ECLI:CZ:US:1998:1.US.386.97
sp. zn. I. ÚS 386/97
Usnesení
I. ÚS 386/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a členů senátu JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Vladimíra Klokočky, o ústavní stížnosti navrhovatele M.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 477/96, ze dne 22. 7. 1997, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Restaurací a jídelen B. II, zastoupeného J.J. jako likvidátorkou, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel svou včas podanou ústavní stížností napadl rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 20 Co 477/96, ze dne 22. 7. 1997, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 123/92, ze dne 20. 2. 1996. Na základě citovaných rozhodnutí obecných soudů byla stěžovateli stanovena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 175 194, 07 Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 31. 12. 1991 do 14. 7. 1994 a s 16% úrokem od 15. 7. 1994 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci soudního rozhodnutí. Částka, kterou byl navrhovatel zavázán zaplatit vedlejšímu účastníkovi, představovala cenu zásob,
I. ÚS 386/97
které se nacházely v provozní jednotce vedlejšího účastníka M. v B. Tuto provozní jednotku navrhovatel vydražil v rámci veřejné dražby, která proběhla dne 30. 11. 1991.
V ústavní stížnosti navrhovatel poukazuje na pochybení obecných soudů při aplikaci §132 občanského soudního řádu, tedy na nesprávnou aplikaci zásady volného hodnocení důkazů. Podle stěžovatele rozhodnutí obecných soudů vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a v důsledku toho dospěly obecné soudy k nesprávnému právnímu posouzení věci. Stěžovatel zdůrazňuje, že vlastnictví zásob nepřechází na vydražitele příklepem licitátora, nýbrž převodem, který je možný pouze právními úkony účastníků, tj. uzavřením řádné kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že taková smlouva uzavřena nebyla, nemohla vzniknout navrhovateli povinnost zaplatit cenu zásob. Ze strany obecných soudů byl podle stěžovatele nesprávně interpretován §11 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb. Důsledkem toho bylo nesprávné právní posouzení věci. Navrhovatel poukazuje na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a domáhá se zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhl jak Krajský soud v Brně, tak vedlejší účastník odmítnutí ústavní stížnosti jako bezdůvodné a neopodstatněné. Vedlejší účastník navíc poukázal na to, že pohledávka vedlejšího účastníka vůči stěžovateli byla později smlouvou o postoupení pohledávek dle §§524 - 530 občanského zákoníku postoupena obchodní společnosti I.B.
Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 31 C 123/92, z něhož zjistil, že předmětem řízení byla žaloba vedlejšího účastníka proti stěžovateli o zaplacení 175 194, 07 Kč s příslušenstvím z důvodu neuhrazené ceny zásob ve vydražené jednotce, kterou jako vydražitel získal příklepem licitátora do vlastnictví
I. ÚS 386/97
navrhovatel. Argumentace obsažená ve vyjádření k žalobě a v odvolání navrhovatele je zcela totožná s argumentací obsaženou v ústavní stížnosti. Z obsahu spisu je dále zřejmé, že navrhovatel zaplatil ve stanovené lhůtě cenu vydražené provozní jednotky tj. částku 547 400 Kč. Tím naplnil ustanovením §11 odst. 1, 2 zák. č. 427/1990 Sb. Z dokazování je dále patrno, že navrhovatel jednal s firmou C., o převodu vydražené provozní jednotky. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by řádně došlo k převzetí dluhu písemnou smlouvou za souhlasu věřitele, tj. vedlejšího účastníka, firmou C., od navrhovatele. V důsledku těchto zjištění bylo jak soudem prvého stupně, tak soudem odvolacím vyhověno žalobě a stěžovateli byla stanovena povinnost dlužnou částku zaplatit i s příslušnými úroky z prodlení. Neuspělo ani dovolání stěžovatele, které bylo Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 2 Odon 128/97 ze dne 9. 6. 1998 odmítnuto. Důvodem odmítnutí byla skutečnost, že se nejedná o věc zásadního právního významu, a tudíž nelze dovozovat přípustnost dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je dána tehdy, pokud dovolací důvod spočívá v ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tedy v nesprávném právním posouzení věci. Pokud dovolatel poukazoval na dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tj. na to, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebylo možné přípustnost dovolání dle ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. dovodit.
Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stinnosti musí v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení ústavy, ústavních zákonů, Listiny, jakož i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy.
K žádnému takovému porušení však v daném případě nedošlo. Navrhovatelem tvrzené porušení čl. 36 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy nebylo Ústavním soudem shledáno.
I. ÚS 386/97
Obecné soudy věc meritorně posoudily v souladu s ustanovením §11 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb. To znamená, že v případě naplnění ustanovení §11 odst. 1, 2 zák. č. 427/1990 Sb. nastupuje povinnost vydražitele zaplatit i cenu zásob podle odst. 3 téhož ustanovení. Povinnost vydražitele provozní jednotky zaplatit i cenu zásob je povinností zákonnou nikoli smluvní, jak se mylně domnívá navrhovatel. Protože v řízení před obecnými soudy neprokázal navrhovatel, že by platně došlo k převzetí dluhu, spočívajícího v ceně zásob, firmou C., byl v souladu s §11 odst. 3 zák. č. 427/1990 Sb. navrhovatel zavázán k povinnosti plnit vedlejšímu účastníkovi. Nelze proto v rozhodnutí obecných soudů spatřovat porušení čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, neboť práva na spravedlivý proces nebyl navrhovatel zbaven.
Všechny shora uvedené skutečnosti svědčí o tom, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji Ústavní soud v senátu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné,
V Brně 14. prosince 1998
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu