ECLI:CZ:US:1997:Pl.US.17.96
sp. zn. Pl. ÚS 17/96
Nález
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 30. dubna 1997 po ústním jednání o návrhu na zrušení ustanovení §33 odst. 11 zákona č. 76/1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, v platném znění, podaném Ing. J. V., bytem v P., zastoupeným JUDr. J. W., advokátkou, se sídlem advokátní kanceláře v P., spolu s ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. I. ÚS 96/96, takto:
Návrh s e zamítá .
Odůvodnění:
I.
Ing. J. V. podal dne 1. 4. 1996 k Ústavnímu soudu návrh na
zahájení řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva
obrany, č. j. 34/21-1495-44/2, ze dne 9. 2. 1996, kterým
nevyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí Vojenského úřadu
sociálního zabezpečení, ze dne 10. 1. 1996, o zastavení výplaty
výsluhového příspěvku. Zároveň s touto ústavní stížností podal
navrhovatel návrh na zrušení ustanovení §33 odst. 11 zákona č.
76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb. V odůvodnění
stížnosti navrhovatel uvedl, že dnem 31. 3. 1994 byl propuštěn ze
služebního poměru vojáka z povolání a následující den byl přeložen
do zálohy na základě rozkazu ministra obrany ČR ze dne 17. 2.
1994. Byl propuštěn podle §26 odst. 1 písm. g) zák. č. 76/1959
Sb., v platném znění, t.j. dle ustanovení, že "u služebního poměru
vojáka z povolání se propouští vojáci, pro něž není při snížení
počtu ozbrojených sil nebo jejich reorganizaci jiné služební
zařazení". Ke dni propuštění vykonal službu v ozbrojených silách
po dobu 22 roků a 7 měsíců a do zálohy byl propuštěn v hodnosti
podplukovníka. Vzhledem k výše uvedenému splňoval podmínky pro
výsluhový příspěvek ve výši 32% platu podle ust. §33 odst. 1
písm. c) cit. zákona. Vojenský úřad sociálního zabezpečení mu na
základě toho přiznal výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč od 1.
4. 1994. Zároveň mu bylo v souladu s ust. §33 odst. 4 cit. zák.
v tehdy platném znění sděleno, že pokud dojde po přiznání
výsluhového příspěvku k přijetí do jiného služebního poměru než
vojáka z povolání, přiznaný příspěvek náleží i nadále a při
souběhu s jinými příjmy z výdělečné činnosti se příspěvek nekrátí.
Dne 1. 7. 1994 byl navrhovatel na základě své žádosti a po
splnění zákonných podmínek přijat do služebního poměru příslušníka
Policie ČR v hodnosti podporučíka a zároveň byl ustanoven do
funkce policejního inspektora kriminální služby Okr. odd. PČR
P. - sever. Při přijetí byl poučen o tom, že vzhledem k odlišnosti
služebního poměru policisty od služebního poměru vojáka z povolání
není dle zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie ČR, možno přiznat mu dosaženou hodnost podplukovníka
a není možné, aby mu byla započítána vykonaná služba ve služebním
poměru vojáka z povolání. Byl proto jmenován do základní hodnosti
podporučíka za osobního ohodnocení v 7. platové třídě bez praxe
v 1.stupni s platem příslušníka po ukončení základní vojenské
služby.
Dne 11. 12. 1995 byl navrhovatel upozorněn Vojenským úřadem
sociálního zabezpečení na novelizaci zákona č. 76/1959 Sb.,
spočívající v doplnění o ustanovení §33 odst.11 cit. zákona tak,
že při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů
výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Nato dne 10. 1. 1996
obdržel rozhodnutí o zastavení výplaty výsluhového příspěvku od
Voj. úřadu soc. zabezpečení. Proti tomuto se v zákonné lhůtě
odvolal, avšak odvolání bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí
potvrzeno.
Navrhovatel dále v odůvodnění uvedl, že výsluhový příspěvek
chápal jako určité odškodnění státu za to, že byl bez svého
zavinění zbaven své profese, kterou vykonával po řadu let
nejproduktivnějšího věku. K Policii ČR nastoupil proto, že byla
nejblíže jeho původní profesi a podmínky zde byly pro něho
přijatelné právě za předpokladu, že bude nadále pobírat výsluhový
příspěvek, který mu vyrovnával platový rozdíl. Navrhovatel uvádí,
že je ženatý, má 3 děti a pouze díky výsluhovému příspěvku byl při
výši platu u Policie ČR schopen finančně zabezpečit potřeby své
rodiny.
Stěžovatel namítá, že si zvolil nový služební poměr u Policie
České republiky za platnosti zákonného ustanovení, dle něhož mu
výsluhový příspěvek nadále náležel. Novým ustanovením §33 odst.
11 zákona č. 76/1959 Sb. dochází - dle názoru stěžovatele
- k porušení principu právní jistoty a k neoprávněnému zásahu do
jeho rodinného a soukromého života, jakož i do jeho práva na
svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod. Tento zásah vidí zejména v okolnosti, že zastavením
výplaty výsluhového příspěvku se dostává rodina do tíživé
hospodářské situace, jež si vynucuje hledání jiného, finančně
výhodnějšího zaměstnání.
Dle názoru navrhovatele přímým uplatněním §33 odst. 11 zák.
č. 76/1959 Sb. došlo k vydání pravomocného rozhodnutí, které je
v rozporu se shora uvedenými ústavními právy, a proto navrhl
zrušení uvedeného ustanovení zák. č. 76/1959 Sb.
Ústavní soud nejprve zjišťoval, zda jsou splněny formální
náležitosti ústavní stížnosti.
Navrhovatel podal ústavní stížnost poté, co jeho odvolání
proti rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení v Praze
nebylo Ministerstvem obrany ČR vyhověno a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Vzhledem k tomu, že se jednalo o konečné rozhodnutí
nejvyššího orgánu státní správy na úseku obrany, navrhovatel tímto
nevyčerpal všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně
práva poskytuje, jak to ukládá ustanovení §75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu, neboť se neobrátil na obecný soud s návrhem na
přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle
ustanovení §244 o. s. ř.
Ústavní soud však po posouzení návrhu dospěl k závěru, že
v daném případě se jedná o otázku, která svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se jedná o široký okruh
osob, které byly předmětnou novelou zák. č. 76/1959 Sb. dotčeny ex
lege, tedy přímo ze zákona, a kterým tak byla zcela zastavena
výplata výsluhového příspěvku, čímž ztratili část svých příjmů.
Dále vzal Ústavní soud v úvahu i tu skutečnost, že na Ústavní soud
se postupně obracejí a v budoucnosti by se zřejmě obraceli další
občané, jichž se předmětná novela o odnětí výsluhového příspěvku
dotkla.
Podle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní
stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného
ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne,
kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
Tuto podmínku stěžovatel splnil, neboť k zastavení výplaty
výsluhového příspěvku došlo 1. 2. 1996 a ústavní stížnost podal
1. 4. 1996.
V daném případě Ústavní soud dovodil, že byly splněny obě
výše uvedené podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním
soudu, a proto ústavní stížnost neodmítl, i když navrhovatel
všechny procesní prostředky před jejím podáním nevyčerpal.
Co do obsahu Ústavní soud zjistil z rozhodnutí o přiznání
výsluhového příspěvku Vojenského úřadu sociálního zabezpečení
v Praze, že navrhovateli byl s účinností od 1. 4. 1994 přiznán
výsluhový příspěvek ve výši 4 500 Kč měsíčně do doby dosažení věku
60 let, neboť byl rozkazem ministra obrany ČR propuštěn ze
služebního poměru vojáka z povolání dle ust. §26 odst. 1 písm. g)
cit. zákona z důvodu snižování počtu ozbrojených sil.
Dále bylo zjištěno, že navrhovateli byla rozhodnutím Voj.
úřadu soc. zabezpečení v Praze zastavena výplata výsluhového
příspěvku s odůvodněním, že je to v souladu s novelou zákona č.
76/1959 Sb., účinnou od 1. 1. 1996, a to s účinností od 1. 2.
1996.
Rozhodnutím Ministerstva obrany ČR o odvolání stěžovatele
bylo zastavení výplaty výsluhového příspěvku v plném rozsahu
potvrzeno s odůvodněním, že podle novely zák. č. 76/1959 Sb. (č.
160/1995 Sb., čl. XII), která doplnila ustanovení §33 odstavcem
11, při opětovném přijetí do služebního poměru podle jiných zákonů
výplata výsluhového příspěvku nenáleží. Z novely je zřejmé, že se
vztahuje s účinností od 1. 1. 1996 na všechny příjemce výsluhových
příspěvků ve služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby
či na to, od kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy
rozhodující, kdy poživatel výsluhového příspěvku do tohoto jiného
služebního poměru vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo
za jeho účinnosti. Rozhodující je zde pouze datum účinnosti novely
č. 160/1995 Sb., od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však
nárok na tuto dávku zůstává zachován.
Dále se v rozhodnutí Ministerstva obrany ČR uvádí, že uvedené
ustanovení §33 odst. 11 bylo do zákona doplněno proto, aby
ustanovení zák. č. 76/1959 Sb., týkající se výsluhového příspěvku,
bylo uvedeno v soulad s obdobnými ustanoveními jiných zákonů
o služebních poměrech (např. Policie a BIS). Bylo by nedůvodné,
aby bývalý voják z povolání nadále pobíral výsluhový příspěvek,
když zákon o jiném služebním poměru, podle kterého byl přijat, mu
na obdobnou dávku z titulu služebního poměru nárok nadále
zachovává a zároveň mu pro nárok na tuto dávku a její výši
započítá i dobu služby vojáka z povolání v činné službě. Pokud
navrhovatel splní podmínky pro nárok na příspěvek za službu dle
zákona č. 186/1992 Sb.,o služebním poměru příslušníků Policie ČR,
v platném znění, bude navrhovateli po skončení služebního poměru
policisty přiznán příspěvek za službu podle tohoto zákona a doba
vojenské činné služby mu bude pro nárok na příspěvek za službu
započtena.
Předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR ve svém vyjádření
uvádí, že zmíněné ustanovení citovaného zákona vychází z principu,
že právní vztahy hmotného i procesního práva, které byly založeny
dosavadní právní úpravou (tj. v daném případě před přijetím zákona
č.160/1995 Sb.) se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby
účinnosti práva nového, po jeho účinnosti se však řídí právem
novým. Citovaný zákon tedy nezasahuje do právních vztahů a nároků
z nich vzešlých před 1. 1. 1996, nýbrž pouze v souladu s ústavním
pořádkem ČR stanoví do budoucna podmínky pro přiznávání
a vyplácení výsluhového příspěvku. V této souvislosti poukázal na
nálezy ÚS ČR uveřejněné ve Sbírce zákonů pod č. 164/1994 Sb. a č.
107/1996 Sb., v nichž se Ústavní soud mimo jiné zabýval i otázkou
retroaktivity právních předpisů.
Dle sdělení předsedy Poslanecké sněmovny byl zákon č.
160/1995 Sb. schválen potřebnou většinou poslanců dne 30. 6.
1995, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně
vyhlášen. Zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že přijatý zákon
je v souladu s Ústavou, ústavním pořádkem i právním řádem ČR.
II.
Problematikou výsluhového příspěvku se již zabýval nález
Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 9/95, v souvislosti s návrhem na
zrušení zákona č.34/1995 Sb., novelizujícího zák. č. 76/1959 Sb.
I když se jednalo o odlišná ustanovení, lze i v tomto případě
posuzovat výsluhový příspěvek v souladu s důvodovou zprávou
k předmětnému zákonu. Výsluhový příspěvek je koncipován v našem
právním řádu jako určitá kompenzace práce vykonávané ve ztížených
podmínkách a kompenzace určitých osobních omezení, vyplývajících
z charakteru práce v ozbrojených složkách státu. Náleží všem,
kteří splnili zákonem stanovené podmínky a jsou součástí systému
dávek sociálního charakteru souvisejících s ukončením služebního
poměru. Nárok na všechny tyto dávky se zachovává.
Výsluhový příspěvek nelze chápat jako součást odměny za
práci, nýbrž podle stanoviska ministra práce a sociálních věcí,
s nímž se Ústavní soud ztotožnil, jako samostatný příjem, který
nebyl součástí tzv. služebního příjmu a není ani součástí platu
příslušníků ozbrojených sil. Jde o zvláštní kategorii peněžního
příjmu, odůvodněnou do určité míry sociálními důvody.
Ústavní soud zvážil nejprve námitku retroaktivity a zjistil,
že pohled stěžovatele na zpětnou účinnost zákona je jednostranný.
V již citovaném nálezu Ústavního soudu, v podstatě shodně
s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 3/94, č.164/1994 Sb. je vysvětlen rozdíl
mezi pravou a nepravou retroaktivitou.S odkazem na uvedené nálezy
Ústavního soudu se v daném případě novely zákona č. 76/1959 Sb.
nejedná o pravou retroaktivitu, nýbrž nepravou, kterou náš právní
řád připouští, a kdy se právní vztahy, které vznikly za platnosti
práva starého, spravují zásadně tímto právem až do doby účinnosti
práva nového.
Pokud jde o posouzení, zda napadeným ustanovením §33 odst.
11 zák. č. 76/1995 Sb. byla porušena navrhovatelem uvedená
základní práva a svobody, má Ústavní soud za to, že nikoli.
Ústavní soud se zabýval nejprve námitkou porušení principu
právní jistoty, kterou stěžovatel opírá o skutečnost, že vstoupil
do služeb Policie České republiky v dobré víře, že stát, který mu
v té době poskytoval výsluhový příspěvek, nebude náhlými změnami
ohrožovat stálost a spolehlivost své sociální politiky, neboť
občané mají právo na to, aby chování státu bylo pro ně
vypočitatelné. Ústavní soud je názoru, že příliš časté změny
právní úpravy - zvláště v otázkách hospodářské, mzdové a sociální
politiky - oslabují právní jistotu občanů a věrohodnost státu
samého. Na druhé straně však nelze zákonodárci upřít právo nově
upravit společenské vztahy všude tam, kde to pokládá za potřebné
a účelné z hlediska veřejného zájmu a pokud tím nejsou ohrožena
základní práva a svobody občanů ve své podstatě.
Takové ohrožení Ústavní soud v daném případě nezjistil
a námitku, že novou úpravou výsluhového příspěvku došlo k porušení
práva stěžovatele na svobodnou volbu povolání dle článku 26 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, nemohl než odmítnout. Ing. V.
byl Vojenským úřadem sociálního zabezpečení na novelizaci zákona
a s tím spojené odnětí výsluhového příspěvku předem upozorněn
a mohl poté zvažovat, zda změní dosavadní zaměstnání za takové,
které nespočívá na služebním poměru a při kterém by výsluhový
příspěvek nadále pobíral, např. za zaměstnání v některém z oborů
jeho technického vzdělání. Jestliže tak stěžovatel neučinil, dal
tím najevo, že i přes ztrátu 4 500 Kč v měsíčním rozpočtu své
rodiny dává přednost i nadále práci u Policie České republiky.
Jeho situace nebyla tedy taková, že by byl zbaven jakýchkoliv
alternativ a že by byl donucen se novému opatření zákona podrobit.
Je pravdou, že výplata výsluhového příspěvku po dobu jeho
služebního poměru odpočívá - a Ústavní soud chápe, že to
stěžovatel vnímá jako újmu - avšak nárok se neztrácí a další
služební léta se započítávají do výše výsluhového příspěvku, který
bude po skončení služebního poměru vyplácen. Smyslem výsluhového
příspěvku je finanční kompenzace při odchodu ze služebního poměru
vůbec, nikoli při pouhém přestupu z jednoho služebního poměru do
druhého služebního poměru.
Ustanovením §33 odst. 11 zák. č. 76/1959 Sb., v platném
znění, není právo na svobodnou volbu povolání ani právo podnikat
nebo provozovat jinou hospodářskou činnost omezeno. Obtíže hledání
nového zaměstnání zmírňuje právě výsluhový příspěvek, na který by
stěžovatel měl stálý nárok v každém jiném zaměstnání, s výjimkou
služebního poměru.
Ústavní soud rovněž zvážil, že zákonodárce definoval zcela
obecně a bez výjimek okruh subjektů, kterým při splnění shodných
podmínek zůstává výsluhový příspěvek zachován a stejně obecně
i okruh těch, kteří na jeho výplatu, a to pouze po dobu dalšího
služebního poměru, ztrácejí nárok. Tím zachoval princip rovnosti
při posuzování personálního rozsahu zákona, protože jej vymezil,
aniž by uvnitř těchto skupin osob zvýhodnil nebo znevýhodnil ty či
ony subjekty. Kdyby se zrušení výsluhového příspěvku mělo
vztahovat pouze na služební poměry, které teprve v budoucnu
vzniknou, jak to navrhuje stěžovatel, došlo by právě tím
k porušení principu rovnosti zvýhodněním oněch, kteří před
účinností tohoto opatření ve služebním poměru již byli, oproti
nově vzniklým služebním poměrům. Ani námitka, že došlo
k neoprávněnému zásahu do soukromého a osobního života, neobstojí.
K ničemu takovému přímým působením napadené právní normy nedošlo.
Pokud pak jde o přiznání či nepřiznání hodnosti podplukovníka též
v novém služebním poměru stěžovatele, jde o otázku, která se
vymyká posouzení v rámci tohoto řízení, protože kontinuita či
diskontinuita hodnosti nesouvisí s výsluhovým příspěvkem.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu
soudu, než návrh na zrušení ustanovení §33 odst. 1 zákona č.
76/1959 Sb., ve znění zákona č. 160/1995 Sb., z a m í t n o u t.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 30. dubna 1997