistil, že usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 26.4.1994, čj. 9 Rtv 19/92-32, byl návrh na přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ohledně uvedených odsuzujících rozhodnutí zamítnut. Také Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 28.7.1994, čj. 8 Torz 9/94-46, stěžovatelovu stížnost proti již citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, zamítl. Z obsahu spisu 1 Tzn 0011/96 Nejvyššího soudu ČR Ústavní soud konečně zjistil, že proti usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 15.3.1979, čj. 1 Tov 1/79-137, podal ministr spravedlnosti České republiky stížnost pro porušení zákona, protože podle jeho názoru tímto usnesením byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, §256 trestního řádu a v řízení, jež jeho vydání předcházelo, i v ustanoveních §2 odst. 5 a 6 trestního řádu ve vztahu k ustanovením §105 odst. 1 , odst. 3 písm. b), d), §91, §229 odst. 1 trestního zákona v neprospěch stěžovatele. O této stížnosti rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 23.1.1997, čj. 1 Tzn 0011/96-34, tak, že ji zamítl, protože zákon porušen nebyl. V odůvodnění napadeného usnesení Nejvyšší soud ČR mimo jiné uvádí, že není úkolem soudů, aby na základě vlastních úvah hodnotily politické a jiné okolnosti a důsledky okupace Československa cizími vojsky po 21. srpnu 1968. Soudy se v tomto směru nemohou opírat o pouhá politická a historická stanoviska k těmto událostem, zejména když Československo zůstalo samostatným státem, který byl takto uznáván ostatními státy. Navíc i po změnách, k nimž došlo po roce 1989, se vychází z faktické a právní kontinuity s předchozím režimem, pokud příslušné zákony nestanovily jinak (§2 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Jednání stěžovatele nelze kvalifikovat jako projev odporu proti minulému režimu, protože toto jednání nevykazuje známky jiného než kriminálního činu. Odpor by totiž musel být jednoznačně projeven odbojem proti režimu nebo jinou činností ve smyslu §3 zákona č. 198/1993 Sb. Navíc o odporu v uvedeném smyslu nelze mluvit za situace, kdy stěžovatel sice škodil složkám tehdejšího státního režimu, ale zároveň požíval jeho značné důvěry a profitoval nejen z tohoto režimu, ale i ze spolupráce s cizí mocí. V řízení o stížnosti pro porušení zákona, podané v projednávané věci ministrem spravedlnosti podle ustanovení §266 trestního řádu, bylo povinností Nejvyššího soudu ČR zkoumat v prvé řadě otázku naplnění základních znaků trestného činu, a proto i otázku objektu trestného činu. Objekt je totiž znakem každého trestného činu, takže čin, který směřuje proti něčemu, co není způsobilé být objektem trestného činu, nemůže být trestným. O takový případ nedostatku objektu trestného činu jde, podle názoru Ústavního soudu, právě v projednávané věci. Ustanovení první hlavy zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, chrání totiž především základy suverénního státu, tj. jeho ústavní zřízení, bezpečnost a obranyschopnost. U trestného činu vlastizrady podle ustanovení §91 trestního zákona je pak objektem trestného činu ústavní zřízení republiky, územní celistvost, samostatnost nebo obranyschopnost, zatímco u trestného činu vyzvědačství podle ustanovení §105 trestního zákona je skupinovým objektem trestného činu zájem na ochraně vnější bezpečnosti republiky. Existence suverénního státu byla však v inkriminované době pouhou fikcí, neboť československý stát, ve svých vnitřních poměrech se prezentující jako totalitní systém, byl ve skutečnosti pouhým vazalem cizí mocnosti, okupující jeho území. Jak známo, každá fikce je výsledkem procesu destrukce hodnotového řádu, a vyvolává proto i v oblasti práva excesy, které v totalitním systému jsou zejména v oblasti politického běžným jevem. Funkcí takové fikce práva bývá v totalitních řádech právě jen zastření stavu krajního bezpráví, stavu vyznačujícího se na jedné straně všemocí jedněch a naprostým nedostatkem právní ochrany druhých. To v plném rozsahu platí i o totalitních ústavách, jež ve srovnání se sociální realitou a krutostí jejích podmínek pro "zbytek obyvatelstva" představují pouhý svět zdání, ostře kontrastující s faktickým nedostatkem ústavních záruk. V souvislosti s argumentací Nejvyššího soudu ČR, totiž že soudy se ve svém rozhodování nemohou opírat o pouhá politická a historická stanoviska k tzv. srpnovým událostem, se Ústavnímu soudu jeví jako nanejvýš nutné poukázat na, orgány činnými v trestním řízení dosud patrně vůbec nereflektovaný, natož při posuzování trestnosti činů z období tzv. nesvobody vůbec aplikovaný, článek 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V odstavci 1 tohoto článku se totiž stanoví, že nikdo nesmí být odsouzen za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo podle vnitrostátního nebo mezinárodního práva trestným činem, zatímco v odstavci 2 se však současně uvádí, že tento článek nebrání souzení a potrestání osoby za jednání nebo opomenutí, které v době, kdy bylo spácháno, bylo trestné podle obecných právních zásad uznávaných civilizovanými národy. Zakotvení závaznosti uvedených zásad v Úmluvě nasvědčuje zcela zjevně tendenci Úmluvy spojovat výklad toho, co právem je, či může být, a naopak co právem není ani nemůže být, s existencí určitého, na principu konsenzu založeného, hodnotového řádu. Normy nemohou upravovat, předpisovat a nařizovat "z ničeho", ale přimykají se k již existujícímu hodnotovému zázemí. Normy sdílejí tak s hodnotami společnou bázi potud, že spolu s nimi vytváří normativní a hodnotový řád společnosti, jako její konstituující, etablující a organizující princip. To vše tedy znamená, že jestliže na jedné straně lze podle článku 7 Úmluvy soudit a trestat i za činy, jejichž skutkové podstaty nejsou v našem trestním zákonu buď vůbec nebo náležitě vymezeny, lze na straně druhé jen stěží soudit a trestat ty osoby, jejichž jednání v období nesvobody sice vykazovalo některé formální znaky trestných činů proti základům a bezpečnosti republiky, nicméně v situaci, kdy zde, beze vší pochybnosti, chyběl objekt trestného činu. U trestných činů proti republice podle hlavy první zvláštní části trestního zákona č. 140/1961 Sb. byl jako objekt těchto trestných činů daleko převažujícím způsobem zakotven disimulovaný zájem vládnoucí stranické oligarchie uplatňující ve vztahu ke "zbytku obyvatelstva" všechny atributy totalitní moci. Stěžovatelovo jednání bylo tedy způsobilé zpochybnit nejvýše zájmy této moci, lhostejno jakými důvody bylo motivováno. Argumentace Nejvyššího soudu ČR, že stěžovatelovo jednání nevykazuje znaky odporu podle zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, jde proto, podle názoru Ústavního soudu, stranou podstaty věci, neboť její jádro netkví v posouzení, zda stěžovatel svým jednáním projevil odpor proti totalitnímu režimu, ale zda jeho jednání lze kvalifikovat jako trestný čin. Podle názoru Ústavního soudu z již uvedených důvodů však takto jednání stěžovatele kvalifikovat nelze, a proto je také irelevantní, k jaké skupině obyvatel stěžovatel náležel a zda z příslušnosti k této skupině sám profitoval. Existují-li a jsou-li právně závazné obecné právní zásady uznávané civilizovanými národy (článek 7 odst. 2 Úmluvy), zásady, jež v podstatě reflektují hodnotový řád těchto národů, musí i právní řády jednotlivých států, ale také aplikace práva v nich, těmto zásadám odpovídat. V tomto případě nejde tedy o opření se o pouhé politické a historické stanovisko, ale o hodnocení a výklad, kterému se nemůže vyhnout žádný soud, chce-li naplnit svou povinnost zakotvenou v článku 90 a článku 95 odst. 1 Ústavy. Tím, že Nejvyšší soud ČR napadeným rozhodnutím zamítl stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti, ačkoli byl povinen z výše uvedených hledisek zkoumat porušení zákona, porušil článek 90, článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i článek 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. června 1997

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1997:4.US.98.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 98/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 88/8 SbNU 305
Populární název K otázce objektu trestných činů vlastizrady a vyzvědačství. K hodnotové bázi právních norem.
Datum rozhodnutí 30. 6. 1997
Datum vyhlášení  
Datum podání 21. 3. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Čermák Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 1/1993 Sb., čl. 90, čl. 95 odst.1
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 7 odst.1, čl. 7 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 119/1990 Sb., §14 odst.4, §30 odst.2
  • 140/1961 Sb., §91, §105
  • 141/1961 Sb., §266 odst.1
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /rehabilitace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík soudce/nezávislost
trestný čin
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-98-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 30858
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-29