ECLI:CZ:US:1998:3.US.135.98
sp. zn. III. ÚS 135/98
Usnesení
III. ÚS 135/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v neveřejném jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti J.M., zastoupeného advokátkou JUDr. Y.K., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 416/97-26, ze dne 21. 1. 1998, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 24. 3. 1998 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 25. 3. 1998 a směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, čj. 10 Ca 416/97-26, ze dne 21. 1. 1998, kterým byla zamítnuta žaloba navrhovatele proti rozhodnutí O.Ú., čj. Fin. rozp. 948/97, ze dne 22. 10. 1997 a rozhodnutím Úřadu města ČB, č. 1/96, čj. Eko/143/96/Ho, ze dne 16. 12. 1996 a čj. Eko/105/97/Ho, ze dne 18. 8. 1997. Podle názoru navrhovatele byla napadnutým rozhodnutím Krajského soudu porušena jeho základní práva a svobody, zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny nákladních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas.
III. ÚS 135/98
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 10 Ca 416/97, vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se žalobou ze dne 7. 11. 1997 domáhal přezkoumání rozhodnutí O.Ú., (dále jen "okresní úřad"), čj. Fin. rozp. 948/97, ze dne 22. 10. 1997, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí Úřadu města ČB, čj. Eko/105/97/Ho, ze dne 18. 8. 1997, ve věci dodatečného doměření domovní daně za rok 1992. Podáním navrhovatele ze dne 25. 11. 1997 byla žaloba rozšířena a bylo navrhováno přezkoumat i zákonnost platebního výměru Úřadu města ČB, čj. Eko/143/96/Ho, ze dne 16. 12. 1996 a rozhodnutí téhož úřadu, čj. Eku/105/97/Ho, ze dne 18. 8. 1997. Nezákonnost napadnutých rozhodnutí spatřoval navrhovatel v tom, že správce daně porušil předpis o doručování, a proto platební výměr nebyl řádně doručen a není tudíž v právní moci. Při rozhodování okresního úřadu o odvolání pak tento orgán vyšel ze zjištění, že odvolání bylo podáno opožděně. Okresní úřad se při tomto svém rozhodování nezabýval otázkou, zda platební výměr byl řádně doručen. Žalovaný okresní úřad namítal, že platební výměr byl doručován řádně, avšak zůstal nevyzvednut. Podle zák. č. 337/1992 Sb., se písemnost považuje za doručenou 15. dnem od uložení písemnosti na poště. Okresní úřad proto navrhl zamítnutí žaloby.
Krajský soud v Českých Budějovicích pro provedeném dokazování a přezkoumání zákonnosti napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Svůj závěr odůvodnil Krajský soud v Českých Budějovicích následujícím způsobem. Postup při doručování rozhodnutí v daňových věcech upravuje zák. č. 337/1992 Sb., doručování písemnosti adresátovi, který nebyl zastižen, je specifikován v §17 odst. 5 cit. zákona. Podle tohoto ustanovení nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že písemnost přijde doručit znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný, uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do 15 dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o doručení nedozvěděl. Z předložených důkazních prostředku soud zjistil, že žalobce nebyl při
III. ÚS 135/98
doručování platebního výměru zastižen. Z doručenky je patrno, že doručovatel doručoval navrhovateli písemnost v místě jeho trvalého bydliště dne 17. 12. 1996 a dal navrhovateli výzvu na 18. 12. 1996 s vyrozuměním, že uvedeného dne bude písemnost znovu doručována. Tato skutečnost je podle názoru soudu na doručence zcela zřetelně vyznačena. Doručenka je opatřena denním razítkem pošty (17.12.1996) a je opatřena podpisem. Dne 18. 12. 1996 nebyl adresát rovněž zastižen, proto tohoto dne byla písemnost uložena, což je zřejmé ze zápisu na doručence. Současně je doručenka opatřena razítkem o tom, že písemnost byla navrhovateli oznámena. Údaje na doručence odpovídají požadavkům poštovního řádu, doručenka je podle názoru soudu vyplněna poštovním úřadem řádně, a proto představuje doklad o doručení písemnosti podle §17 odst. 12 zák. č. 337/1992 Sb. Protože si žalobce řádně doručovanou písemnost nevyzvedl, byl takto platební výměr doručen navrhovateli 15. dnem od uložení písemnosti, tj. dne 2. 1. 1997. Od uvedeného data počala běžet navrhovateli lhůta pro podání odvolání. Jestliže odvolání bylo dáno až podáním ze dne 17. 7. 1997. doručeným úřadu města ČB dne 21. 7. 1997, je zřejmé, že bylo podáno po odvolací lhůtě, která podle §48 odst. 5 zák. č. 337/1992 Sb. činí 30 dnů. Pokud tedy odvolací orgán (okresní úřad) zamítl odvolání, protože bylo podáno opožděně, postupoval správně. Toto zjištění pak Krajský soud v Českých Budějovicích uzavřel konstatováním, že odvolání navrhovatele proti platebnímu výměru bylo podáno opožděně, rozhodnutí o odvolání má charakter rozhodnutí procesního. Jestliže tedy rozhodnutí o odvolání má charakter rozhodnutí procesního, pak toto rozhodnutí (z hlediska posouzení opožděnosti podání správné) nelze přezkoumat, protože tomu brání ust. §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Dále soud konstatoval, že předmětem přezkoumání nemůže být učiněno ani rozhodnutí prvostupňové, protože podle §247 odst. 2 o.s.ř. je předpokladem pro přezkoumání rozhodnutí ve správním soudnictví, aby se jednalo o rozhodnutí, jež po vyčerpání řádných opravných prostředků, které jsou pro něj připuštěny, nabylo právní moci. V dané věci byl opravný prostředek podán opožděně, nebyl tedy řádně vyčerpán, v důsledku čehož je samotný platební výměr z přezkoumání soudem vyloučen. Dále krajský soud konstatoval, že výhrada navrhovatele, že poštou nebyla samostatně vrácena samotná doručenka a teprve posléze uložená písemnost ve lhůtě 30 dnů s odkazem na bod 20 přílohy 5 Poštovního řádu, je sice správná, avšak jde ryze o pochybení termálního charakteru bez vlivu na zákonnost posouzení doručení platebního výměru. Krajský soud poukázal na ust.
III. ÚS 135/98
§250i odst. 3 o.s.ř., podle kterého soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, jestliže vzniklé vady mohly mít vliv na Zákonnost napadeného rozhodnutí. V předmětné věci však taková situace nenastala, protože jak doručenka, tak i zasílaná písemnost se správci daně (Úřadu města ČB) vrátily nikoliv postupně, ale současně, protože doručenka zůstala na poště po dobu delší než 3 dny. Vzhledem ke všem uvedeným závěrům Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem, čj. 10 a X116/97-26, ze dne 21. I . 1998, žalobu zamítl.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou se domáhá ochrany svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení práva spatřoval navrhovatel v tom, že se nemohl řádně bránit proti rozhodnutí správce daně, protože platební výměr byl doručen fikcí, ačkoliv on jako příjemce s ním nebyl seznámen a doručování probíhalo v rozporu s platnými předpisy. Dále navrhovatel spatřoval porušení svých práv i v tom, že při správném doručení by měl možnost využít daňových předpisů, které umožňují snížit základ domovní daně a řádně se účastnit daňového řízení. Uvedeným postupem bylo podle názoru navrhovatele porušeno i jeho základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 5 Listiny. Protože na platebním výměru je vyznačena doložka právní moci a plnění je vymáháno exekučně, spatřuje navrhovatel v této skutečnosti i tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci porušující jeho práva. Vzhledem k výše uvedenému navrhovatel žádal, aby Ústavní soud přikázal úřadu města ČB doručit navrhovateli platební výměr a současně, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích.
K návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení. Z vyjádření krajského soudu vyplynulo, že v předmětné věci je rozhodné, že doručování písemnosti se uskutečnilo podle zák. č. 337/1992 Sb., a v souladu s Poštovním řádem. Skutečnost, že nebyla samostatně vrácena doručenka a písemnosti pošty byla uložena dobu kratší než 30 dnů, které soud hodnotil jako závady formální, ve svém důsledku nezpůsobily, že by se stěžovatel nemohl proti platebnímu výměru bránit příslušnými procesními prostředky. Stěžovatel se nemohl bránit z toho důvodu, že si
III. ÚS 135/98
řádně doručovanou písemnost určenou do vlastních rukou nevyzvedl. Okamžik doručení posoudil soud správně v souladu s právními předpisy. K věcným námitkám pak krajský soud uvedl, že se v přezkumném řízení mohl zabývat pouze tím, zda odvolání bylo podáno včas, protože pouze tato otázka byla odvolacím orgánem řešena. Krajský soud je toho názoru, že svým postupem neporušil ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, protože žalobu navrhovatele přezkoumal procesním postupem stanoveným zákonem, a po zjištění, že napadené rozhodnutí správního orgánu je správné, rozsudkem žalobu zamítl. Krajský soud pro navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených Listinou, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí právě z tohoto pohledu a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika navrhovatele se skutkovými zjištěními, provedenými soudem a s jeho právními závěry. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není oprávněn znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecným, soudem, jestliže tento soud při dokazování i hodnocení důkazů respektoval příslušná ustanovení o.s.ř. Ze spisového materiálu, který měl Ústavní soud k dispozici, je zcela zřejmé, že soud postupoval v souladu s list. §125 a násl. o.s.ř., provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a zaujal v odůvodnění rozsudku také jednoznačné stanovisko ke všem důkazům. Ústavní soud neshledal v postupu soudu žádné pochybení, které by mělo za následek porušení uvedeného základní práva navrhovatele a přisvědčil také závěru krajského soudu v tom, že mu nepříslušelo zabývat se věcně rozhodnutím správního orgánu v 1. stupni
III. ÚS 135/98
vzhledem k tomu, že žalobou bylo napadeno rozhodnutí o odvolání, jímž odvolání bylo zamítnuto pro opožděné podání.
Vzhledem k uvedeným závěrům nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §47 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu