ECLI:CZ:US:1998:2.US.442.98
sp. zn. II. ÚS 442/98
Usnesení
II. ÚS 442/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Antonína Procházky a soudců Ivy Brožové a Vojtěcha Cepla v právní věci ústavní stížnosti E.K., zastoupené JUDr. T.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 2 Cdon 987/96-131, ze dne 21. 7. 1998, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 1995, čj . 15 Co 400/95116, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta její žaloba, jíž se domáhala uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí zapsaných na LV č. 132 u SG pro město P, v k.ú. S,
II. ÚS 442/98
s domem č.p. 833, a to z důvodu zmeškání lhůty k podání žaloby, stanovené §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., v původním znění, neboť nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., nedošlo k prodloužení lhůt k uplatnění restitučních nároků u soudu všem osobám oprávněným ve smyslu §3 zák. č. 87/1991 Sb., ale jen těm, které do účinnosti nálezu nebylo možno považovat za oprávněné osoby, a to proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu v ČR (ČSFR).
Navrhovatelka se závěry soudu, podle kterého se dobrodiní nálezu vztahuje jen na osoby, které nesplňovaly podmínku trvalého pobytu na území ČSSR, neztotožnila, neboť tento závěr lze dovozovat jen z odůvodnění nálezu, přičemž má za to, že odůvodnění nálezu nemůže být pro znění zákona relevantní, když relevantní je toliko výrok nálezu.
Dále uvádí, že Ústavní soud očekával novou úpravu znění zák. č. 87/1991 Sb., od zákonodárce a dal také zákonodárci čas, aby důsledky zrušení protiústavního textu zákona byly nahrazeny pozitivně novým zněním, to se však nestalo, a proto zák. č. 87/1991 Sb., ve znění po nálezu, zůstal z hlediska lhůt k uplatnění nároku otevřen pro jakoukoliv oprávněnou osobu.
Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 13 C 129/92, Ústavní soud zjistil, že žalobkyně uplatnila svůj nárok na vydání předmětných nemovitostí původně u soudu návrhem ze dne 18. 3. 1992, došlým soudu dne 20. 3. 1992, když jako povinnou osobu označila Čs. stát - F.K., státní podnik. V průběhu řízení, poté co vyšlo najevo, že F.K., státní podnik, byl zrušen bez likvidace a vymazán z obchodního rejstříku ke dni 31. 12. 1990 - tedy před podáním žaloby,
II. ÚS 442/98
uplatnila žalobkyně, nyní stěžovatelka, tentýž nárok podáním ze dne 15. 2. 1993, došlým soudu dne 19. 2. 1993, vůči subjektu F., a. s. Soud prvého stupně usnesením ze dne 7. 4. 1994 řízení vůči Čs. státu - F.K., státní podnik, pro nedostatek podmínek řízení zastavil a připustil vstup F., a. s., jako nově žalovaného subjektu do řízení. S ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení pak dovodil, že lhůta k uplatnění nároku na vydání věci u soudu podle ustanovení §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., je lhůtou promlčecí a právo žalobkyně se tak promlčelo, když bylo vůči F., a.s., uplatněno téměř rok po uplynutí lhůty. Žalobkyně přitom o změnách v osobách, jež předmětné nemovitosti drží, věděla, neboť výzva k vydání nemovitosti ze dne 26. 4. 1991 byla adresována F., a.s., u soudu však byl návrh uplatněn nesprávně vůči již neexistujícímu subjektu. Odvolací soud dále odmítl i námitku, dle které nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 164/1994 Sb., došlo k prodloužení, případně úplnému zrušení lhůt k uplatnění restitučních nároků dle zák. č. 87/1991 Sb., neboť běh nové lhůty ode dne vykonatelnosti nálezu se netýká osob, které již před účinností nálezu byly osobami oprávněnými, protože ty tehdy platnou podmínku trvalého pobytu splňovaly a z různých důvodů svůj nárok neuplatnily. Nejvyšší soud ČR v rámci dovolacího řízení se ztotožnil se skutkovými závěry obecných soudů v tom, že k uplatnění nároku došlo dne 19. 2. 1993, nicméně po lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., když tato uplynula dne 1. 4. 1992. Povahu této lhůty však vyhodnotil jako prekluzivní.
Podle Ústavního soudu jsou závěry obecných soudů zcela v souladu s účelem a smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích tak, jak byl zákonodárcem v roce 1991 přijat, a v souladu se smyslem a účelem nálezu Ústavního soudu,
II. ÚS 442/98
publikovaného pod č. 164/1994 Sb. Cílem právní úpravy v zákoně o mimosoudních rehabilitacích bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, spáchaných v tzv. rozhodném období. Oprávněná osoba měla možnost v zákonem stanovených lhůtách požádat o vydání majetku povinnou osobu (do šesti měsíců od účinnosti zákona, tj. do 1. 10. 1991) nebo mohla uplatnit svůj nárok u soudu (do jednoho roku od účinnosti zákona, tj. do 1. 4. 1992). Ústavní soud nepochybuje o správnosti závěrů obecných soudů o tom, že pokud stěžovatelka neuplatnila svůj nárok včas a řádným způsobem, pak její nárok zanikl, a že k této prekluzi bylo třeba přihlédnout.
K námitce stěžovatelky, že od 1. 11. 1994 v důsledku nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 164/1994 Sb., byl zák. č. 87/1991 Sb. změněn, a není-li zákonem určeno, komu svědčí změněná právní úprava, svědčí všem oprávněným osobám stejně, Ústavní soud odkazuje na již citovaný nález. Zrušením podmínky trvalého pobytu v České republice v ustanovení §3 cit. zákona zmíněným nálezem Ústavního soudu se otevřela možnost majetkové rehabilitace další skupině oprávněných osob, které byly dříve z této možnosti vyloučeny. Právě z důvodu respektování rovných práv všech občanů, tedy i občanů České republiky trvale žijících v cizině, byl těmto osobám nově založen nárok na majetkovou restituci. K naplnění ústavních principů rovnosti a nediskriminace bylo třeba, aby nové skupině oprávněných osob byla garantována možnost domáhat se svých práv, a proto Ústavní soud zrušil i část ustanovení §5 citovaného zákona, jak podrobně odůvodnil v uvedeném nálezu.
Je tedy evidentní, že neuplatnila-li stěžovatelka svůj nárok na vrácení nemovitostí ve lhůtách pro ni relevantních, její nárok zanikl a konstatovaným nálezem Ústavního soudu pouze
II. ÚS 442/98
rozšiřujícím okruh oprávněných osob nemohl být obnoven, neboť stěžovatelka nenáležela k osobám, které z důvodu diskriminační podmínky trvalého pobytu na území ČSFR (resp. ČR) nemohly svého práva využít.
Všechny uvedené skutečnosti a závěry se jeví Ústavnímu soudu natolik zřejmé, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka
V Brně dne 21. 12. 1998 předseda senátu Ústavního soudu