infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsKratkeRadky-248-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 09.12.1998, sp. zn. II. ÚS 3/98 [ nález / PROCHÁZKA / výz-2 ], paralelní citace: N 152/12 SbNU 399 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:2.US.3.98

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Neuplatnění nároku na vydání majetku u soudu po únoru 1948

Právní věta Nelze přičítat k tíži restituentovi, přestože nebyl podán návrh k soudu podle §10 zák. č. 128/1946 Sb. na zrušení národní správy podle §24 Dekretu prezidenta republiky č. 5 a lhůta k tomuto podání přesáhla den 25. 2. 1948, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost. Pro změnu politického režimu po Únoru 1948 bylo již úplně zbytečné žalobu na vrácení nemovitostí podávat. I soudní řízení o podaných žádostech byly soudy přerušeny a k dalšímu řízení již nedošlo. Lhůta podle ustanovení §10 zák. č. 128/1946 Sb. je lhůtou procesní, nikoli prekluzivní.

ECLI:CZ:US:1998:2.US.3.98
sp. zn. II. ÚS 3/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudců ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. R. J, za účasti účastníka řízení 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu v Hradci Králové a vedl. účastníka Českomoravského lnu, a. s., se sídlem Lnářská 499, Humpolec, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1997, sp. zn. 18 Co 359/97, takto: Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. října 1997, sp. zn. 18 Co 359/97, se zrušují. Odůvodnění: Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v enunciátu uvedených rozsudků, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 3 odst.1 a čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že oběma rozsudky byl akceptován postup podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a podle znárodňovacích předpisů, zejména dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb. a zákona č. 114/1948 Sb., čímž bylo dědicům původního vlastníka L. P. znemožněno řádně uplatnit vlastnická práva. Stěžovatel dále ve své stížnosti popisuje skutkový děj, spočívající v tom, že původní vlastník L. P. byl nátlakem orgánů německého státu donucen dne 31. 3. 1941 prodat svůj podnik německé firmě. Rozhodnutím podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. byl majetek konfiskován. Dcera původního vlastníka (který zemřel) G. P. po roce 1945 uplatnila nárok na vydání takto: konfiskovaného majetku podle §24 dekretu prezidenta republiky č. 105/1945 Sb. Po vydání zákona č. 128/1946 Sb. pokračovala v uplatňování svých nároků před správními orgány, nepodala však příslušný návrh k soudu. V té době ještě před uplynutím promlčecí lhůty podle zák. č. 128/1946 Sb. byl vydán zákon č. 114/1948 Sb. a tím bylo reálně rozhodnuto o tom, že podnik jí jako soukromé osobě vydán být nemůže. Poukazuje také na stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové v rozsudku ze dne 16. 11. 1994. Podle tohoto stanoviska G. P. neuplatnila nárok na vrácení majetku konfiskovaného německé firmě podle zák. č. 128/1946 Sb. u soudu, ale tento zákon umožňoval návrh u soudu podat do tří let od vyhlášení zákona, tedy do 17. 6. 1949. Téměř polovina této lhůty se překrývá s rozhodným obdobím podle zák. č. 87/1991 Sb. a tedy nejen pro změnu politické atmosféry po 25. únoru 1948 skončila naděje, že by jí mohl být rozsáhlý tovární komplex jejího otce vrácen do soukromého vlastnictví, ale mezitím vydané zákony, zejm. zák. č. 114/1948 Sb. přímo vylučovaly vydání takového majetku do rukou fyzické osoby, neboť měl podlehnout znárodnění zestátněním. Jeho vlastní stížnost však směřuje proti neuznání jeho nároku podle zákona č. 87/1991 Sb., kdy rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 2. června 1994, č. j. 5 C 128/92-79, byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti žalovanému Českomoravskému lnu, a. s. Humpolec, o vydání nemovitosti (továrního komplexu) v obci Teplice a v k. ú. Dolní Teplice v rozsudku konkretizovaných. Žaloba se opírala o zákon č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. listopadu 1994, č. j. 18 Co 92/94-108. Odvolací soud uvedený rozsudek Okresního soudu v Náchodě změnil a žalobě - až na nepodstatnou výjimku vyhověl. Dospěl k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění pozdějších předpisů, že nárok včas uplatnil a že nárok je opodstatněný. Tento rozsudek byl však zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 1997, sp. zn. 3 Cdon 554/96 a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Na základě právního názoru vysloveného tímto rozsudkem pak Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 15. 10. 1997, sp. zn. 18 Co 359/97 původní rozsudek Okresního soudu v Náchodě potvrdil. Ústavní soud se nejprve musel zabývat rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. listopadu 1994, ze kterého zjistil : že původní vlastník nemovitostí stěžovatelův děd L. P. uzavřel dne 31. března 1941 pod tlakem rasové persekuce trhovou smlouvu s německou společností Wekelsdorfer Flachröste, tedy touto trhovou smlouvou, uvedené společnosti s ručením omezeným, nemovitosti prodal. Krajský soud zjišťoval, zda právní předchůdkyně stěžovatele - jeho matka A. E. P., provdaná M., (dcera původního vlastníka nemovitostí, stěžovatelova děda L. P., zemřelého dne 17. 11. 1942 v důsledku sebevraždy) - uplatnila nárok na prohlášení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. března 1941 podle zák. č. 128/1946 Sb. o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vcházejících. Zjistil, že před 25. únorem 1948 tento nárok před správními orgány sice uplatnila, ale u soudu žalobu nepodala, ač to zákon č. 128/1946 Sb. vyžadoval. K podání žaloby u soudu běžela lhůta do 17. června 1949. Krajský soud uvážil, že pro změnu atmosféry po 25. únoru 1948 již nebyla žádná naděje, že by A. E. P., provdané M., mohl být tovární komplex jejího otce vrácen, a nepřipisoval jí proto k tíži, že po 25. únoru 1948 již žalobu nepodala. Usoudil, že v projednávané věci byla politická persekuce z rasových důvodů bezpečně prokázána. Restituce podle zák. č. 87/1991 Sb. pokládal za možnou, i když postup předepsaný zákonem č. 128/1996 Sb. nebyl po 25. únoru 1948 dodržen. Krajský soud se v uvedeném rozsudku ze dne 16. listopadu 1994 zabýval i otázkou, zda se překážkou vydání továrního komplexu nestala privatizace, která byla ještě před pravomocným skončením soudního řízení provedena podle privatizačního projektu schváleného dne 23. března 1992. Dovodil, že privatizací bylo porušeno ustanovení §3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby ve znění pozdějších předpisů a že proto uplatněný nárok obstojí i bez zřetele na takto: provedenou privatizaci. Proti tomuto podal žalovaný - vedlejší účastník Českomoravský len, a. s. Humpolec dovolání. Tomuto dovolání Nejvyšší soud ČR vyhověl a ze skutečnosti, že právní předchůdkyně stěžovatele A. E. P. - M. nárok na prohlášení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. března 1941 podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu neuplatnila, vyvodil jiné právní důsledky, nežli Krajský soud v Hradci Králové. Usoudil, že soudní uplatnění uvedeného nároku je nezbytným předpokladem toho, aby stěžoval se stal se zřetelem k ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. osobou oprávněnou podle §3 odst. 4 písm.c) cit. zák. Protože nárok ani před 25. únorem 1948 ani po 25. únoru 1948 u soudu uplatněn nebyl, stěžovatel osobou oprávněnou není. Právními následky schváleného privatizačního projektu podle čl. II. č. 2 zákona 116/1994 Sb. se Nejvyšší soud nezabýval, neboť to bylo pak již nadbytečné. II. K podané ústavní stížnosti si vyžádal Ústavní soud stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové, předsedy senátu 18 Co JUDr. A. K. Ve svém vyjádření Krajský soud znovu zopakoval zdůvodnění svého původního rozsudku ze dne 16. listopadu 1994, č. j. 18 Co 92/94-108. V závěru svého vyjádření uvedl, že ve svém druhém rozsudku ze dne 15. října 1997, č. j. 18 Co 359/97-151 respektoval právní názor dovolacího soudu, a proto navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. K dožádání Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 14. října 1998, sp. zn. 5 SU 58/98 zdůraznil, že i v ústavní stížnosti stěžovatel potvrzuje, že jeho předchůdkyně nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. resp. podle zák. č. 128/1946 Sb. neuplatnila tak, jak to upravují citované předpisy. Nadále zastává názor, že nebyl-li takový nárok u soudu uplatněn, nelze - logicky vzato - ani uvažovat o jeho nerespektování, ani v době neuspokojení a ani v důvodech jeho neuspokojení. Připomínka, že právní předchůdkyně žalobce G. P. mohla příslušný nárok podle zák. č. 128/1946 Sb. uplatnit až do 17. června 1949, nemá podle vyjádření Nejvyššího soudu ČR žádný právní význam, pokud nárok (kupř. i v době po 25. únoru 1948) nebyl uplatněn. Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 5 C 128/92. III. Ústavní soud po ověření náležitostí podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že ústavní stížnost je oprávněná, neboť ze strany soudů došlo k porušení ústavnosti. Při posuzování dvou právních názorů, t. j. názoru Krajského soudu v Hradci Králové v jeho rozsudku ze dne 16. listopadu 1994, č. j. 18 Co 92/94-108, a názoru soudu dovolacího, přisvědčil Ústavní soud právnímu názoru krajského soudu. Mezi všemi účastníky je naprosto nesporné, že k převodu nemovitostí ze strany L. P. na německou společnost Wekelsdorfer Flachröste trhovou smlouvou ze dne 31. března 1941 došlo pod tlakem okupace a zvláště rasové diskriminace. L. P., osoba české národnosti, jako Žid odmítl opustit svůj domov v pohraničí, tzn. v Sudetách. Jako majitel podniku s 250 zaměstnanci byl vystaven takovému psychickému a nakonec fyzickému nátlaku, který vedl nejen k převedení jeho podniku na německou firmu, ale i k jeho sebevraždě těsně před jeho odvozem do koncentračního tábora. Plně se na tento případ vztahuje Dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., kdy podle ustanovení §1 byla předmětná trhová smlouva prohlášena za neplatnou, neboť byla uzavřena po 29. září 1939 pod národní a rasovou diskriminací. Právní předchůdkyně stěžovatele, jeho matka A. E. P., provdaná M. a její sestra G. P., nar. 29. 4. 1901, která po osvobození Československa žila v USA, prostřednictvím svého právního zástupce Oliva a Oliver - 535 Fifth Avenue New York N. Y. 10017, požádala v r. 1946 prostřednictvím zastupitelských orgánů v Československu o navrácení majetku v Teplicích n. Metují. Vyřízení žádosti urgovala prostřednictvím svého právního zástupce až do r. 1949. V řádně notářsky ověřeném "čestném prohlášení" ze dne 19. 10. 1992 vzhledem ke svému stáří 91 roků prohlásila, že se veškerého majetku, který byl po r. 1948 zbaven komunistickým státem a který by podílově připadl její osobě, vzdává ve prospěch stěžovatele. Žádost o zastavení konfiskačního řízení podala G. P. i jménem své sestry A., která po návratu z likvidačního koncentračního tábora nebyla sama schopna podobnou žádost podat. Je tedy evidentní, že právní předchůdkyně stěžovatele, jeho matka, uplatňovala nárok ještě před únorem 1948 podle zák. č. 128/1946 Sb., jak o tom svědčí důkazní materiály, obsažené ve spise a odvolávka na ně v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Námitku na uplatnění neplatnosti kupní smlouvy ze dne 31. března 1941 u soudu nutno rozložit do dvou rovin : jednak do první, týkající se samotné kupní smlouvy a jednak do provedené konfiskace. Neplatnost kupní smlouvy byla prohlášena Dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Zákon č. 128/1946 Sb., ve znění pozdějších předpisů, upravuje potom nároky, vyplývající z tohoto dekretu a znovu uváděné v §1 a 2 zák. č. 128/1946 Sb. Ze zaslaných příloh stěžovatele (žalobce) na listu 61 spisu vyplývá, že podle výměru ONV-OSK v Broumově ze dne 13. 6. 1946, č. j. 00527, byla provedena konfiskace předmětného majetku. Dne 1. 11. 1946 byl podán právnímu nástupci zesnulého návrh na zastavení konfiskačního řízení, resp. bylo podáno odvolání proti konfiskačním výměrům, a to Okresnímu národnímu výboru v Broumově. Spis obsahuje m. j. rovněž odkazy na doporučení odboru ONV v Broumově pro zasedání rady ONV v Broumově ke kladnému vyřízení žádosti. V té době pod zn. D 307/46 probíhalo u Okresního soudu v Polici n. Metují dědické řízení po zesnulém L. P. Spis se ztratil. Nutno proto přisvědčit prvému právnímu názoru odvolacího soudu, že přestože nebyl podán návrh k soudu podle §10 zák. č. 128/1946 Sb., lhůta pro toto podání běžela až ke dni 17. června 1949 a že pro změnu politické atmosféry po únoru 1948 bylo již zbytečné takovou žalobu na vrácení továrního komplexu podávat. Z tohoto důvodu vznikl stěžovateli nárok jako oprávněné osobě podle ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, protože stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. Rovněž je naplněno ustanovení §6 odst. 2 v návaznosti na ustanovení §2 odst. 1 písm.c) zák. č. 87/1991 Sb. Podle ustanovení §2 odst.3 Dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskaci nepodléhá majetek, jež v době po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo v důsledku národní, rasové či politické perzekuce pozbyly osoby, které nespadají pod ustanovení §1 cit. dekretu. O takový majetek se však v projednávané věci jedná. Lhůta k soudnímu podání uplatněného nároku podle §10 zák. č. 128/1946 Sb. je ve své podstatě lhůtou procesní a nikoli lhůtou prekluzivní. Nemožnost, resp. nesmyslnost soudního podání v této věci, nutno i ve vztahu na zákon č. 114/1948 Sb. vykládat rovněž ve smyslu zákona č. 198/1993 Sb. o protiprávnosti komunistického režimu, který konstatoval programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, vědomé porušování lidských práv a svobod a destrukci tradičních principů vlastnického práva. Z těchto konstatování vychází i preambule k zákonu č. 87/1991 Sb. Konečně je nutno se vypořádat i s námitkou, že požadované nemovitosti nelze vydat, neboť byly privatizovány, a to schválením privatizačního projektu Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne 23. března 1992, č. j. 20/371/92, dodatku ze dne 24. června 1993, č. j. 620/25/93. Zde vedlejší účastník odkazuje na ustanovení čl. II. bod 2 zák. č. 116/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 87/1991 Sb. Znění tohoto ustanovení nabylo právní účinnosti dnem 1. 7. 1994. Stěžovatel však již dne 4. 9. 1991 uplatnil vůči povinné osobě nárok na vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. V odpovědi ze dne 19. září 1991 povinná osoba - Českomoravský len st. p. dopisem sp. zn. práv 69/91 potvrzuje příjem této výzvy se žádostí o její doplnění, aby "mohla být žádost vyřízena k oboustranné spokojenosti." I zde nutno přisvědčit právnímu názoru krajského soudu, že privatizace byla provedena neoprávněně a že je neplatná podle ustanovení §3 odst.2 zák. č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy může být majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, použit pro privatizaci pouze v případě, že nároky na jeho vydání, vzniklé fyzické osobě, nebyly uplatněny v zákonné lhůtě nebo byly zamítnuty. Ze strany obou soudů došlo tak k porušení čl. 11 odst.1 Listiny a čl. 90 Ústavy, neboť soudem nebyla stěžovateli poskytnuta ochrana jeho práva. Ústavní soud proto ve smyslu ustanovení §82 odst.1 ústavní stížnosti zcela vyhověl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. prosince 1998

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:2.US.3.98
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka II. ÚS 3/98
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 152/12 SbNU 399
Populární název Neuplatnění nároku na vydání majetku u soudu po únoru 1948
Datum rozhodnutí 9. 12. 1998
Datum vyhlášení  
Datum podání 6. 1. 1998
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 2
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Procházka Antonín
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 108/1945 Sb., §2 odst.3
  • 128/1946 Sb., §10
  • 128/1948 Sb., §114
  • 5/1945 Sb., §1
  • 87/1991 Sb., §6 odst.2, §2 odst.1 písm.c, §3 odst.2, §3 odst.4
  • 92/1991 Sb., §3 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík osoba/oprávněná
konfiskace majetku
vlastnické právo/ochrana
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka Nepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 11/2000 pro řízení sp. zn. IV. ÚS 497/99 k nálezu sp. zn. II. ÚS 3/98.
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-3-98
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 31645
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-28