ECLI:CZ:US:1998:3.US.278.97
sp. zn. III. ÚS 278/97
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 30. 4. 1998 ve věci stěžovatele Ing. J. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 1997, sp. zn. 45 Ca 9/97, o vklad vlastnického práva k nemovitostem, takto:
1. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. června 1997,
sp. zn. 45 Ca 9/97, se zrušuje.
2. Návrh na zrušení ust. §3 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 al. 1 zák. č.
182/1993 Sb.) a za podmínek stanovených zákonem [§30 odst. 1,
§34 odst. 1, 2, §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.],
napadl stěžovatel pravomocný rozsudek Krajského soudu v Praze ze
dne 5. června 1997 (sp. zn. 45 Ca 9/97) a tvrdil, že toto
rozhodnutí obecného soudu jako orgánu veřejné moci je v rozporu
jak se zákonem o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku (č. 229/1991 Sb.), tak s ústavním pořádkem
České republiky; v obsáhlém odůvodnění své ústavní stížnosti
obecnému soudu - stručně shrnuto - vytkl, že odepřením vkladu
vlastnického práva k blíže popsaným a označeným nemovitostem
v kat. území K., které zamýšlel formou daru převést na svého syna
(žijícího jako státní příslušník jiného státu trvale mimo území
ČR), daný soud zasáhl do jeho vlastnického práva (k uvedeným
nemovitostem), které se tak stalo "právem omezeným a pozbývajícím
stejného zákonného obsahu a ochrany jako jiné vlastnické právo".
S připomenutím své příslušnosti k československému zahraničnímu
vojsku za druhé světové války a šikan a pronásledování, jimiž byl
posléze ze strany státu vystaven, navrhl, aby Ústavní soud svým
nálezem vpředu označené rozhodnutí obecného soudu zrušil.
Předsedkyně senátu obecného soudu, z něhož napadené
rozhodnutí vzešlo, k výzvě Ústavního soudu (§30 odst. 3, §42
odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) se k ústavní stížnosti stěžovatele
vyjádřila tak, že její vývody odmítla, odkázala na odůvodnění
napadeného rozhodnutí a zdůraznila, že toto rozhodnutí je v plném
souladu se současnou právní úpravou, která "nabývání nemovitostí
v tuzemsku devizovými cizinci, kteří nejsou občany České
republiky, nepřipouští (§17 zák. č. 219/1995 Sb., §3 zák. č.
229/1991 Sb.), jako taková je také v souladu s Ústavou České
republiky [čl. 14 (?) úst. zák. č. 1/1993 Sb.]", a proto navrhla,
aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako nedůvodnou
zamítl.
Obdobné stanovisko zaujal i Katastrální úřad v N.; podle
jeho názoru jak jeho vlastní rozhodnutí, tak rozhodnutí obecného
soudu, plně respektuje současné platné zákony, z nichž při
zamítavém stanovisku (stran uvažovaného vkladu vlastnického práva
ve prospěch stěžovatelova syna) také vycházel, a proto také
(podle obsahu vyjádření) navrhl zamítnutí posuzované ústavní
stížnosti.
Jak z odůvodnění napadených rozhodnutí, tak z vývodů ústavní
stížnosti je patrno, že stěžovatel jako vlastník vpředu zmíněných
nemovitostí, které získal zpět do svého vlastnictví v režimu
zákona o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému
majetku (§9 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.), tyto převedl darovací
smlouvou ze dne 21. srpna 1996 na svého syna, který jako státní
občan Velké Británie se trvale zdržuje mimo území České
republiky; z těchto skutečností oba orgány veřejné moci odvodily
zákonnou překážku, která brání vkladu (převedeného) vlastnického
práva do katastru nemovitostí (§17 zák. č. 219/1995 Sb., §3
zák. č. 229/1991 Sb.).
Ústavní stížnost je důvodná.
Nesporné mezi účastníky řízení o ústavní stížnosti je, že
stěžovatel posuzované nemovitosti nabyl do svého vlastnictví
jednak na základě odevzdacích listin ze dne 24. března 1947
(parcela č. 209 kat. úz. K.- D 280/47 a D 362/47 a tuto
nemovitost od té doby nepřetržitě vlastní, kterýmžto tvrzením se
orgány veřejné moci nikterak nezabývaly), jednak (co do ostatních
parcel) v režimu zákona č. 229/1991 Sb. a v intencích nálezu
Ústavního soudu, a to na základě rozhodnutí o schválení dohody
o vydání věci (ze dne 27. března 1996) uzavřené mezi ním a Z. d.
v K.; takto konstituované vlastnictví stěžovatele (k p. č. 209
kat. území, jak vpředu), případně vlastnictví (k ostatním
parcelám) nabyté (obnovené) v režimu již dříve citovaného zákona
a nálezu Ústavního soudu, není co do svého obsahu postiženo
- v obecném smyslu - jinými omezeními, než těmi, která plynou ze
zákona - v posuzované věci ze zákona č. 219/1995 Sb., nikoli však
již zákazem plynoucím z ustanovení §3 zák. č. 229/1991 Sb. Nadto
ze současného stavu dokazování není zřejmé, jakým právním režimem
se řídí již dříve zmíněná parcela č. 209 kat. úz. K., jež údajně
zůstala od roku 1947 v nepřetržitém vlastnictví stěžovatele jako
dědice.
Zákazu převést půdu do vlastnictví devizových cizozemců,
danému posléze citovaným ustanovením zák. č. 229/1991 Sb., nelze
však rozumět jinak, než že se vztahuje toliko a výslovně na
převody vlastnictví k nemovitostem v režimu tohoto zákona,
přesněji řečeno, uvažovaný zákon představuje (a contrario) jeden
ze zákonem stanovených definičních znaků oprávněné osoby (§4
cit. zák.) a jako takový upíná se k subjektu nároku, nikoli však
již k věci samé (objektu), která v režimu tohoto zákona byla již
za podmínek stanovených tímto zákonem vydána.
Jestliže tedy stěžovatel, jako dárce, darovací smlouvou ze
dne 21. srpna 1996 ve smlouvě označené parcely převedl na svého
syna, byť se jednalo na jeho straně o devizového cizozemce,
učinil tak platně a ve shodě se zákonem, neboť pro zákonem
tolerovaný úzký příbuzenský vztah obecný zákaz převodu
nemovitostí na cizozemce v jeho případě pro zákonnou výjimku
neplatí [§17 písm. c) zák. č. 219/1995 Sb.]; jestliže tedy
orgány veřejné moci, řídíce se odlišným právním názorem, odepřely
stěžovateli zápis (převodu) vlastnického práva do katastru
nemovitostí, omezily jej bez zákonného podkladu v dispozici
s jeho vlastnictvím a rušivě tak (z hlediska obdarovaného)
ústavně nepřípustným způsobem zasáhly do vztahů chráněných
ustanovením čl. 11 al. 1 Listiny základních práv a svobod. Takto
vyložené důvody současně odůvodňuje odmítavý výrok stran návrhu
na zrušení ust. §3 zák. č. 229/1991 Sb., v současně platném
znění, neboť v jejich světle jeví se tento návrh jako zjevně
neopodstatněný, aniž by bylo třeba zkoumat, zda návrh vznesený
u jednání dne 30. dubna 1998 splňuje formální podmínky předepsané
zákonem (§74 zák. č. 182/1993 Sb.).
Vycházeje z naznačených úvah dospěl Ústavní soud posléze
k závěru, že obecný soud, jehož vývody učiněné v tomto řízení
sluší odkázat na rozhodovací důvody tohoto nálezu, současně
neučinil zadost povinnostem uloženým mu ustanovením článku 95
odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., a proto jeho rozhodnutí
(pravomocný rozsudek ze dne 5. června 1997) zrušil [§82 odst.
3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. dubna 1998