ECLI:CZ:US:1998:3.US.105.98
sp. zn. III. ÚS 105/98
Usnesení
III. ÚS 105/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.Š. a V.Š., zastoupených advokátkou JUDr. O.P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 751/94-164, ze dne 2. prosince 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobně podali dne 9. 3. 1998 ústavní stížnost, která směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 17 Co 751/94-164, ze dne 2. prosince 1997, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Semilech, čj. 6 C 378/92-89, ze dne 22. září 1994, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj. 6 C 378/92-124, ze dne 17. ledna 1995, jímž byla zamítnuta žaloba o povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí v rozhodnutí specifikovaných. Podle názoru navrhovatelů byla uvedenými rozhodnutími porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 4 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž bylo porušeno ust. čl. 96 odst. I Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas.
I
III. ÚS 105/98
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 6 C 378/92, Okresního soudu v Semilech. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel V.Š. a původní navrhovatel RNDr. V.Š., který v průběhu řízení před obecnými soudy zemřel a jeho právní nástupkyní se stala pozůstalá manželka J.Š., se žalobou domáhali uzavření dohody o vydání specifikovaných nemovitostí se žalovaným, kterým bylo město L. Vydání nemovitostí žádali na základě ustanovení zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, z toho důvodu, že předmětné nemovitosti nabyl stát na základě kupní smlouvy uzavřené dne 19. 5. 1976 s navrhovatelem V.Š. a právními předchůdci obou původních navrhovatelů A.H. a M.S. v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky spatřovali navrhovatelé v tom, že kupující při stanovení kupní ceny nevyužil možnosti poskytnout prodávajícím vyšší úplatu podle §22 odst. 1 vyhl. č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí. Tíseň při uzavírání kupní smlouvy pak navrhovatelé spatřovali v tom, že jejich právní předchůdkyně byly k podpisu smlouvy psychicky donucovány a byly jiní vytvářeny takové podmínky, které je nutily uzavřít předmětnou smlouvu. Okresní soud v Semilech rozsudkem, čj. 6 C 378/92-89, ze dne 22. září 1994, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu, čj. 6 C 378/92-124, ze dne 17. ledna 1995, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by kupní smlouva byla uzavřena za zvlášť nevýhodných podmínek. Předmětná nemovitost (dům) nesplňovala kritéria rodinného domu, a proto znalec určil cenu nemovitosti jako domu v soukromém vlastnictví ve výši 39 665,50 Kčs. Odpůrce sám využil možnosti dané výše citovanou vyhláškou a požádal tehdejší ONV, aby povolil u této nemovitosti, která může plnit účel rodinného domu a s přihlédnutím k potřebě zajistit náhradní bydlení pro původního vlastníka, přiznání náhrady až clo výše náhrady za rodinný domek v osobním vlastnictví. Podle ti 13 odst. 2 cit. vyhlášky se při výpočtu náhrady v takovém případě přihlíží k obytné ploše jen do výměry 120 m2 a nepřihlíží se k výměře, která přesahuje plochu rodinného domku. Podle tohoto ustanovení byla kupní cena nemovitosti stanovena na 107 140,12 Kčs a také za cenu 107 000 Kčs byla nemovitost prodána. Důvod spočívající v zajištění náhradního bydlení původních vlastníků přitom dán nebyl, protože ze spoluvlastníků v době prodeje bydlela v době pouze M.S., a ta měla zajištěno doživotní bezplatné bydlení v domě přímo v kupní smlouvě. Okresní soud při zkoumání nápadně nevýhodných podmínek proto
III. ÚS 105/98
konstatoval, že prodávající obdrželi kupní cenu na místo 39 665,- Kčs pro ně výhodnějších 107 000 Kčs poté, co kupující využil možnosti, nikoliv povinnosti poskytnout cenu vyšší, a prodávající M.S. získala nikoliv zanedbatelnou výhodu práva doživotního bydlení v domě a práva užívání zahrady a braní požitků z ní. Okresní soud neshledal nevýhodnost podmínek v tom, že - jak tvrdili navrhovatelé - M.S. bydlela po prodeji nemovitostí v domě s pečovatelskou službou a že se zhroutila. Nevýhodné podmínky neshledal soud ani v tom, že kupující nevyužil možnosti poskytnout cenu ještě vyšší, a to 135 970 Kčs, postupem podle §22 odst. 1 cit. vyhlášky. Dále okresní soud konstatoval, že na úrovni pouhých tvrzení zůstalo dokazování o stavu tísně prodávajících, o výhrůžkách o zbavení svéprávnosti apod. Vzhledem k této situaci pak soud I. stupně rozhodl tak, jak je výše uvedeno.
K odvolání navrhovatelů rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací. Navrhovatelé ve svém odvolání vytýkali okresnímu soudu nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesouhlasili zejména s oceněním nemovitostí. Tehdejší právní předpisy popíraly soukromoprávní vlastnické vztahy a to vyvolávalo rovněž tíseň při uzavírání kupní smlouvy. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno vyvozovat z porovnání všech tří možností výše kupní ceny. Dále navrhovatelé v odvolání uváděli další okolnosti, z nichž bylo možno vyvozovat tíseň na straně prodávajících. Závěrem svého odvolání pak žádali, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu l. stupně a jejich žalobě vyhověl. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v rozsahu odvolání, znovu zhodnotil důkazy provedené v řízení před okresním soudem, přihlédl i k tomu, co bylo zjištěno v řízení odvolacím. Na základě zhodnocení všech těchto skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že okresní soud měl pro své rozhodnutí dostatek podkladů a vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry v tom, že navrhovatelé neprokázali nápadně nevýhodné podmínky prodávajících při uzavření kupní smlouvy, a už to je důvodem k zamítnutí žaloby. Krajský soud se ztotožnil i se závěrem okresního soudu v tom, že povinnost vydat věc (za splnění i dalších předpokladů) se vztahuje na ty případy, kdy věc v rozhodném období přešla na stát na základě kupní -smlouvy, přičemž tato smlouva byla uzavřena současně i v tísni, i za nápadně nevýhodných podmínek. Jestliže nebyla prokázána existence jednoho z předpokladů, v daném případě nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání smlouvy, je nadbytečné prokazovat tíseň prodávajících při uzavírání smlouvy. Odvolací soud dále konstatoval, že nápadně
III. ÚS 105/98
nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivní cítění dotčené osoby. Existenci nápadně nevýhodných podmínek je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. V předmětné věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně a konstatoval, že nápadně nevýhodné podmínky nelze spatřovat v neposkytnutí výhod, které jsou fakultativní, ani v tom, že tehdy platná právní úprava potlačovala soukromé vlastnictví i způsobem jeho oceňování. Tento dopad postihl každého prodávajícího. Závěrem proto odvolací soud konstatoval, že nebyly naplněny podmínky pro vydání nemovitostí, a proto rozsudkem, čj. 17 Co 751/94-164, ze dne 2. prosince 1997, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Semilech.
Proti oběma uvedeným rozsudkům podali navrhovatelé ústavní stížnost, v níž namítají, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva, zejména právo na rovné postavení před soudem. Navrhovatelé se domnívají, že soudy v provedeném řízení se nezachovaly jako nezávislé a nestranné orgány, protože se nesnažily zjistit skutkový stav a z tohoto stavu vycházet. Navrhovatelé se domnívají, že soudy chránily spíše zájmy státu, a proto navrhovatelé nabyli dojmu, že soudy nerozhodovaly objektivně. Navrhovatelé proto dospěli k závěru, že soudy svým postupem porušily ust. čl. 4 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 Listiny, stejně jako i ustanovení čl. 96 odst. l Ústavy ČR. Základní pochybení napadených rozsudků spatřují navrhovatelé v tom, že nelze spojovat oba předpoklady restituce, tj. tíseň a nápadně
nevýhodné podmínky, a požadovat naplnění každé z nich zvlášť. Jedná-li subjekt v
tísni, pak se nemůže zcela svobodně rozhodovat a pak vůbec nezáleží na tom, zda finanční ohodnocení vyplývá z vyhláškových cen či nikoliv. Pro navrhovatele, resp. pro jejich předchůdce měla vila daleko větší význam jako jejich vlastnictví než peníze, které "získali". Ostatně nápadně nevýhodné podmínky lze, podle názoru navrhovatelů, posuzovat jen jako gradaci míry tísně. Vzhledem k těmto skutečnostem pak navrhovatelé žádali, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto provádět "dohled" nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným
III. ÚS 105/98
rozhodnutím byly porušeny základní práva a svobody navrhovatelů chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých Listinou a Ústavou ČR zaručených práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející. Na základě přezkoumání všech podkladů však Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelů se skutkovým i právním hodnocením předmětné věci, zejména jejich nesouhlas s posuzováním toho, jak je naplněn restituční titul stanovený v §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že výklad uvedeného ustanovení, spočívající v tom, že ke vzniku restitučního nároku je třeba splnit obě podmínky zákona, není správný a nápadně nevýhodné podmínky lze posuzovat jen jako gradaci tísně. Výklad ust. §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb., je již ustálený jak v judikatuře obecných soudů, tak i v judikatuře Ústavního soudu. Především rozhodovací praxe vychází ze znění cit. ustanovení, v němž vzájemná vazba obou podmínek je vyjádřena spojkou "a", která vždy stanoví kumulaci použitých pojmů, tj. jejich současné plnění. Jinými slovy lze z použité formulace vyvodit, že, bude-li splněna pouze jedna ze dvou uvedených podmínek, není tento restituční titul naplněn. Pokud se jedná o posouzení otázky, zda byla splněna podmínka "nápadně nevýhodných podmínek", bylo by možné samozřejmě posuzovat kupní smlouvu jistě z hlediska současné cenové hladiny. Kdyby však měl zákonodárce toto na mysli, vystačil by v §6 odst. 1 písm. g) pouze s podmínkou tísně, protože všechny kupní smlouvy tehdy uzavírané jsou z hlediska dnešní cenové hladiny nápadně neekvivalentní a tudíž nápadně nevýhodné. V zákoně se však stanoví, že podmínkou je, že k prodeji došlo na základě kupní smlouvy, která byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, což znamená, že nápadnou nevýhodnost je třeba prokázat vůči stavu, který existoval v době uzavírání kupní smlouvy vzhledem k podmínkám tehdy obvyklým. Nápadně nevýhodné podmínky musejí být posuzovány vždy konkrétně, podle okolností daného případu a musejí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněné osoby ve srovnání s osobami jinými. V předmětné věci však kupující využil možnosti dané tehdy platnými cenovými předpisy a koupil předmětnou nemovitost za cenu výhodnější než by podle těchto předpisů náležela (kupující požádal o možnost ocenit nemovitost, která zněla charakter domu v soukromém vlastnictví, jako rodinný dům s plochou 120 m2).
III. ÚS 105/98
Ústavní soud se ztotožnil s právním hodnocením, které provedly obecné soudy, a konstatoval, že nevyužití další možnosti dané cenovými předpisy, tj. za zvlášť mimořádných podmínek zhodnotit i plochu nemovitosti nad uvedenou výměru rodinného domu, nelze považovat za nápadně nevýhodné podmínky, protože orgán státní správy neměl povinnost takto postupovat, ale pouze právní možnost za splnění zvláštních podmínek. Ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že soudy obou stupňů se předmětnou věcí zabývaly podrobně, dostatečně zjistily skutkový stav a vyvodily z něho správné právní závěry. Z jejich jednání nelze vyvodit porušení čl. 36 a 37 Listiny. Ze skutečnosti, že navrhovatelé ve svém sporu před obecnými soudy nebyli úspěšní, nelze dospět k závěru, že soudy chránily spíše zájmy státu a nerozhodovaly objektivně. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavní práva navrhovatelů.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle 43 odst. 2 písni. a) zák. č. 182/1993 Sb., v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu
-6
G