ECLI:CZ:US:1998:1.US.346.96
sp. zn. I. ÚS 346/96
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu stěžovatelů J. B. a A. B., obou zastoupených JUDr. L. H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 2. 1996, sp. zn. 5 C 113/92, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, za vedlejší účasti K. K., J. K., J. V. a J. K., takto:
Rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 23. 2. 1996, sp.
zn. 5 C 113/92, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 1. 10. 1996, sp. zn. 19 Co 204/96, se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti ze dne 12. 12. 1996,
doplněné podáním ze dne 27. 1. 1998, napadají v záhlaví uvedené
rozsudky Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci
Králové, protože dle jejich názoru jimi byla porušena jejich
ústavní a základní práva uvedená v čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl.
96 Ústavy ČR, jakož i v čl. 1, čl. 2 a čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, přičemž byly porušeny i další právní předpisy.
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 4. 6. 1993, čj. 5
C 113/92 - 47, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelé domáhali
vydání rozsudku, podle kterého by přešlo na žalobce každému
jednou nedělenou polovinou vlastnictví k hospodářským budovám na
st. parcele č. 62/1 v katastrálním území V., jako skladům,
chlévům, průjezdům, stodole, přístřeškům, kamenné záhrobni,
a vodárenskému a dalším zařízením, se vším příslušenstvím
a součástmi, jak je žalovaní užívají nebo jejich právní
předchůdci užívali. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze
dne 31. 1. 1994, čj. 12 Co 756/93 - 59, zrušil tento rozsudek
Okresního soudu v Jičíně, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Jičíně vydal v téže věci rozsudek ze dne 23.
2. 1996, čj. 5 C 113/92 - 169, a žalobu zamítl. Krajský soud
v Hradci Králové pak svým pravomocným rozsudkem ze dne 1. 10.
1996, čj. 19 Co 204/96 - 186, tento rozsudek potvrdil.
Stěžovatelé podali proti uvedenému rozhodnutí krajského
soudu dne 21. 11. 1996 dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který je
neshledal přípustným a svým usnesením ze dne 29. 10. 1997, sp.
zn. 2 Cdon 54/97 - 237, je odmítl. Zůstal tak v právní moci
rozsudek krajského soudu ze dne 1. 10. 1996, proti němuž
stěžovatelé podali včas ústavní stížnost.
Stěžovatelé svou žalobou u Okresního soudu v Jičíně ze dne
14. 4. 1992 uplatnili svůj právní nárok, jak je uveden výše,
a opřeli jej o ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
v platném znění. Skutkově pak vycházeli z právní skutečnosti, že
popsaný majetek přešel na čs. stát v důsledku konfiskačního
výroku Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp.
zn. T 48/53, který byl následně zrušen pravomocným rozsudkem
Nejvyššího soudu v Praze ze dne 18. 2. 1970, sp. zn. 1 Tzr 34/69.
Podle zjištění okresního soudu stát převedl stavby, které
byly ve vlastnictví stěžovatelů a které patřily k jejich
usedlosti čp. 7 ve V., na JZD L., a ponechal si ve svém
vlastnictví všechny pozemky, zejména i stavební parcelu č. 62/1
v katastrálním území V., o níž se v ústavní stížnosti jedná.
Stěžovatelé podle zákona č. 82/1968 Sb. sice již
v sedmdesátých letech požádali o vrácení svého majetku jak
u Ministerstva spravedlnosti v Praze, tak i u JZD L. Obě
instituce na popud místních orgánů a ONV v J. však stěžovatelům
majetek navrátit odmítly. Stěžovatelé svůj majetek dále vymáhat
nemohli pro nebezpečí perzekucí, kdy jim bylo vyhrožováno tvrdým
postihem, pokud budou dále o svůj majetek usilovat.
Důraznost této pohrůžky byla zvyšována příslušností
stěžovatelů ke skupině obyvatel republiky - vlastníků zemědělské
půdy, kteří byli označováni za kulaky.
Následně JZD N. S., jako právní nástupce JZD L., předmětné
výše popsané stavby prodalo manželům K. a J. K., kupní smlouvou
ze dne 17. 7. 1981 za kupní cenu Kčs 17 346,--. Smlouva byla
registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15. 10. 1981 pod sp.
zn. Reg. RI 595/81.
Stěžovatelé podotýkají, že manželům K. stát jako vlastník
pozemku, tedy stavební parcely č. 62/1 v katastrálním území V.,
ani příslušnou parcelu neprodal, ani jim nezřídil právo osobního
užívání k této parcele. Zřejmě tak učinil proto, že koupené
stavby nebylo možno kvalifikovat ani jako rodinný domek, ani jako
rekreační chatu, a nemohli by mít na takové parcele trvalou
stavbu. MNV L. se pokusil tento nedostatek nezákonně překlenout
tím, že parcelu dal manželům K. do "dočasného" užívání za Kčs
239,-- ročně.
Později, za dva roky po uzavření kupní smlouvy, toto dočasné
užívání specifikoval tak, že je povoluje ke "zřízení zahrádky,
zahradního domku apod.", ač musel vědět, že jde o obejití
ustanovení tehdy platné vyhlášky o správě národního majetku.
Kromě uvedeného vznášejí stěžovatelé v ústavní stížnosti
námitky proti odhadům a výpočtům znalců, pokud jde o předmětné
stavby, o nichž soudy již v důkazním řízení rozhodly. Namítají
dále, že se manželům K. dostalo neoprávněné výhody, když jim JZD
prodalo nemovitosti, aniž měli právo mít na parcele č. 62/1
v katastrálním území V. trvalou stavbu, dále tím, že pro ocenění
byla použita vyhláška č. 175/1939 Sb. z roku 1939, která už
nevyjadřovala správnou hodnotu objektu a konečně tím, že objekt
byl v zanedbaném stavu způsobeném provozovateli, tj. JZD, a tak
způsobená škoda šla v odhadu k tíži obou stěžovatelů.
Podáním ze dne 21. 3. 1998 stěžovatelé ústavní stížnost
doplnili. Především v něm analyzují podmínky pro rozhodování
soudu podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., poukazují znovu
na nesprávný postup při výběru cenového předpisu a konkretizují
další okolnosti vedoucí k protiprávnímu zvýhodnění nabyvatelů.
Okresní soud v Jičíně svým rozsudkem ze dne 23. 2. 1996, čj.
5 C 113/92 - 169, zamítl včas podanou žalobu (16. 4. 1992)
stěžovatelů. Konstatoval, že stěžovatelé předmětnou stavební
parcelu č. 62 s domem čp. 7 podle pozemkové knihy, knihovní
vložky č. 64 pro katastrální území V., obec N., nabyli dle
notářského spisu ze dne 24. 4. 1947 každý jednou polovinou
a v řízení jsou původními vlastníky ke dni účinnosti zákona č.
229/1991 Sb. Vklad byl proveden dne 7. 6. 1947. Rozsudkem
Lidového soudu v Mnichově Hradišti ze dne 21. 3. 1953, sp. zn.
T 48/53T, byl J. B. odsouzen pro trestný čin sabotáže na dva
a půl roku odnětí svobody, k peněžitému trestu, k trestu ztráty
čestných práv občanských, k trestu propadnutí celého jmění,
k doživotnímu zákazu pobytu na okrese M. H. a k trestu uveřejnění
rozsudku. Zároveň bylo rozhodnuto, že se zabírá polovina
usedlosti náležející paní A. B., zapsaná rovněž na knihovní
vložce č. 64, jak výše uvedeno, s veškerým živým a mrtvým
inventářem. Samostatný trestní rozsudek proti ní vydán nebyl.
V důsledku uvedených skutečností bylo vloženo vlastnické
právo k nemovitostem uvedeným v citované vložce Československému
státu - Správě státního statku n. p. M. H. zápisem ze dne 14. 6.
1956.
V roce 1970 sice Nejvyšší soud ČR předmětný rozsudek v celém
rozsahu zrušil, avšak uložil krajskému prokurátorovi věc znovu
projednat. Na základě toho byl obžalovaný J. B. opět uznán vinným
pro pomoc k trestnému činu nesplnění závazku podle §7 odst.
2 a §136 trestního zákona z r. 1950, ale trest mu uložen nebyl;
jeho odvolání však bylo zamítnuto. Jeho manželka požádala v roce
1972 Okresní soud v Jičíně o vydání poloviny jejich usedlosti čp.
7 Čsl. státem, ale řízení bylo pod tlakem zastaveno.
Zákon č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, sice obsahoval
ustanovení o náhradách majetkové škody, ale účinnému uplatnění
zřejmě bránilo ustanovení §27 odst. 2 tohoto zákona, že náhrada
se poskytuje jen tehdy, byl-li obviněný zcela zproštěn obžaloby.
Navíc věci nemovité, které nemohly být v osobním vlastnictví nebo
v osobním užívání, nemusely být vráceny, ani za ně nemusela být
poskytnuta náhrada.
Okresní soud dále konstatoval, že dne 17. 7. 1981 byly
předmětné nemovitosti převedeny kupní smlouvou na K. K. st.
a jeho manželku J. z JZD S., právního nástupce JZD L. Kupní
smlouva byla registrována Státním notářstvím v Jičíně dne 15.
10. 1981 a převod vlastnictví byl proveden za cenu Kč 17 346,--.
Smlouvou mezi MNV L. a K. K. ze dne 27. 5. 1983 byla jmenovanému
přenechána do dočasného užívání pozemková parcela č. 62/1
o výměře 1195 m2 v katastrálním území V.
Pokud jde o další skutkové okolnosti, okresní soud vzal na
vědomí, že K. zakoupené nemovitosti užívali a postupně je
zrekonstruovali tak, aby byly použitelné k rekreačním účelům.
Dospěl k závěru, že při uzavírání kupní smlouvy, ani při
jednáních, která předcházela, nebyla zmiňována minulost
nemovitostí. Vyhodnotil i dědické řízení v souvislosti s úmrtím
K. K. staršího a vzal na vědomí výsledek dědického řízení, tj.
dohodu, podle které, mimo jiné, zdědili K. K. a J. K. a J. V.,
roz. K., předmětné hospodářské budovy na stavební parcele č.
62/1 v katastrálním území V. u S., přičemž J. K. bylo zřízeno
věcné břemeno užívání těchto staveb bezplatně do její smrti.
Okresní soud projednal rovněž námitky stěžovatelů, že K.
byli neoprávněně zvýhodněni nízkou kupní cenou staveb i tím, že
s nimi byla uzavřena smlouva o dočasném užívání pozemku údajně
v rozporu s právními předpisy. K. naopak namítali, že předmětné
nemovitosti stavebně upravili tak, že ztratily svůj původní
stavebně-technický charakter, takže již nesouvisí s předmětem
zemědělské činnosti. Po slyšení znalců a svědků dospěl soud
k závěru, že stěžovatelé neprokázali, že by k uzavření kupní
smlouvy došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani že by byly
získány za cenu nižší než cenu odpovídající platným cenovým
předpisům nebo na základě protiprávního zvýhodnění, tj. že by
byly splněny podmínky §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Soud
neuznal ani námitku K., že došlo k zásadní přestavbě objektů, při
které ztratily svůj původní stavebně-technický charakter.
Okresní soud tedy neshledal, že by byly splněny podmínky
stavené zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě, zejména podle §6 odst.
1 písm. a) (propadnutí majetku v trestním řízení), protože podle
jeho názoru rehabilitační rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně, ze
dne 13. 3. 1991, sp. zn. RT 764/90, žádné výroky o propadnutí
majetku nerušilo, neboť výroky připravující stěžovatele o jejich
vlastnické právo nebyly zrušeny podle zákona č. 119/1990 Sb., ve
znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle zákona č. 87/1991 Sb., ale
mimořádným opravným prostředkem podle trestního řádu již dne 18.
2. 1970. Neshledal to ani, pokud jde o podmínky §8 odst. 1
zákona č. 229/1991 Sb., protože nezbytné náležitosti nebyly
splněny. Soud však poukázal na vývoj judikatury v obdobných
otázkách, zejména na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1995, sp.
zn. I. ÚS 117/93, který naznačuje cesty k odstraňování křivd.
Krajský soud v Hradci Králové uvedený rozsudek okresního
soudu potvrdil. Vyslovil souhlas se zamítavým stanoviskem
okresního soudu, že nelze nároku stěžovatelů vyhovět podle
ustanovení §6 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, ale uvedl, že
existuje nepochybně nárok stěžovatelů podle ustanovení §6 odst.
1 písm. p) citovaného zákona, protože stát skutečně nemovitosti
převzal - držel - bez právního důvodu, když původní trestní
rozsudky byly jako nezákonné zrušeny.
Jako rozhodující proto považoval splnění podmínek podle
§8 odst. 1 citovaného zákona, jak jsou uvedeny výše
a konstatoval, že v řízení nebylo prokázáno, že by skutečně byly
splněny. Proto došlo k potvrzení napadeného rozsudku okresního
soudu.
Nejvyšší soud ČR proti tomuto rozsudku krajského soudu
podané dovolání neshledal přípustným a odmítl jej svým usnesením
ze dne 29. 10. 1997, čj. 2 Cdon 54/97 - 237. Stěžovatelé proti
tomu nevznesli námitky ani obsahové ani formální.
Ústavní soud si vyžádal podle §42 odst. 3 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyjádření k ústavní stížnosti od
ostatních účastníků a vedlejších účastníků.
Krajský soud v Hradci Králové odkázal v této věci na obsah
spisu Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 5 C 113/92. Podle jeho
názoru je rozhodnutí soudů obou stupňů v souladu s platným
právním řádem i s Listinou základních práv a svobod a navrhl
odmítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud v Jičíně své vyjádření nepředložil.
Z vedlejších účastníků reagoval na výzvu Ústavního soudu J. K.
přípisem ze dne 4. 5. 1998, v němž navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta a aby bylo přihlédnuto k právním názorům všech
soudů, které v této věci již v letech 1992 - 1996 rozhodovaly.
Ústavní soud posoudil předložený návrh ústavní stížnosti
a stanoviska obou soudů, seznámil se se soudními spisy
i s vyjádřením ostatních účastníků, resp. vedlejších účastníků,
a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Obecné soudy ve svých rozhodnutích jakoby nevzaly na vědomí,
že jde o případ restituční, že každý restituční zákon je lex
specialis, který vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci
i k osobám oprávněným, aby byl splněn účel a smysl tohoto zákona,
tj. zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž
došlo v období let 1948 až 1989.
Obecné soudy sice postupovaly v tomto případě podle zákona
č. 229/1991 Sb. ze dne 21. května 1991, o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, který je jedním
z restitučních a rehabilitačních předpisů. Aplikovaly jej však
v průběhu řízení, jakoby šlo o běžný vlastnický spor mezi dvěma
občany a opomenuly, že jde o nápravu (i když částečnou) křivd,
vzniklých ve výše zmíněném údobí čtyřiceti let. Již ze spisu
samého musely zjistit, že stěžovatelé byli od roku 1947 majiteli
selské usedlosti čp. 7 v katastrálním území V., tedy celého
a uzavřeného objektu, že stěžovatel byl v roce 1953 odsouzen pro
nepovolenou porážku za sabotáž ke dvěma a půl letům nepodmíněného
trestu odnětí svobody a mimo jiné k propadnutí celého jmění
a jeho manželce byl rovněž odebrán majetek, aniž by byla trestně
postižena, a že byli z obce vystěhováni i s rodinou. Šlo zřejmě
o tak nápadnou křivdu, že stěžovatel byl rehabilitován původním
režimem již v roce 1970, ovšem jen částečně trestně a vůbec ne
majetkově.
Okresní soud si však z průběhu událostí, které se udály
v kritickém období, učinil svůj závěr a v rozsudku uvedl
výslovně: "Výroky, připravující stěžovatele o jejich vlastnické
právo k předmětným nemovitostem totiž nebyly zrušeny ani podle
zákona č. 119/1990 Sb., ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ani podle
zákona č. 87/1991 Sb., avšak stalo se tak mimořádným opravným
prostředkem podle trestního řádu již dne 18. 2. 1970. Je pravda,
jak je zmíněno na jiném místě tohoto odůvodnění, že i rozhodnutí
Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 3. 1991. sp. zn. RT 764/90,
kterým bylo rozhodnuto o soudní rehabilitaci prvního žalovaného,
uvádí nesprávně, že zrušuje i odsuzující rozsudek Lidového soudu
v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, ovšem je jasné, že ani
toto usnesení nemohlo zrušit rozsudek již dávno, v roce 1970
zrušený, a nemohlo tedy ani zrušit již předtím zrušené výroky
týkající se propadnutí a zabrání předmětného majetku. Pozdějším
rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn.
1 T 86/71, byl první žalobce sice uznán vinným žalovaným skutkem,
avšak žádný trest, tedy ani trest týkající se jeho majetku, ani
ochranné opatření, tj. zabrání věci, prvnímu žalobci ani druhé
žalobkyni uloženy nebyly. Rehabilitační rozhodnutí sp. zn. RT
764/90 tak žádné výroky o propadnutí majetku ani zabrání věci
nerušilo a nelze tak učinit závěr, že nemovitosti žalobců přešly
na stát způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.,
a nelze proto ani žalobě žalobců vyhovět." Potud tedy odůvodnění
rozsudku okresního soudu.
Tento závěr Okresního soudu v Jičíně, který akceptoval
i Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací, se spokojil
s konstatováním, že nemohlo být postupováno podle zákona č.
119/1990 Sb., když předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
18. 2. 1970 zrušilo původní trestní rozsudek Lidového soudu
v Mnichově Hradišti ze dne 22. 3. 1953, sp. zn. T 48/53, v celém
rozsahu, tj. včetně propadnutí a zabrání majetku.
Nejvyšší soud ČR však současně, jak už bylo uvedeno, uložil
krajskému prokurátorovi věc znovu projednat, což se také stalo
a stěžovatel byl shledán vinným podle rozsudku Okresního soudu
v Jičíně ze dne 28. 6. 1971, sp. zn. 1 T 86/71, i když trest mu
nebyl uložen. Rehabilitační rozsudek téhož soudu ze dne 13. 3.
1991, sp. zn. RT 764/90, byl tedy zcela na místě a nebylo nijak
na závadu, že rekapituloval rozsudky, jimiž stěžovatelé byli
postiženi, neboť právě naopak tím rozhodl a učinil nepochybným,
že nejen pravomocná odsuzující rozhodnutí vyhlášená v době od
25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, týkající se skutků spáchaných po 5.
květnu 1945 a v zákoně specifikovaných, ale že i všechna další
rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se
zrušují ve smyslu §2 odst. 1 in fine zákona č. 119/1990 Sb.
k datu, kdy byla vydána. Toto postavení stěžovatelům předchozí
zrušovací klauzule neposkytovaly. Stěžovatelé se stali fakticky
teprve v souvislosti s tím oprávněnými vlastníky konfiskovaného,
zabaveného či propadlého majetku.
Oba soudy pominuly tuto skutečnost pro soudní rehabilitaci
tak závažnou, vyšly z názoru zcela opačného a tím neposkytly
stěžovatelům ochranu jejich právům ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR.
Účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen zrušit odsuzující
soudní rozhodnutí v souvislosti s přezkoumáním případů osob
protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku
trestního řízení, ale i odstranit nepřiměřené tvrdosti
v používání represe a zajistit neprávem odsouzeným osobám
společenskou rehabilitaci, přiměřené odškodnění a pokud možno
i návrat do jejich domovů.
Z uvedených důvodů bylo nutno rozhodnutí obou obecných soudů
podle návrhu ústavní stížnosti zrušit. Bude proto nyní na
obecných soudech, aby zhodnotily postavení původních vlastníků,
přihlédly ke skutečnosti, že jim byl již vydán pozemek č. 62/1
v katastrálním území V. (rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jičíně ze
dne 12. 1. 1994, čj. PÚ/1625/92/Ko), na němž stojí nemovitosti
- budovy, které jsou předmětem ústavní stížnosti, zhodnotily
postavení oprávněných a povinných osob v této restituční kauze
a znovu rozhodly ve věci samé.
Ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., o soudních
rehabilitacích, jak o něm byla řeč výše, je nepochybně
ustanovením svým charakterem zcela speciálním, když vrací nabyté
vlastnictví k majetku, který v průběhu doby přešel na stát a je,
nebo má být v současné době restituován, do doby, kdy byli
stěžovatelé připraveni o své právo, tedy ex tunc. To samo ovšem
neznamená, že lze na takové ustanovení pohlížet jakoby
neexistovalo. Právě opak je pravdou, tj. že je třeba sladit
výklad tohoto ustanovení s ustanoveními restitučních zákonů,
v tomto případě se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, i když může přinést
závěry jinak v právním řádu neobvyklé, jako jsou zásahy do
vlastnických práv fyzických osob, které je nabyly od státu nebo
jiné právnické osoby a původní vlastník se stal oprávněnou osobou
ve smyslu restitučního zákona.
I když bude zřejmě nutné posuzovat individuálně každý
případ, je současně třeba brát v úvahu, že musí být zvlášť
přihlédnuto k případům, kde došlo k politickým perzekucím,
trestním represím či vystěhováním osob, jako důsledek jejich
příslušnosti k určité sociální, náboženské, majetkové nebo jiné
skupině či vrstvě.
O nerovnoprávném postavení stěžovatelů svědčí např.
vyjádření bývalého JZD L. k otázce jejich přestěhování do V., či
stanovisko vesnické organizace KSČ uvádějící, že z politických
důvodů není žádoucí, aby se stěžovatelé vrátili zpět do vesnice.
Stejně tak je třeba přihlédnout k tomu, že určité typy perzekucí
byly obecně známé, jak pokud jde o jejich provádění, tak o jejich
důsledky, ať již jde o kulaky nebo tzv. "bývalé lidi" apod., kde
nabyvatelé jejich majetku nemohli nevědět, jaký majetek získávají
a mohli si charakter takového majetku spolehlivě ověřit, ledaže
s takovým charakterem již předem souhlasili.
Ústavní soud tedy, jak již o tom byla zmínka, dospěl
k závěru, že byl porušen čl. 90 Ústavy ČR a že právě intenzita
tohoto porušení dostačuje k tomu, aby napadená rozhodnutí obou
obecných soudů byla zrušena. Z toho důvodu se nezabýval dalšími
případy či důvody, které uplatnili stěžovatelé jako porušení
svých ústavních a základních práv, protože nedostatek poskytnutí
ochrany právům považoval v této věci za rozhodující. Ústavní soud
si je vědom, že rozhodování o restitučních nárocích oprávněných
osob musí probíhat vždy spolu s důsledným hodnocením politické
perzekuce těchto osob či postupů porušujících obecně uznávaná
lidská práva a svobody s cílem, aby tato práva byla co nejvíce
šetřena a nebyla postupem státních orgánů neprávem krácena.
Ústavní soud kromě toho shledal, že aplikací nesprávné
právní normy na posouzení rozporu s cenovými předpisy
a nezohledněním dalších důkazů dokládajících protiprávní
zvýhodnění nabyvatelů, bez právního důvodu založily obecné soudy
nerovnost účastníků soudního řízení a tím porušily princip
rovnosti v právech chráněný čl. 1 Listiny základních práv
a svobod. Neadekvátnost peněžitého plnění poskytnutého
nabyvatelem může být založena v ekonomicko-politickém pojetí
vlastnictví, které odráželo dělení vlastnictví na osobní
a soukromé a vedlo k diskriminaci soukromých vlastníků (nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95).
V závěru shledal Ústavní soud, že se jedná o restituci,
kterou se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit
následky minulých majetkových a jiných křivd, spočívajících
v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany
státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení
podle příslušného zákona v souladu se zákonnými zájmy osob,
jejichž újma na základních lidských právech a svobodách má být
alespoň částečně kompenzována.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl
a napadená rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu
v Hradci Králové zrušil (§82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. června 1998