Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.11.1998, sp. zn. II. ÚS 27/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-3 ], paralelní citace: N 146/12 SbNU 355 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.27.98

sp. zn. II. ÚS 27/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. A. J., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, a k návrhu na zrušení ustanovení §22 odst.2 a části věty §22 odst. 3 ve slovech "do 2 let ode dne účinnosti tohoto zákona" zák. č. 87/1991 Sb., takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatel se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal určení, že důvodem skončení jeho pracovního vztahu v resortu Ministerstva národní obrany byla politická perzekuce a postup porušující obecně uznaná lidská práva a svobody. Stěžovatel svou žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 1. 10. 1948 nastoupil v hodnosti leteckého vojenského akademika do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Dne 2. 12. 1948 byl zatčen a Vrchním vojenským soudem v Praze odsouzen pro trestný čin podle §2 odst.3 zák. č. 231/1948 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců nepodmíněně. Po vykonání trestu odnětí svobody byl z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby vykonal v TNP a později PTP Hvězdov. V rámci soudních rehabilitací byl citovaný rozsudek Vrchního vojenského soudu v Praze zrušen a trestní stíhání bylo zastaveno. Stěžovatel se obrátil na FMO - správu vojenských soudů se žádostí ze dne 12. 5. 1991 o odškodnění. Jeho žaloba s návrhem, že důvodem skončení jeho služebního poměru u žalovaného Ministerstva obrany ČR byla politická perzekuce a postup porušující obecně uznávaná lidská práva, byl však rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 2. 1997, č. j. 6 C 94/93-46, zamítnut. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo Městským soudem v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 1997, č. j. 19 Co 408/97-61, zamítnuto a rozsudek soudu prvého stupně byl potvrzen. Oba soudy, jak uvádí stěžovatel ve své ústavní stížnosti, svá rozhodnutí odůvodnily nesplněním základního předpokladu k vydání osvědčení spočívajícím v nepodání žádosti o vydání osvědčení v zákonné 6 měsíční lhůtě podle ustanovení §22 odst.2 zák. č. 87/1991 Sb. Podanou žádost o odškodnění ze dne 12. 5. 1991 hodnotily jako žádost o odškodnění v oblasti soudních rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. Podle názoru stěžovatele bylo rozhodnutími obou soudů porušeno jeho základní právo podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv spatřuje v tom, že soudy svými postupy nechránily zájem osoby, jejíž újma z minulého období měla být alespoň z části kompenzována a jeho žádost ze dne 12. 5. 1991, doplněnou přílohou - kopií průkazky leteckého vojenského akademika a adresovanou organizační složce Federálního ministerstva obrany, posoudil pouze jako žádost o odškodnění podle zák. č. 119/1990 Sb. a vůbec se již nezabýval skutečností, že se řídil poučením orgánu státu, podaným již za účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Spolu s rozhodnutím soudu o rehabilitaci obdržel stěžovatel sdělení Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 s pokynem na postup při uplatňování nároku na jeho odškodnění. Zcela logicky pokládal rozhodnutí o jeho vyloučení ze studia v letecké akademii, vydané na základě odsuzujícího rozsudku za zrušené v důsledku jeho soudní rehabilitace. Pokyn k podání písemné žádosti na odškodné považoval za formální podmínku minulých křivd. V tomto smýšlení byl utvrzen přípisem Federálního ministerstva obrany, Správou vojenských soudů ze dne 3. 6. 1991, kdy byl ujištěn o přijetí jeho žádosti o náhradu škody a kdy byl vyzván pouze k doplnění rodného čísla. Z proběhlé korespondence nebylo zřejmé, že se jedná pouze o uspokojení dílčího nároku. Naopak, jím provedené konzultace na velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu vyzněly v tom smyslu, že bude komplexně odškodněn. Ústavní soud z rozsudku odvolacího soudu zjistil, že soud opřel své rozhodnutí o zjištění, že předpokladem úspěšnosti žádosti o vydání osvědčení, že služební poměr byl ukončen z důvodů uvedených v ust. §21 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je její včasné podání v šestiměsíční lhůtě, běžící od 1. 4. 1991 (§22 odst.1 cit. zák.) a to v konkrétním případě u tehdejšího Federálního ministerstva obrany. K důkazu o tom, že takovou žádost podal včas u příslušné organizace, dovolává se stěžovatel své písemné žádosti ze dne 12. 5. 1991, adresované Správě vojenských soudů v Praze, jak uvádí odvolací soud, a to s nepřesvědčivou interpretací jejího obsahu, kdy se snaží, dovodit, že jejím podáním měl na mysli komplexní odškodnění jeho osoby v porevoluční době, tedy i v oblasti pracovně právních vztahů. Tento úkon žalobce, s ohledem na datum jeho podání, je nutno vykládat se zřetelem na §868 o. z. v souladu s ustanovením §35 odst.2 o. z. před novelou tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn odpovídalo dobrým mravům. Proto odvolací soud přisvědčil názoru soudu I. stupně, že podle jasného obsahu předmětné žádosti ze dne 12. 5. 1991 nelze projev vůle stěžovatele, obsažený v písemné žádosti, vykládat jinak, než jako jednoznačně uplatněný nárok na odškodnění v oblasti soudních rehabilitací podle zák. č. 119/1990 Sb. Soud I.stupně proto věcně nepochybil, jestliže určovací žalobu zamítl. Ústavní soud, protože ústavní stížnost byla podána řádně a včas s poukazem na porušení ústavních práv, zaslal ji k vyjádření Městskému soudu v Praze. Ve vyjádření ze dne 8. října 1998 odvolací soud s tvrzením stěžovatele nesouhlasí. Pokud jde o důvody, vedoucí nyní ke zpochybňování závěru, odkazuje zcela na skutková zjištění a především na právní závěry odvolacího soudu, vyjádřené v jeho odůvodnění rozhodnutí. Nesouhlasí rovněž s tvrzením o porušení čl. 36 odst.1 Listiny, když není zřejmé, jakým konkrétním postupem soudu mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní soud si vyžádal rovněž spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 94/93, rovněž se žádostí o vyjádření k ústavní stížnosti. Spis byl Ústavnímu soudu zapůjčen bez jakéhokoli vyjádření soudu. Ze spisu bylo zjištěno, že v předmětné věci byly již vydány rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. května 1994, č. j. 6 C 94/93-15 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 1994, č. j. 23 Co 387/94-24, které k povolenému dovolání stěžovatele byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. ledna 1997, č. j. 2 Cdon 212/96-39, a vráceny Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Rozsudky byly zrušeny pro vady řízení, které, jak uvádí Nejvyšší soud ČR, měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud rovněž nesouhlasí se závěry Vojenského úřadu pro právní zastupování v Praze, že ve vedeném sporu není Ministerstvo obrany pasivně legitimováno. Vzhledem k vytýkaným vadám řízení, pro které oba rozsudky zrušil, nemohl se zabývat námitkou dovolatele ve věci samé. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku, který byl vydán v novém řízení po odstranění vad za splnění právního názoru Nejvyššího soudu ČR. Ústavní soud dovodil, že ústavní stížnost byla podána oprávněně, neboť došlo k porušení ústavnosti - základního práva stěžovatele podle ustanovení čl. 36 odst.1 Listiny a čl. 90 Ústavy, protože stěžovateli nebyla poskytnuta soudy zákonem stanovená ochrana jeho práv. Stěžovatel byl v dubnu 1949 odsouzen podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky č. 231/1948 Sb. pro trestný čin sdružování proti státu podle §2 odst.3 cit. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců nepodmíněně. V té době byl v hodnosti leteckého vojenského akademika frekventantem Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Po odpykání stanoveného trestu byl z Vojenské letecké akademie vyloučen a zbytek vojenské služby byl nucen vykonávat v TNP a později v PTP Hvězdov. Nemůže tedy být pochyb o tom, že jeho služební poměr na Vojenské letecké akademii v Hradci Králové byl ukončen z důvodu perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody, jak to má na mysli ustanovení §21 odst.1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. V jeho soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. došlo usnesením Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 10. dubna 1991, pod. zn. Rtv 288/90. V té době žil stěžovatel ve Švýcarsku, kam v r. 1968 odešel, aby se vyhnul soustavnému pronásledování. Podle sdělení předsedy senátu Vyššího vojenského soudu v Příbrami ze dne 16. 4. 1991 byl stěžovatel upozorněn, že nárok na odškodnění může uplatňovat písemně u správy vojenských soudů, FMO v Praze 6 nebo osobně v Praze 5 - Smíchově v býv. Štefanikových kasárnách. Toto sdělení mu bylo zasláno rovněž do Švýcarska a bylo uskutečněno již za účinnosti dvou právních titulů pro odškodnění, t. j. zák. č. 119/1990 Sb. a zák. č. 87/1991 Sb., který zahrnuje v části čtvrté oblast pracovně právních vztahů a vztahů sociálního zabezpečení. Ve výše uvedeném sdělení nebyl zvlášť specifikován právní titul pro odškodnění. Ještě před podáním žádosti o odškodnění se obrátil stěžovatel o radu na velvyslanectví býv. ČSFR v Bernu, a jak uvádí, bylo mu sděleno, že velvyslanectví není plně seznámeno s "odškodňovacími" zákony, ale že bude jistě komplexně odškodněn. Proto dne 12. května 1991, ještě ve Švýcarsku, zaslal správě vojenských soudů v Praze žádost nazvanou "odškodnění". V žádosti uvedl, že tak činí na základě sdělení Vyššího vojenského soudu v Příbrami. Pod body 1 - 7 žádosti vypisuje jednotlivé etapy jeho činnosti, a to od dobrovolného nástupu vojenské služby do Letecké vojenské akademie od 1. 10. 1948 po jeho propuštění z vojenské služby v r. 1951. Pod bodem 8 žádosti uvádí, že postupem totalitních orgánů byl zbaven možnosti být pilotem - důstojníkem čs. armády a že již nikdy více nelétal. V závěru žádosti požádal o zaslání návrhů, t. j. potřebných dokladů. K této žádosti přiložil kopii "Usnesení o rehabilitaci " a kopii průkazky leteckého akademika. Federální ministerstvo obrany - Správa vojenských soudů dopisem ze dne 3. června 1991 potvrdila příjem této žádosti a požádala jej, aby žádost doplnil svým rodným číslem. V celé této korespondenci, včetně neplatného nároku na odškodnění , se ani jednou neobjevuje odkaz na zákon č. 119/1990 Sb. Přesto oba soudy podanou žádost kvalifikovaly jako žádost podle zák. č. 119/1990 Sb. Podle ustanovení §22 odst.1 zák. č. 87/1991 Sb. vydá organizace , u níž byl žadatel v pracovním vztahu a jehož pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §22 na jeho žádost osvědčení, dokládající tuto skutečnost. Podle odst. 2 téhož paragrafu lze podat takovou žádost do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. t. j. do 1. 10. 1991. Zákon žádnou formu takové žádosti nepředepisuje. Žádost stěžovatele ze dne 12. 5. 1991 byla tedy podána v požadovaném termínu a u organizační složky, příslušné pro obojí odškodnění, t. j. býv. Federálního ministerstva obrany. Restriktivním výkladem žádosti byla oběma soudy vyloučena náhrada podle části čtvrté zákona č. 87/1991 Sb., a to odepřením požadovaného osvědčení pro pozdní podání žádosti. S takovýmto postupem nelze souhlasit, zvláště odvolává-li se odvolací soud na ustanovení §868 o. z., kde podle jeho návrhu nutno vykládat projev vůle tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá dobrým mravům. Je nesporné, jak již bylo uvedeno výše, že k úkonu vyloučení stěžovatele ze studia na Vojenské letecké akademii došlo z důvodů jeho politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva. Tomu odpovídá i skutečnost, že stěžovatel byl v důsledku totalitní perzekuce povýšen na plukovníka v záloze. Analogicky lze otázku posoudit i z hlediska §22 cit. zákona, kdy osvědčením ve smyslu odstavce 1 je i soudní rozhodnutí, pokud z něho vyplývá, že pracovní poměr skončil z důvodů uvedených v §21. Rozsudek podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky vždy a za každých okolností vedl u takto odsouzených k následnému rozvázání pracovního (služebního) poměru. Byl pro takové skončení právního vztahu faktickým právním titulem. Jiný výklad by při hodnocení projevu vůle, vedoucímu k rozvázání pracovního (služebního) poměru, odporoval právě zásadě dobrých mravů, dají-li se vůbec podobná jednání totalitních orgánů poměřovat touto zásadou. Soudy ale opřely své rozhodnutí o zmeškání lhůty, když samy si, jak řečeno výše, restriktivním výkladem vyložily žádost stěžovatele, ačkoli rovněž tak není pochyb o tom, že výkladem odpovídajícím dobrým mravům dle §868 o. z. je nutno dojít k závěru, že k uplatnění nároku dle části čtvrté zák. č. 87/1991 Sb. došlo žádostí ze dne 12. 5. 1991. U vojáků je třeba zvlášť pečlivě dbát na zachování rovnosti účastníků služebních vztahů, kdy na jedné straně mohlo docházet k finančnímu uspokojování osob, které byly zatíženy totalitní minulostí a ze služby musely odejít, a na druhé straně by se nenašla vůle k zákonnému odškodnění osob, persekvovaných mnohdy právě výše uvedenými osobami. Podobný postup by znehodnocoval účel restitučních zákonů. Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelem podaná žádost ze dne 12. května 1991, splňuje požadavky na vydání osvědčení o tom, že jeho služební poměr skončil z důvodů politické perzekuce a v případě jeho odsouzení i z postupu porušujícího obecně uznaná lidská práva. Projev vůle stěžovatele v uvedené žádosti je zaměřen výhradně na popis jeho pracovních činností, vzniku a zániku jeho služebního poměru, což při uplatnění nároku na odškodnění podle zák. č. 119/1990 Sb. je úplně zbytečné. Nelze rovněž opomenout, že v závěru podané žádosti požádal stěžovatel o zaslání bližších pokynů, což se mu rovněž nedostalo. Jako důkaz předložil kopii průkazky leteckého akademika, která měla osvědčit jeho služební poměr, který byl nezákonně zrušen. Žádost sama obsahuje tedy větším dílem uplatnění podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb. a v rámci komplexního odškodnění nevylučuje ani náhradu škody podle zák. č. 119/1990 Sb. Žádný právní předpis nestanoví, že podobná žádost musí být podána pro každý odškodňovací titul samostatně, zvláště když se podává u téže organizace. Protože rozsudek odvolacího soudu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěry, z hlediska procesní ekonomiky, Ústavní soud zrušil i tento rozsudek ( §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.). Podle ustanovení §74 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Tato skutečnost, dle názoru Ústavního soudu, v projednávané věci nenastala, neboť ze strany soudů se jednalo o nesprávný a restriktivní výklad podané žádosti. Teprve takto soudy provedený výklad byl jimi subsumován pod zákonné znění §22 odst.2 a 3 zák. č. 87/1993 Sb. a byla z nich následně vyvozena ztráta lhůty pro podání žádosti o odškodnění. Jak již bylo konstatováno stěžovatel jednal podle poučení rehabilitačního soudu a zastupitelského orgánu býv. ČSFR v Bernu a žádost zaslal Ministerstvu obrany ČSFR, které bylo příslušné pro obojí odškodnění, tedy u orgánu, pro něhož platí čl. 2 odst.3 Ústavy, totiž, že slouží občanům. Pro podání žádosti nebyla předepsána žádná forma pro jednotlivé odškodňovací instituty. To tedy nevylučuje ani jejich uplatnění v jednom podání. Nebyly tedy splněny náležitosti podle ustanovení §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. na přerušení řízení senátu a předložení návrhu na zrušení právního předpisu (nebo jejich části) plénu Ústavního soudu, neboť na tuto část návrhu se nevztahuje ustanovení §74 téhož zákona. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. listopadu 1998