Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.06.1998, sp. zn. III. ÚS 207/97 [ nález / JURKA / výz-3 ], paralelní citace: N 77/11 SbNU 205 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:3.US.207.97

sp. zn. III. ÚS 207/97 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti A. P., zastoupené L. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, ve spojení s návrhem na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února 1948", za vedlejší účasti Pozemkového fondu ČR a Okresního úřadu v Lounech, takto: I.Rozsudek Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, se zrušuje. II.Návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., in eventum zrušení §1 a §5 odst. 1 zákona č. 143/1947 Sb. a §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a to části věty "od 25. února 1948", se odmítá. Odůvodnění: Navrhovatelka podala ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 6. 1997. Ústavní stížnost byla dále doplněna podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 9. 1997 a dne 17. 11. 1997, jakož i podáním ze dne 19. 6. 1998. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Lounech, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), čj. 1507/96-R/4668/93/Ver, ze dne 3. 9. 1996. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a 3 Listiny, čl. 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy. Spolu s ústavní stížností podala navrhovatelka i návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. a in eventum návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to části věty in fine "od 25. února 1948". Ústavní stížnost byla podána včas. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 28 Ca 380/96, vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka se podáním ze dne 29. 1. 1993 domáhala, aby pozemkový úřad podle zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb. rozhodl o vydání nemovitostí, které se nacházejí na území okresu L., patřily dr. A. S. a přešly do vlastnictví státu na základě zák. č. 143/1947 Sb., resp. na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Pozemkový úřad svým rozhodnutím čj. 1507/96-R/4668/93/Ver ze dne 3. 9. 1996 rozhodl podle §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb. tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí specifikovaných v uvedeném rozhodnutí. Ve svém rozhodnutí vyšel pozemkový úřad ze zjištění, že nemovitosti, které jsou předmětem řízení, přešly do vlastnictví státu podle zák. č. 143/1947 Sb. z vlastnictví dr. A. S. Podle názoru pozemkového úřadu došlo k přechodu vlastnického práva ze zákona dnem účinnosti zák. č. 143/1947 Sb., tj. dnem 13. 8. 1947, přičemž k takové změně vlastnictví nebyla nutná intabulace. K výhradám týkajícím se platnosti zák. č. 143/1947 Sb. pozemkový úřad uvedl, že mu nepřísluší posuzovat platnost či neplatnost zákonů. Protože k přechodu předmětného majetku na stát došlo v daném případě mimo dobu stanovenou zák. č. 229/1991 Sb., tj. mimo dobu od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, vyloučil pozemkový úřad možnost aplikace zák. č. 229/1991 Sb. na daný případ a uvedl, že předmětné nemovitosti nelze vrátit ani postupem podle zák. č. 243/1992 Sb., který se vztahuje jen na případy pozbytí majetku podle dekretů prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Protože nebyly splněny podmínky stanovené zák. č. 229/1991 Sb. a zák. č. 243/1992 Sb., dovodil pozemkový úřad, že předmětné nemovitosti nelze vydat podle žádného z obou restitučních zákonů, a proto považoval za nadbytečné posuzovat, zda jsou u navrhovatelky splněny i ostatní zákonné podmínky, týkající se jejího postavení jako oprávněné osoby. Ústavní soud dále zjistil, že proti citovanému rozhodnutí pozemkového úřadu podala navrhovatelka opravný prostředek, o němž rozhodoval Městský soud v Praze. Jádrem podaného opravného prostředku byl nesouhlas navrhovatelky s právním názorem pozemkového úřadu na způsob odnětí předmětného majetku státem. Podle názoru navrhovatelky vlastnictví k předmětným nemovitostem nepřešlo na stát účinností zák. č. 143/1947 Sb., ale až zápisem do pozemkových knih na základě knihovního návrhu Zemského národního výboru v Praze ze dne 7. 7. 1948. Tento svůj názor navrhovatelka v podaném opravném prostředku podrobně rozebrala a odůvodnila. Navrhovatelka požadovala, aby Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí a současně, aby tento orgán využil svého práva podle zák. č. 182/1993 Sb. a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. Městský soud v Praze na základě podaného opravného prostředku přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, podle §250l občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a podle §9 odst. 6 zák. č. 229/1991 Sb. a dospěl k závěru, že opravný prostředek není důvodný. Při přezkoumávání zákonnosti napadnutého rozhodnutí pozemkového úřadu považoval městský soud za rozhodující posouzení otázky, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené v zákonech upravujících restituci zemědělského majetku, tj. v zák. č. 229/1991 Sb. a v zák. č. 243/1992 Sb. Soud konstatoval, že v zák. č. 229/1991 Sb. je přesně vymezeno období, na které se tento zákon vztahuje, a to dobou od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Na základě §7 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. byl vydán zák. č. 243/1992 Sb., který sice zasáhl i do období předcházejícího, ale vztahoval se jen na pozbytí majetku za podmínek výslovně uvedených v §2 tohoto zákona, tj. jen na majetek, kterého vlastník pozbyl podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. Výpočet důvodů pro vydání, uvedený v §2 zák. č. 243/1992 Sb. je taxativní a nemůže být rozšířen na jiné případy. Důvody pro vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. jsou rovněž vypočteny taxativně a použitelnost cit. zákona je vázána na skutečnost, že došlo k přechodu vlastnictví v rozhodném období, tj. po 25. únoru 1948. Městský soud v Praze konstatoval dále, že ve věci je nesporné, že předmětný majetek přešel do vlastnictví státu podle zákona č. 143/1947 Sb. Soud považoval za nepochybné, že majetek, na který zák. č. 143/1947 Sb. dopadal, a tím byly i nemovitosti, které jsou předmětem řízení, přecházel na zemi Českou ze zákona, tj. účinností zákona, tedy dnem 13. 8. 1947. Stalo se tak tedy před rozhodným obdobím, tj. před 25. únorem 1948. Soud dále konstatoval, že se neztotožnil s námitkou navrhovatelky, že vlastnictví přecházelo v tomto případě až zápisem do pozemkové knihy na základě intabulačního principu. Tento svůj závěr odůvodnil Městský soud v Praze tím, že intabulace byla podle §431 obecného zákoníku občanského z roku 1811 (dále jen "o.z.o.") nutná k převodu vlastnictví nemovitých věcí. Podle §1 odst. 1 zák. č. 143/1947 Sb. však nedocházelo k převodu vlastnictví, ale k jeho přechodu na zemi Českou, tedy způsobem odlišným od toho, který uvádí §431 o.z.o. V ustanovení §425 o.z.o je stanoveno, že pouhý právní důvod neposkytuje ještě vlastnictví a že vlastnictví a všechna věcná práva lze, mimo případy, které zákon stanoví, nabýti jen právním odevzdáním a převzetím. Jinými slovy, právním odevzdáním a převzetím nemovitostí, tedy zápisem do pozemkových knih (intabulace), který měl konstitutivní charakter, se nabývalo vlastnictví jen tehdy, pokud zákon nestanovil jinak. Jinými případy, které zákon stanovil, byly přechody majetku podle některých předpisů vydaných po květnu 1945, které znamenaly průlom do principu konstitutivnosti zápisů do pozemkových knih. Podle těchto předpisů k přechodu vlastnictví docházelo ze zákona nebo v důsledku autoritativního výroku správního orgánu nebo soudu. K takovému přechodu vlastnictví se nevyžadovalo zapsání listiny v pozemkové knize ani hmotné odevzdání nemovitosti. Záleželo také na příslušném konkrétním předpisu, jakým způsobem stanovil okamžik přechodu vlastnictví. V daném případě byl právní stav ohledně předmětného majetku rodu S. nastolen zákonem, nikoliv aktem soukromoprávní povahy, takže nelze hovořit o převodu vlastnického práva. Zák. č. 143/1947 Sb. byl speciálním konfiskačním předpisem, dopadajícím výlučně na majetek hlubocké větve rodu S., tzv. primogenitury H. V., je tedy třeba při kvalifikaci způsobu odnětí majetku vycházet přímo ze znění tohoto zákona. Přechod vlastnictví je zde výslovně zmíněn v ust. §1 odst. 1 cit. zák. tak, aniž by bylo řečeno, že se tak děje vkladem vlastnického práva do pozemkových knih. Pokud se navrhovatelka dovolávala ust. §4 cit. zákona, pak soud poukázal na to, že toto ustanovení upravuje jen způsob provedení knihovního zápisu vkladem vlastnického práva pro zemi Českou, nelze z něj však dovodit konstitutivní účinky pro právní stav tímto zákonem založený. Městský soud v Praze dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že protože došlo k přechodu majetku na stát dnem 13. 8. 1947 na základě zákona č. 143/1947 Sb., nelze nemovitosti vydat podle žádného z obou restitučních zákonů vztahujících se k restituci zemědělského majetku. Použití zák. č. 229/1991 Sb. je vyloučeno proto, že tento přechod vlastnictví nespadá do rozhodného období, ale došlo k němu před 25. 2. 1948. Použití zák. č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ač se vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného majetku než toho, kterého vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. a nelze jej proto rozšiřovat na majetek odňatý podle zák. č. 143/1947 Sb. Na základě výše uvedených, stručně charakterizovaných skutečností, dospěl Městský soud v Praze k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu je věcně správné. Městský soud v Praze ve věci jednal bez nařízení ústního jednání, protože v dané věci správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci, jednalo se jen o právní otázku restitučního titulu k vydání majetku. Soud ve věci jednal bez ústního jednání proto, že tato právní otázka byla již několikrát řešena se stejnými právními závěry i v jiných rozhodnutích tohoto soudu a že k ní zaujal shodné stanovisko i Ústavní soud v nálezu, sp. zn. IV. ÚS 129/94. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem, čj. 28 Ca 380/96-17, ze dne 26. 3. 1997, potvrdil napadené rozhodnutí pozemkového úřadu. Proti výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru tímto rozhodnutí, zejména ústavně nekonformním výkladem účinků zákona č. 143/1947 Sb. bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, čl. 6 Úmluvy a čl. 14 Paktu, její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu a její právo na rovné postavení a nediskriminování podle čl. 1 a čl. 3 Listiny, čl. 26 Paktu a čl. 14 Úmluvy. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje navrhovatelka v tom, že Městský soud v Praze při posuzování okamžiku časového přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. dal přednost výkladu, který je v rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy. Dále porušení tohoto práva spatřuje v tom, že soud rozhodl ve věci bez ústního jednání podle §250f o.s.ř., ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ. Porušení vlastnického práva spatřovala navrhovatelka v tom, že soud jako jediný argument pro odmítnutí jejích nároků uvedl, že k přechodu vlastnictví došlo účinností zák. č. 143/1947 Sb. Navrhovatelka se domnívala, že předložila dostatek argumentů pro závěr, že k přechodu vlastnictví podle cit. zákona docházelo teprve okamžikem vkladu vlastnického práva do příslušné evidence. I v případě, že by argumenty předložené navrhovatelkou nevedly k jednoznačnému názoru, pokud jde o určení časového okamžiku přechodu vlastnického práva, je tato otázka přinejmenším sporná, a v tom případě bylo, podle názoru navrhovatelky, povinností soudu dát přednost výkladu, který lépe odpovídá představám o obecné spravedlnosti a ústavně zaručenému právu vlastnit majetek a právu nebýt diskriminován. Pokud tak soud nepostupoval, porušil její ústavně chráněné právo. Navrhovatelka se domáhala odstranění křivd, které byly způsobeny její rodině naprosto ojedinělým zákonem č. 143/1947 Sb., který zabavil veškerý majetek této rodiny bez nároku na jakoukoliv náhradu. Zároveň jsou v současné době napravovány v ČR křivdy způsobené daleko mírnějším zákonem č. 142/1947 Sb. Vzhledem k tomu, že oba zákony byly přijaty ve stejné době a jejich právní konstrukce je obdobná, přičemž za okamžik přechodu vlastnického práva podle zák. č. 142/1947 Sb. se považuje okamžik zápisu do příslušné evidence, je při výkladu okamžiku přechodu vlastnického práva podle zák. č. 143/1947 Sb. používaném dosavadní soudní praxí navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jejichž majetek byl zabrán podle zák. č. 142/1947 Sb. Takovéto diskriminující rozlišení se neopírá o "objektivní a rozumné" důvody rozlišování mezi obětmi křivd a je tak porušením garantovaných práv na rovné zacházení. Uvedeným rozdílným přístupem je navrhovatelka také diskriminována ve srovnání s osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zákona č. 142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem navrhovatelka žádala, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze. Současně navrhovatelka ve smyslu §74 zák. č. 182/1993 Sb. podala návrh na zrušení zák. č. 143/1947 Sb. pro jeho rozpor s čl. 1, 3 a 11 Listiny, čl. 26 Paktu, čl. 14 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu. Posouzení otázky platnosti tohoto zákona má zásadní vliv na oprávněnost restitučních nároků navrhovatelky. Pro případ, že by se Ústavní soud neztotožnil s názorem navrhovatelky, že k přechodu vlastnictví podle zák. č. 143/1947 Sb. nemohlo dojít, resp. že okamžik přechodu vlastnictví v důsledku zák. č. 143/1947 Sb. nastával až intabulcí, žádala navrhovatelka zrušení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. část věty in fine: "od 25. února 1948" pro rozpor tohoto ustanovení s čl. 1 a čl. 3 Listiny a čl. 26 Paktu. Výše uvedeným ustanovením je navrhovatelka neodůvodněně diskriminována vůči osobám, jimž byl zabrán majetek na základě zákona č. 142/1947 Sb., a vůči osobám, jejichž majetek byl konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Ústavnímu soudu přísluší přezkoumávat, zda zákonodárce při stanovení podmínek, které zakládají nároky na zmírnění křivd, nepřekročil rámec daný mu Ústavou a mezinárodními závazky ČR, tj. zda nebyly zvoleny takové podmínky, které zakládají nerovné postavení a diskriminaci určitých osob. V daném případě má výběr dne 25. 2. 1948 jako rozhodného dne pro uplatňování nároků vůči navrhovatelce diskriminující účinky a z tohoto pohledu přísluší Ústavnímu soudu, aby tuto diskriminující podmínku zrušil. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení. Z jeho vyjádření vyplývá, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, protože namítá skutečnosti, z nichž nelze dovodit porušení základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Městský soud uvedl, že se zabýval všemi argumenty navrhovatelky postupně tak, jak byly rozšiřovány a uplatňovány v jednotlivých podaných opravných prostředcích a ve svých rozsudcích se s nimi ze všech právních hledisek dostatečně a podrobně vypořádal. Ve vyjádření dále uvedl, že při posuzování této otázky vycházel i ze stanoviska, které vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. IV ÚS 129/94. Ve vztahu k námitkám obsaženým v ústavní stížnosti proto Městský soud v Praze ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K věci dále uvedl, že navrhovatelka nepatřičně poukazuje na porušení ústavního principu rovnoprávnosti občanů, kterého se dovolává v čl. III stížnosti s odkazem na čl. XII stížnosti, v němž porušení tohoto principu dovozuje z porušení práva vlastnit majetek, přičemž podle jejího názoru toto právo zahrnuje i právo na restituci majetku odebraného bez náhrady. K tomu soud uvedl, že účelem restitučních zákonů není napravit křivdy, k nimž došlo vůči všem původním vlastníkům, kterým byl majetek kdykoliv v minulosti a jakýmkoliv způsobem odňat. Restituční nároky nenáležejí mezi základní lidská práva a je na vůli státu, aby v přijatých zákonech stanovil, v jakém rozsahu a za jakých podmínek přizná právo na restituci v minulosti odňatého majetku. Městský soud v Praze se vyjádřil i k tvrzení navrhovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Městský soud ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru byly naplněny podmínky použitelnosti §250f o.s.ř. (ve znění platném do 30. 4. 1997), protože v řízení se jednalo výlučně o posouzení právní otázky a vzhledem k tomu, že tato otázka byla pravomocně vyřešena již v jiných rozhodnutích téhož soudu s tím, že ji shodně řešil i Ústavní soud, posoudil Městský soud v Praze projednávanou věc jako věc jednoduchou. Městský soud v Praze závěrem svého vyjádření uvedl, že jeho rozsudkem nebyla porušena základní práva navrhovatelky způsobem, který navrhovatelka uvedla v podané ústavní stížnosti, a proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se dovolávala ochrany svých ústavně garantovaných základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející. Navrhovatelka spatřovala porušení práva na spravedlivý proces především v nesprávném posouzení okamžiku časového přechodu vlastnického práva podle zák. č. 43/1947 Sb., když Městský soud v Praze dal přednost výkladu, který je v rozporu s ústavně garantovanými lidskými právy. Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry Městského soudu v Praze a stejně jako v usnesení ÚS, sp. zn. IV. ÚS 129/94, ze dne 9. 3. 1995, konstatoval, že na základě zák. č. 143/1947 Sb. došlo ke změně v osobě vlastníka majetku, na který se tento zákon vztahoval, nezávisle na vůli dosavadního vlastníka, a proto je třeba považovat ze správný závěr soudu o tom, že se jednalo o přechod vlastnického práva, nikoliv o jeho převod, který by předpokládal shodný projev vůle převodce a nabyvatele. Intabulace ve smyslu §431 o.z.o. bylo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem třeba jen u převodu nemovitostí. Lze tedy přisvědčit závěru Městského soudu v Praze, že vlastnického práva k nemovitostem bylo možno za platnosti o.z.o. nabýt i bez knihovního zápisu. Zápis vkladu vlastnického práva k nemovitostem v případě zák. č. 143/1947 Sb. měl pouze deklaratorní charakter. K přechodu vlastnického práva k majetku, který je předmětem sporu, a zároveň také k jeho ztrátě původním vlastníkem, která musela nutně nastat za týchž podmínek a k témuž okamžiku, došlo i podle názoru Ústavního soudu ex lege účinností zák. č. 143/1947 Sb. dnem 13. 8. 1947, tedy před "rozhodným obdobím" podle zák. č. 229/1991 Sb., a proto aplikace uvedeného zákona v daném případě nepřipadá v úvahu. K tvrzení navrhovatelky, že časovou hranicí restitucí určenou zák. č. 229/1991 Sb. na 25. února 1948 byla diskriminována ve srovnání s osobami, jejichž majetek byl zabrán na základě zák. č. 142/1947 Sb., resp. konfiskován na základě dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 Sb., poukazuje Ústavní soud především na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, ze dne 25. 3. 1998, v němž se uvádí, že zákon č. 243/1992 Sb. je nutno chápat jen jako výjimku související se specifikem zmíněných dekretů prezidenta republiky, jakož i s úpravou podmínek nabývání a pozbývání státního občanství, tedy předpis reagující na zvláštní situaci osob, kterým bylo v padesátých letech navráceno československé státní občanství, jejichž majetkové nároky však, vzhledem k politickým změnám, které v mezidobí nastaly, již nikdo neřešil. Pokud jde o namítaný zák. č. 142/1947 Sb. přisvědčil Ústavní soud názoru Městského soudu v Praze v tom, že předmětný případ nelze srovnávat se situací podle zák. č. 142/1947 Sb., protože podle tohoto zákona přecházelo vlastnické právo k zemědělskému majetku na stát na základě jiných právních skutečností než ze zákona, a proto i právní účinky obou zákonů jsou různé. Současně je třeba připomenout, že ani zařazení tohoto zákona mezi restituční tituly zák. č. 229/1991 Sb. neumožňuje restituovat majetek, k jehož odnětí sice došlo postupem podle něho, avšak před rozhodným obdobím. Navrhovatelka dále namítala, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo i tím, že Městský soud v Praze rozhodl ve věci bez ústního jednání podle §250f o.s.ř. ve znění platném v době rozhodování, ačkoliv se nejednalo o jednoduchý případ, a neumožnil jí uplatnit v řízení před soudem všechna svá tvrzení a z nich podle ní plynoucí závěry. I když se, jak je výše uvedeno, Ústavní soud ztotožňuje s právními závěry Městského soudu v Praze, které se týkají otázky okamžiku ztráty vlastnického práva dr. A. S. ve vztahu k majetku, jehož se měl zákon č. 143/1947 Sb. týkat, nelze pominout, že navrhovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že veškerý majetek h. větve S. byl konfiskován již podle dekretů prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 Sb., a to ještě před účinností zákona č. 143/1947 Sb., a nabízí k tomuto svému tvrzení důkazy., z nichž některé byly obsaženy ve spise pozemkového úřadu. Tato svá tvrzení sice navrhovatelka zdůraznila teprve v řízení před Ústavním soudem, nicméně na zákon č. 243/1992 Sb. se odvolávala již v průběhu předcházejícího řízení. Městský soud v Praze však postupem podle §250f o.s.ř. neumožnil navrhovatelce předložit soudu všechna svá tvrzení a důkazy, o nichž tato tvrzení opírá, čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu, zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny. Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek se ani skutkově ani právně nezabýval tvrzeními navrhovatelky, týkajícími se konfiskace majetku podle dekretu prezidenta republiky č. 12 a č. 108 z roku 1945 Sb. a uvedenými i v ústavní stížnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než tento rozsudek zrušit, když sám tato tvrzení, aniž je předtím zhodnotil soud obecný, posuzovat nemohl. Z uvedeného důvodu proto Ústavní rozhodl podle §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. tak, jak je ve výroku uvedeno. Pokud jde o návrh na zrušení zákona č. 143/1947 Sb. dospěl Ústavní soud ke stejnému závěru jako soudce zpravodaj ve věci, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, tj. že napadený zákon v žádném řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, přímo aplikován nebyl. S odvoláním na důvody uvedené v usnesení, sp. zn. Pl. ÚS 43/96, ze dne 13. 5. 1997, proto návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Pokud se jedná o návrh na zrušení části ustanovení §4 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., a to v části vyjádřené slovy "od 25. února 1948", Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tento návrh odmítl jako návrh nepřípustný vzhledem k tomu, že podle §35 cit. zákona se týká věci, o níž již Ústavní soud rozhodl nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 45/97, ze dne 25. března 1998. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 25. června 1998