ECLI:CZ:US:1998:3.US.101.98
sp. zn. III. ÚS 101/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. 11. 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z.Š., zastoupeného advokátem JUDr. P.Č., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 641/97, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 532/95, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1, §31 odst. 1, 2, §34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 641197, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 1996, sp. zn. 11 Co 532195, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 1995, sp. zn. 32 C 376/92) a tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny
základních práv a svobod) s odůvodněním, že obecné soudy se v průběhu řízení vůbec nezabývaly námitkami stěžovatele, které v průběhu řízení vznesl a své dokazování zaměřily pouze na otázku přípustnosti nebo nepřípustnosti podání výpovědi z nájmu bytu v průběhu řízení o přivolení soudu k této výpovědi.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již dříve ve své judikatuře vyložil, za jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do činnosti soudů obecných, a proto pro ně postačuje stěžovatele odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu (kupř. III. ÚS 61/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 10, vydání 1., Praha 1995) a jen stručně připomenout, že Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti stojící mimo soustavu soudů obecných (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže obecné soudy nepostupují v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména pak s obsahem hlavy páté, a svým postupem pak porušují zásadu spravedlivého procesu. Respektují-li obecné soudy ve své jurisdikci jak podmínky dané procesními předpisy, v posuzované věci podmínky občanského soudního řádu, a hmotně-právního předpisu, v posuzované věci občanského zákoníku, tak kautely plynoucí z ústavního pořádku republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat. Nenáleží rovněž do pravomoci Ústavního soudu sjednocovat judikaturu soudů obecných (§31 zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení občanského soudního řádu, resp. občanského zákona v řízení před obecnými soudy, neshledal Ústavní soud ani na základě spisového materiálu, který si k projednávané ústavní stížnosti vyžádal (spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 32 C 376/92), že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají jiný právní názor k zjištěnému skutkovému stavu než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces, jak ve své ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje. Pokud totiž obecné soudy v rámci své judikatury zaujímají k otázce výpovědí z nájmu a přivolení soudu k výpovědi z nájmu dle ust. §711 o. z. různé právní názory, nelze v takovémto postupu obecných soudů spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR zaujímat stanoviska k výkladu zákona a jiných právních předpisů [§31 odst. 3 písm. a) zák. č.
335/1991 Sb.]. Ústavní soud v posuzované ústavní stížnosti neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu tak, jak ve své judikatuře, na níž bylo příkladmo odkázáno, vyložil, a proto nezbylo než o ústavní stížnosti stěžovatele rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je uvedeno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a zjevná její neopodstatněnost plyne jak z povahy důvodů uvedených stěžovatelem v ústavní stížnosti, v níž se jedná o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů, tak z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 12. listopadu 1998
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu Ústavního soudu