ECLI:CZ:US:1998:1.US.482.97
sp. zn. I. ÚS 482/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem ve věci návrhu navrhovatelů : 1.KSČM 2.doc. PhDr. M. G., CSc., bytem v M., obou zastoupených advokátem JUDr. V. F. se sídlem kanceláře v Č., o návrhu na zrušení usnesení vlády České republiky č. 699 ze dne 5. listopadu 1997 ke Zprávě o průběhu a výsledcích jednání mezi Českou republikou a Organizací S. smlouvy o přístupu České republiky k S. smlouvě, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 22. 12. 1997 předložili navrhovatelé Ústavnímu soudu návrh na zrušení výše uvedeného usnesení vlády České republiky. K návrhu je přiložena řádná plná moc pro právní zastoupení obou navrhovatelů před Ústavním soudem. Z označení návrhu vyplývá, že stěžovatelé mají tímto návrhem na mysli ústavní stížnost dle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K podání ústavní stížnosti je dle uvedených ustanovení oprávněna každá fyzická nebo právnická osoba, jejíž ústavně zaručené právo nebo svoboda byly porušeny buď pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, anebo jiným zásahem orgánu veřejné moci. Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb. může být spolu s ústavní stížností podán též návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti.
V daném případě se jedná o podání, které je navrhovateli chápáno jako ústavní stížnost a současně formulováno jako návrh na zrušení usnesení vlády. Domáhá se zrušení citovaného vládního usnesení z toho důvodu, že se KSČM pokládá za oběť ve smyslu čl. 25 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože má za to, že uvedeným vládním usnesením byla porušena základní práva a svobody členů KSČM, jakož i osob, které ve volbách 1996 vyslovily souhlas s jejím volebním programem. M. G., jako fyzická osoba a druhý navrhovatel, pak dodává, že bylo porušeno i jeho právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že z jeho povinnosti platit daně budou uhrazovány i příspěvky do rozpočtu NATO. Namítá též, že bylo porušeno jeho právo přímo se podílet na rozhodování o přístupu České republiky k S. smlouvě podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále že bylo též ohroženo jeho právo na život a ochranu majetku jakož i právo na ochranu zdraví v případě rozmístění jaderných zbraní na území České republiky.
Již při ověřování formálních náležitostí soudce zpravodaj zjistil, že v daném případě navrhovatelé nesplnili zákonem předepsané podmínky ani pro ústavní stížnost, ani pro návrh na zrušení právního předpisu.
Má-li být návrh pochopen jako ústavní stížnost, jedná se o věc, k jejímuž projednání Ústavní soud nejen není příslušný [§43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.], ale také o návrh, který je přímo nepřípustný [§43 odst. 1 písm f) cit. zákona]. Z textu usnesení vlády České republiky ze dne 5. 11. 1997, č. 699/97, Ústavní soud zjistil, že se jedná o interní rozhodnutí a taková stanoviska vlády, jež byla učiněna v rámci pravomoci týkající se vnitřní úpravy chodu vládních prací, tudíž taková rozhodnutí, jež nemají povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní závaznost vůči třetím. Napadené usnesení vlády je běžným ústavně konformním prostředkem, kterým vláda sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem.
Vzhledem k argumentům navrhovatelů vyžádal si soudce zpravodaj i stanovisko vlády České republiky k návrhu ústavní stížnosti KSČM a M. G. Ze stanoviska vlády z 23. 4. 1998 je zcela zřejmé, že se vláda ani v náznaku nepokouší chápat tuto interní normu jako obecně závazný právní akt, ale jako stanovisko ukládající úkoly pouze členům vlády. Napadené vládní usnesení se pohybuje v rámci přípravných prací pro přistoupení k Severoatlantické smlouvě a vláda výslovně interpretuje své usnesení tak, že z dosavadních jednání vlády České republiky s NATO nemůže vyplývat ani povinnost přispívat na chod NATO.
Tím se neprokázalo ani podezření navrhovatelů, že by vláda mohla závaznost svého usnesení vykládat takovým způsobem, který by odporoval ústavnímu řádu. V důsledku všech těchto skutečností Ústavní soud nemohl než odmítnout návrh na zrušení napadeného vládního usnesení především již proto, že nejde o návrh na zrušení právního předpisu. Protože návrh sám je svou povahou nepřípustný, nezabýval se Ústavní soud ani argumenty, o něž návrh stěžovatelé věcně opírají.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 30. dubna 1998