errUsPouceni, infUsBrne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.06.1998, sp. zn. I. ÚS 383/97 [ usnesení / KLOKOČKA / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:1.US.383.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1998:1.US.383.97
sp. zn. I. ÚS 383/97 Usnesení I. ÚS 383/97 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENI Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Klokočky v právní věci navrhovatele ing. O.F., zastoupeného advokátem JUDr. M.K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v O. a Finančního úřadu v R., takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 231/96, ze dne 20. 6. 1997, ve spojení s rozhodnutím Finančního ředitelství v O., č. j. FŘ 3875/110/95/Ry, ze dne 16. 2. 1996, a rozhodnutím Finančního úřadu v R. - dodatečného platebního výměru - č. 301 za rok 1993, č. j. 301/210/94/PVFO/Hr, ze dne 11. 11. 1994. Uvedeným rozsudkem krajský soud zamítl žalobu navrhovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství, jímž bylo změněno rozhodnutí finančního úřadu - I. ÚS 383/97 dodatečný platový výměr č. 301, kterým stanovil navrhovateli doplatek daně za rok 1993, ve výši 2 040 975 Kč. Navrhovatel se domnívá, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházejícími rozhodnutími finančního úřadu a finančního ředitelství byl porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na rovné postavení před soudem. Dále bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovněž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, které umožňují uplatňování státní moci jen v případech a mezích stanovených zákonem. Navrhovatel toto své stanovisko odůvodnil tím, že nesouhlasí s právními závěry soudu uvedenými v rozsudku. Uvedl, že soud vycházel z ustanovení §2501 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, dále z ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož ochrana zájmů státu je prioritní, a respektování práv a zájmů daňového poplatníka a dalších daňových subjektů je teprve sekundární. Dále uvedl, že správce daně není povinen dbát všech oprávněných zájmů daňového subjektu, ale jen těch, které jsou výslovně chráněny konkrétním zákonem. Z uvedeného ustanovení nevyplývá povinnost správce daně zájmy daňového poplatníka přímo chránit, stačí, když je respektuje. Z ustanovení §2 odst. 3 citovaného zákona soud vyvodil, že je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků, neboť není povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým poplatníkem, ale má právo je nejprve samostatně posoudit, tedy i vyloučit ze svého rozhodování. Soud vyslovil i právní názor, že doklady, u kterých daňový subjekt neprokáže, že byly vydány existujícími osobami, nelze považovat za účetní doklady ve smyslu ustanovení §11 zák. č. 563/1991 Sb. I. ÚS 383/97 Podle názoru navrhovatele tyto právní názory nejsou v souladu se zákony o správě daní a poplatků, o daních z příjmů a se zákonem o účetnictví. Odůvodnění rozsudku krajského soudu dle tvrzení navrhovatele pomíjí ustanovení §2 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle něhož správce daně má postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich daňových povinností má volit jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom dosáhnout ještě cíle řízení, tj. správného stanovení a vybrání daně. Z celého ustanovení §2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, podle názoru navrhovatele vyplývá, že úvaha správce daně nemůže být nějakou jeho svévolí, ale přezkoumatelným, ze všech zásad formální logiky vyplývajícím postupem. Nemůže tedy být na daňového poplatníka přenášena povinnost státu chránit ho před podvodným jednáním jiných a tyto postihovat. V právním řádu demokratického státu nelze uplatňovat presumpci viny daňového poplatníka, který byl z části podveden neexistujícím subjektem. Je zřejmé, že dodavatel, se kterým navrhovatel běžně obchodoval a který je nyní ve vězení, záměrně vytvářel takové podmínky, aby především on sám unikl daňové povinnosti. Takovýto přístup k volnému hodnocení důkazů dle §2 odst. 3 citovaného zákona je dle navrhovatele v příkrém rozporu s ustanovením §2 odst. 8 cit. zákona, podle něhož všechny daňové subjekty mají v daňovém řízení před správcem daně stejná procesní práva a povinnosti. Navrhovatel dále nesouhlasí s tvrzením v odůvodnění rozsudku, že žalobní návrh je neurčitý, neboť neuvádí, jaká práva a právem chráněné zájmy žalobce byly porušeny. Navrhovatel zde poukazuje na ustanovení §1 trestního řádu, který ukládá orgánům činným v trestním řízení, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé potrestáni. Je zde tedy povinnost orgánu státu, od které se správce daně nemůže distancovat, najít toho, kdo je odpovědným daňovým poplatníkem a nelze přenášet na daňového poplatníka povinnost zjišťovat a usvědčovat pachatele, který jej podvedl. Vedle toho lze vycházet i z obecného ustanovení občanského zákoníku v §415, podle něhož je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, v daném případě na majetku daňového I. ÚS 383/97 poplatníka. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje dále navrhovatel i v tom, že správce daně ani soud nerespektovali ustanovení §31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., podle něhož správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů. To znamená, že správce daně postupuje z úřední povinnosti, přičemž provedené důkazní řízení osvědčí, které z provedených důkazních prostředků se staly skutečně důkazem. Závěrem navrhovatel uvedl, že právní úvahy obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku popírají veškeré zákonné principy zajišťující rovnost účastníků před soudem, právo na spravedlivý proces a povinnost státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem. Ze spisů a rozhodnutí finančního ředitelství, finančního úřadu a krajského soudu Ústavní soud zjistil, že navrhovateli byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu R. uložena daňová povinnost ve výši 2 040 975 Kč. K odvolání navrhovatele proti tomuto rozhodnutí změnilo Finanční ředitelství v O. toto rozhodnutí tak, že daňová povinnost za rok 1993 byla navrhovateli stanovena v celkové výši 5 559 055 Kč s odůvodněním, že při přezkoumávání uvedeného rozhodnutí vyšly najevo nové skutečnosti prokazující, že v účetnictví sdružení O.M byly proúčtovány náklady na nákup nafty od M.K. na základě faktur, dodacích listů a příjmových nebo výdajových dokladů, které uvedený nepodepsal a rovněž nepotvrdil převzetí příslušných částek. Proto byla v souladu s ustanovením §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, stěžovateli stanovena nově celková daňová povinnost. Vzhledem k tomu, že proti navrhovateli je zároveň vedeno trestní řízení, správce daně se rovněž opíral o důkazy, provedené v tomto trestním řízení. Proti tomuto rozhodnutí Finančního ředitelství v O. podal navrhovatel žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, v niž se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí s odůvodněním, že nesouhlasí s prováděním důkazů v předchozím řízení a s jejich hodnocením, neboť poznatky z trestního řízení nelze považovat za důkazy. Je to v rozporu se zásadou I. ÚS 383/97 presumpce neviny, protože trestní řízení proti navrhovateli ještě nebylo skončeno. Podle tvrzení navrhovatele musí v souladu s ustanovením §31 odst. 4, §2 odst. 1, 3 zák. č. 337/1992 Sb. být provedeno důkazní řízení, osvědčující, které důkazní prostředky se staly skutečně důkazem, neboť nelze získávat důkazní prostředky v rozporu s právními předpisy. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že soud při svém rozhodování zhodnotil celou řadu důkazů, provedených v předchozích řízeních, přičemž vycházel z ustanovení §250i odst. 1 o. s. ř., podle něhož při přezkoumávání žaloby je rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přičemž dokazování se neprovádí. Po provedeném řízení krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že při přezkoumání napadeného rozhodnutí neshledal tvrzená porušení zákona, která by měla za následek zkrácení subjektivních práv navrhovatele. Krajský soud se v odůvodnění rozsudku pečlivě zabýval všemi námitkami navrhovatele týkajícími se porušení ustanovení zákona o daních z příjmů č. 337/1992 Sb., zejména postupu podle ustanovení §2 a §34 tohoto zákona o provádění důkazů a jejich hodnocení. Dovodil, že z ustanovení §2 odst. 1 cit. zák. vyplývá zásada ochrany zájmů státu, která je prioritní při zachování práv a právem chráněných zájmů daňového subjektu a dále, že správce daně není povinen dbát všech oprávněných zájmů daňového subjektu, ale jen těch, které jsou výslovně chráněny konkrétním zákonem. Je zde tedy dána jednoznačně priorita zájmů státu a teprve sekundární je respektování práv a právem chráněných zájmů daňového poplatníka a dalších daňových subjektů. Mezi významné pravomoci správce daně patří uplatňování zásady volného hodnocení důkazů, zakotvené v §2 odst. 3 cit. zákona. Znamená to, že je zcela v pravomoci správce daně posoudit závažnost jednotlivých důkazních prostředků, není např. povinen vzít v úvahu všechny důkazy navržené daňovým poplatníkem, některé z důkazních prostředků může i vyloučit. Podle §31 odst. 2 cit. zákona není správce daně vázán jen na návrhy daňových subjektů. Na základě §31 odst. 4 může správce daně použít jako důkaz vše, co má charakter důkazního prostředku a bylo získáno zákonným způsobem, neboť toto ustanovení obsahuje pouze I. ÚS 383/97 demonstrativní výčet důkazních prostředků. V citovaném ustanovení není zakotvena presumpce neviny, tj. dokazování nevychází z domněnky pravdy ve prospěch daňového subjektu. Pro posouzení daňové povinnosti není rozhodný výsledek trestního řízení, neboť trestní odpovědnost je hodnocena z jiných hledisek, než podle jakých se postupuje v daňovém řízení. V souladu s těmito závěry vyjádřil soud názor, že doklady, u kterých daňový subjekt neprokáže, že byly vydány existujícími osobami, nelze považovat za účetní doklady ve smyslu ustanovení §11 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, jimiž by byly doloženy skutečnosti, které jsou předmětem účetnictví. Finanční úřad v R. ve svém vyjádření uvedl, že z ústavní stížnosti není zřejmé, v jakých konkrétních právech byl navrhovatel postupem finančního úřadu krácen, které důkazní prostředky nebyly zohledněny v daňovém řízení a dále, ve kterých případech a jakým způsobem správce daně pochybil v souvislosti s hodnocením důkazů. Daňové řízení není řízením trestním, nelze tudíž aplikovat princip presumpce neviny a důkazní povinnost musí unést daňový subjekt, aniž by tím byly porušeny jeho základní práva a svobody. To, že nebyly zohledněny předložené doklady, jež se týkají neexistujících osob, je v souladu s principy daňového řízení i Listiny základních práv a svobod. Finanční úřad je přesvědčen, že v prvním stupni řízení nedošlo k porušení ústavy ČR ani Listiny základních práv a svobod a že rozhodoval v souladu s právními předpisy. Ve vyjádření Finančního ředitelství se uvádí, že námitky navrhovatele v ústavní stížnosti nelze akceptovat, neboť dodatečný platební výměr byl vystaven na základě daňové kontroly, která byla zahájena výzvou k předložení veškeré evidence související s vedením účetnictví navrhovatele včetně faktur, dodacích listů, evidence závazků a pohledávek. Výsledkem kontroly bylo zjištění, o kterém byla sepsána zpráva. Ta byla s daňovým zástupcem navrhovatele řádně projednána bez připomínek. K námitce ohledně hodnocení důkazů bylo uvedeno, že správci daně prvého i druhého stupně přihlédli ke všem důkazům, které jim byly v rámci daňového řízení předloženy. Pokud některý z nich jako důkaz neosvědčili, I. ÚS 383/97 své rozhodnutí správci daně odůvodnili. Závěrem finanční ředitelství uvedlo, že v daňovém řízení se nelze dovolávat povinnosti státu chránit poplatníka před podvodným jednáním jiných. Finanční orgány jednají pouze v rozsahu jim daných kompetencí v ustanovení §1 zákona o správě daní a poplatků. Správce daně se nemůže řídit ustanovením §1 tr. řádu, neboť není orgánem trestního řízení. Pokud by orgány trestního řízení prokázaly, že se jedná o podvod, který by mohl mít vliv na výrok rozhodnutí v daňovém řízení, byla by v souladu s ustanovením §54 cit. zákona zahájena obnova řízení (na žádost navrhovatele nebo z moci úřední). Krajský soud v Ostravě odkázal ve svém vyjádření plně na odůvodnění svého rozsudku. Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Navrhovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud ve svých právních názorech nevycházel důsledně z ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zákona o daních z příjmů a zákona o účetnictví, přitom však neuvedl jednoznačně a přesvědčivě, v čem pochybení soudu spočívalo. K tornu je nutno poznamenat, že finanční orgány i daňové subjekty musí v souladu se zákonem postupovat v řízení o daních pouze podle příslušných daňových předpisů, je proto vyloučeno, aby postupovaly podle trestního zákona nebo podle občanského zákoníku. Řízení o daních nelze slučovat ani vázat na řízení trestní, neboť se jedná o dva zcela nezávislé a samostatné procesy, které jsou upraveny samostatnými právními normami, platí pro ně rozdílné zásady a sledují rozdílné cíle. Je proto zcela nesprávné tvrzení navrhovatele o nutnosti respektovat v řízení o daních trestní řád nebo občanský zákoník. K námitkám navrhovatele proti provádění důkazů a jejich hodnocení finančními orgány a soudem je třeba uvést, jak ústavní soud již mnohokrát I. ÚS 383/97 judikoval, že ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod, jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. Z ústavního principu nezávislosti soudu vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů. I přesto, že navrhovatel v ústavní stížnosti zcela srozumitelně neuvedl, v jakém konkrétním postupu spatřuje tvrzené porušení základních práv, Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před finančnímu orgány i v řízení před krajským soudem a dospěl k závěru, že nebyla porušena základní práva navrhovatele. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, navrhovatel měl v řízení před soudem rovné postavení a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno. Finanční orgány i soud provedly celou řadu důkazů, a to z podnětu navrhovatele i z moci úřední, na základě volného hodnocení důkazů dospěly k závěrům, které řádně odůvodnily. Nedošlo tedy k porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a proto mimo ústní jednání usnesením návrh odmítl. Poučení. Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 30. června 1998 JUDr. Vladimír Paul předseda I. senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:1.US.383.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 383/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 6. 1998
Datum vyhlášení  
Datum podání 13. 10. 1997
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí správní
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy
  • 337/1992 Sb., §2, §34, §31
  • 563/1991 Sb., §11
  • 586/1991 Sb., §24
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstřík daň/výpočet
důkazní břemeno
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-383-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29503
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30