ECLI:CZ:US:1998:3.US.444.97
sp. zn. III. ÚS 444/97
Usnesení
III. ÚS 444/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci ústavní stížnosti navrhovatele R.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 60/97, ze dne 29. 9. 1997, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 21. 11. 1997 ústavní stížnost, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 24. 11. 1997. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 60/97-2030, ze dne 29. 9. 1997, kdy uvedeným usnesením Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání podle §256 trestního řádu (dále tr. ř.) zamítl jako nedůvodné odvolání navrhovatele, které směřovalo proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 2/95, ze dne 29. 5. 1997.
Zmíněným rozsudkem Městského soudu v Praze byl navrhovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. l, odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.). Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §187 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a pro výkon tohoto trestu jej zařadil do věznice s ostrahou, když mu také uložil propadnutí věci - pistole zn. DUO. Uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel navrhl zrušit
III. ÚS 444/97
s tím, že jím byla porušena jeho lidská práva plynoucí z ustanovení čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisový materiál, který je obsažen ve spisu Městského soudu v Praze, sp. zn . 46 T 2/95. Z něj potom zjistil, že navrhovatel byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a k trestu propadnutí věci. Proti tomuto rozsudku podal navrhovatel (tehdy obžalovaný) odvolání v rámci kterého (stejně jako v průběhu celého trestního řízení) tvrdil, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil. Polemizoval s provedenými důkazy, se způsobem jakým je soud hodnotil, poukazoval na to, že provedené důkazy nebyly hodnoceny v souladu se zákonem, případně nebyly provedeny vůbec. Především takto poukázal na výpověď svědka R.T. (jehož jedna z výpovědí navrhovatele měla usvědčit) s tím, že tento byl slyšen pouze ve Š. (tamními trestními orgány za účasti Policie ČR). Měl za to, že tehdejší výpověď svědka byla získána v nesouladu se š. trestním řádem a nemohla takto být uplatněna ani podle trestního řádu českého. Měl též za to, že T. měl být slyšen Městským soudem v Praze a za tímto účelem k hlavnímu líčení také předvolán, když tomu v zásadě nic nemělo bránit (ve Š. měl být podmíněně propuštěn na svobodu). Poukázal také na několik výpovědí T., které učinil v několika verzích, když teprve v poslední označil navrhovatele jako spolupachatele. Poukázal i na nevěrohodnost výpovědi T. jako člověka, který byl v minulosti vícekrát v různých zemích trestán. V odvolání také uvedl, že nelze nic zásadního vyvodit z toho, že T. měl poznačeno telefonní číslo navrhovatele ve svém osobním telefonním seznamu. Ohledně své známosti s J.R. (který byl rovněž stíhán ve Š. v souvislosti s drogami) potom uváděl, že se jednalo o běžnou známost, kdy v P. R. často navštěvoval květinářství kde navrhovatel pracoval a šlo tedy o běžný vztah zákazníka s obchodníkem (částku 300 000,- Kč potom půjčil manželce J.R. na přímluvu své družky, která se znala s manželkou J.R.). Výhrady měl i proti záznamu z telefonního odposlechu z tel. stanice jeho bytu, kdy měl za to, že nelze z těchto odposlechů dovodit, že to byl právě navrhovatel, který telefonoval s lidmi podezřelými z pašování heroinu do Š. Poukazoval i na to, že při domovní prohlídce nebylo (ani s pomocí speciálně cvičených služebních psů) nic co by svědčilo proti němu nalezeno, přičemž z chování psů (snad příznačného pro pachové zjištění drog) nelze nic
111. ÚS 444/97
vyvodit. Úvahy soudu l. stupně ohledně jeho majetkových poměru, stejně jako jeho soužití s družkou H.S. potom pokládal za irelevantní a toliko za pouhé pocity senátu.
Jak již uvedeno, podaným odvoláním se zabýval Vrchní soud v Praze, který je také usnesením, č.j. 1 1 To G0/97-2030, ze dne 29. 9. 1997, zamítl jako nedůvodné. V obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí se potom soud podrobně zabýval jednotlivými výhradami navrhovatele. Především dospěl k závěru, že protokol o výslechu svědka T. byl v hlavním líčení přečten v souladu s ustanoveními §21 1 odst. 2 písm. a trestního řádu a vysvětlil (odůvodnil) možnost přímo aplikace cizího práva v souladu s český právním řádem v rámci dožádání o právní pomoc v cizině. Z důkazů ve spise založených a soudem provedených potom plyne, že T. byl vyslechnut v konkrétním procesním postavení v souladu s právním řádem dožádané strany, protokol o jeho výslechu je použitelný pro účely trestního řízení a jsou splněny podmínky pro to, aby jeho výpověď mohla být přečtena u hlavního líčení a brána jako důkaz, provedený zákonným způsobem. V souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních je prokazována prakticky nemožnost zajistit osobní výslech svědka soudem a je přiléhavě odůvodněna i obavami (strachem) svědka, když u mimo jiné bylo i vyhrožováno. K obsahu .jednotlivých výpovědí T. potom soud logicky dovodil jejich vývoj, kdy T. postupně pod tlakem dalších skutečností (důkazů) měnil a upřesňoval své výpovědi směrem k dalším zjištěným okolnostem, které jeho výpověď
potvrzovaly. Postupně tak přiznal své pravé jméno, fakt, že zná navrhovatele, jeho telefonní číslo, poznal navrhovatele bezpečně na fotografii, znal podrobnosti z jeho osobního života. Popsal podrobně jak se s navrhovatelem seznámil, za jakých okolností od něj převzal a převezl do Š. heroin, další převzetí heroinu od dalšího muže, vyplacení peněz i ohledně telefonních čísel v zápisníku svědka není pochyb o tom že šlo o ta, která patří k účastnickým stanicím navrhovatele (včetně čísla mobilního telefonu). Je poukázáno na to, že v hlavním líčení byly konstatovány záznamu odposlechů tel. stanice navrhovatele, jejichž obsah však jako přímý důkaz hodnocen nebyl. Z provedené domovní prohlídky potom odvolací soud, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, žádné závěry nevyvodil, stejně jako hodnocení profilu a poměrů navrhovatele (tehdy v pozici obžalovaného).
Jak již uvedeno proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal navrhovatel ústavní stížnost v jejímž závěru navrhuje toto rozhodnutí zrušit. V samotném odůvodnění ústavní stížnosti uvedl, že byla zasažena jeho práva obsažená v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Římská úmluva ze dne 4. 11. 1950, jíž je Česká republika vázána). Poukázal a znovu zdůraznil své výhrady, které již uplatnil v obsahu
111. ÚS 444/97
odvolání, které podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 2/95, ze dne 29. 5. 1997. Uvedl, že nejdříve byl rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 2/95, ze dne 10. 1. 1996, trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotrozních látek a jedů dle §187 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. zproštěn a poté již uvedeným rozhodnutím Městského soudu v Praze uznán tímto trestným činem vinným (za stejné důkazní situace). Znovu pak opakuje své výhrady (stejně jako i v rámci celého trestního řízení), a to zejména vůči výpovědi svědka T., jednak z hlediska jejího procesního užití, tak i z hlediska její věrohodnosti, případně věrohodnosti svědka samého. Obsáhle polemizuje také s úvahami soudu 1. stupně týkajícími se jeho poměrů i profilu, stejně jako úvahami stran J.R. Poukazuje dále na úvodní věty vlastního odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, kde v konstatování správnosti postupu v řízení, které rozsudku předcházelo i v zákonnosti všech jeho výroků, vidí konstatování ryze formální, které tento soud zcela mechanicky uvádí ve všech svých rozhodnutích. Konečně poukázal i na počínání JUDr. P. (předsedy senátu, který rozhodoval 10. 1. 1996), který zašel v průběhu přestávky hlavního líčení v jeho věci do jednací síně za Mgr. K. s líni, že takový postup by mohl vzbudit pochyby o zákonném a spravedlivém rozhodování.
Ve vyjádření Městského soudu v Praze, které si Ústavní soud vyžádal, se podává, že k námitce stran jiného složení senátu nalézacího soudu (jiné hodnocení důkazní situace než při rozhodnutí ze dne 10. 1. 1996) nutno uvést, že věc byla přidělena senátu bez jakéhokoliv jeho vstřícné aktivity a ten dále postupoval v souladu s trestním řádem (a to i v rámci povinnosti dané ustanovením §264 tr. ř.). Poukazuje dále na odůvodnění svého rozhodnutí se zdůrazněním, že úvahy v Odůvodnění rozsudku týkající se poměrů navrhovatele příp. jeho soužití s mladou ženou jsou naprosto okrajové, bez důkazní hodnoty, což také plyne z písemného odůvodnění rozsudku a navrhovatelem jsou v ústavní stížnosti neúměrně zvýrazňovány a podsouvána, jim jiná hodnota než jakou těmto skutečnostem přiřadil soud.
Vrchní soud ve svém vyjádření ze dne 13. 3. 1998 výslovně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že nepovažuje za nutné nic dalšího uvést. Vrchní státní zástupce v Praze se přípisem, který Ústavní soud obdržel dne 7. 1. 1998 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdal.
Na tomto místě jest nutno znovu zdůraznit, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto u také nepřísluší právo vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do té může zasáhnout pouze a výlučně jenom tehdy, jestliže takovým rozhodnutím byla porušena základní práva a svobody chráněná ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že v rámci podané, ústavní
111. ÚS 444/97
stížnosti se navrhovatel takto označených práv dovolává, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející a dospěl k závěru že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněnou. Především z obsáhlého spisového materiálu vyplývá, že důkazy v něm obsažené (a soudy také provedené) byly uplatněny a také užity v souladu zejména i s trestně procesními předpisy. V těchto souvislostech nezbývá než v plném rozsahu odkázat na odůvodnění rozhodnutí obou soudů, zejména potom soudu odvolacího. Ten se podrobně a také v jednotlivostech zaměřil na výhrady uplatněné navrhovatelem v rámci celého řízení (a zejména také v podaném odvolání). Tyto výhrady jsou ostatně stejným způsobem (a také obsahově) uplatněny navrhovatelem v jím podané ústavní stížnosti. Jádrem celého řízení je nepochybně hodnocení vypovědí svědka T., který podle přesvědčení obou soudů navrhovatele ze zmíněné trestné činnosti usvědčuje. Takto je ovšem znovu zapotřebí poukázat na odůvodnění zejména usnesení Vrchního soudu v Praze, který se okolnostmi výslechu T. i jeho samotnými výpověďmi podrobně zabývá. Vysvětluje odpovídajícím způsobem postup podle §211 odst. odst. 2 písm. a) tr.ř. včetně otázek mezinárodní pomoci a uzavírá (s konkrétním odkazem na jednotlivé části spisového materiálu), že R.T. byl řádně vyslechnut v konkrétním procesním postavení v souladu s právním řádem dožadované strany, a to bez vad, které by takový postup činily nepoužitelným. Postupoval tak v souladu se zákonem i podle přesvědčení Ústavního soudu, a to včetně praktické nemožnosti slyšet svědka osobně soudem (tak i odkaz na Evropskou úmluvu o vzájemné pomoci ve věcech trestních). Ohledně jednotlivých postupných výpovědí svědka oba soudy přesvědčivě, a to úvahou opírající se o zásady logického myšlení, hodnotily vývoj jednotlivých výpovědí, které nelze označit za protichůdné, ale postupně objasňující trestnou činnost jak R.T., tak i navrhovatele. Stejně tak se soud odpovídajícím způsobem zabýval i věrohodností učiněných výpovědí. Nic takto nelze vytknout úvahám obecných soudů i stran telefonních čísel (stanic) navrhovatel i jejich užívání (odposlechy), stejně jako závěrům soudů, které z těchto skutečností vyvodil. Stejně tak Ústavní soud nemůže spatřovat nezákonný postup soudů v jejich úvahách (a pouze v úvahách), které se týkají domovní prohlídky konané u navrhovatele, hodnocení jeho osobních poměrů případně popsaného jednání JUDr. P. Odůvodňování rozhodnutí v naznačeném směru se takto jeví jako nadbytečné, postup JUDr. P. potom jako nevhodný (což správně konstatuje i Vrchní soud v Praze.). Tyto skutečnosti podle přesvědčení Ústavního soudu však neměly žádný vliv na rozhodování ve věci samé stran viny či trestu a nezasáhly ani zákonnost napadaného rozhodnutí.
Ústavní soud si je vědom toho, že důkazy musí být zásadně provedeny před obžalovaným v hlavním líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání. Z toho však
111. ÚS 444/97
mechanicky neplyne, že výpověď svědka musí být vždy a za všech okolností učiněna v soudní síni a zejména za přítomnosti obviněného (případně veřejnosti), aby tedy mohla sloužit jako důkaz. Užití výpovědi učiněné v přípravném řízení neodporuje článku 6 odst. 1, 3 písm. d) Úmluvy s tím, že byla respektována práva obhajoby. Tato práva vyžadují dát přiměřenou a dostatečnou příležitost popřít svědectví směřující proti obviněnému. V posuzované věci se jednalo o výpovědi konkrétního a identifikovaného svědka, který také konkrétně a určitě vypovídal. K učiněné výpovědi uměl navrhovatel možnost se vyjádřit, což také naznačeným způsobem učinil, jeho práva na obhajobu byla zachována a mohl je využít. Jedinou problematickou otázkou pak zůstává nemožnost svědka předvolat k hlavnímu líčení. Ze spisového materiálu potom zřetelně vyplývá, že možnost osobního výslechu svědka soudem (za účasti obviněného), je z objektivních důvodů prakticky nemožná. Nutno připomenout, že svědek R.T. je státním příslušníkem J., zadržen a odsouzen byl ve Š. V době, kdy byl zadržen také učinil své výpovědi (zákonu odpovídajícím postupem) a také výslovně odmítal svou eskortu k výslechu před českými orgány (činnými v trestním řízení) z obav (strachu) před svou bezpečností a na těchto svých obavách setrvával i v případě svého propuštění na svobodu. Za této situace lze mít za to, že nebylo v sílách orgánů činných v tr. řízení ČR zajistit jeho osobní účast v rámci trestního řízení vedeného proti navrhovateli, a to tak, aby zřetelně byla dodržena zejména zásada kontradiktornosti tr. řízení. Takto by pouhá objektivně zjištěná skutečnost svědčící nemožnosti svědka osobně soudem slyšet znamenala vůbec k takové výpovědi nepřihlédnout se všemi důsledky z toho plynoucími. Přesto znovu nutno opakovat, že k vyjádření i zaujetí stanoviska k výpovědi zmíněného svědka měl navrhovatel za daných okolností dostatek prostoru (samozřejmě i za dodržení jeho práv na obhajobu). V těchto souvislostech je na místě připomenout, že obhájce tehdy obžalovaného R.V. byl vyšetřovatelem písemně vyrozuměn o termínu a místě výslechu mimo dalších i svědka R.T. orgány Š. konfederace, což také obhájce přípisem potvrdil a vzal na vědomí, jak plyne i ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 46 T 2/95 (čl. 142, 173). Nelze tak, a to i s poukazem na shora uvedené, mít za to, že byla porušena stěžovatelova práva na obhajobu, dokonce tak, že je nemohl využít či uplatnit. Soudy potom ve světle uvedených skutečností potom tento důkaz (stejně jako ostatní) hodnotily, a to podle zásad volného hodnocení důkazů, tak jak jsou upraveny v §2 odst. 6 a §125 tr. řádu. Zásada volného hodnocení důkazů potom přímo vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů, přičemž pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, že před obecnými soudy došlo k porušení zmíněné zásady v tom smyslu, že nebyly respektovány kautely uvedených ustanovení tr. řádu. Při oceňování důkazních prostředků obecnými soudy potom úloha
111. ÚS 444/97
Ústavního soudu přisouzená mu ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy ČR spočívá v prozkoumání právě toho, zda posuzované řízení jako celek, včetně předložených důkazních prostředků bylo spravedlivé. V souhrnu naznačených skutečností (a také úvah jimi vyvolaných) potom dle přesvědčení Ústavního soudu nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by vedlo ke zjištění, že trestní řízení vedené vůči navrhovateli bylo jednostranné, neobjektivní a zaujaté do té míry, že v konečném důsledku a souhrnu přivodilo nespravedlivé posouzení jeho věci.
Nelze tedy než uzavřít, že postupem soudu nebyla zasažena chráněná lidská práva a základní svobody, a to ani zasažením namítaných ustanovení Úmluvy. Trestní věc (záležitost) navrhovatele byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána, a to bezpochyby nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který také zákonu odpovídajícím způsobem rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění vůči němu. Stejně tak nelze míti za to, že navrhovatel byl stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Konečně s poukazem na uvedené nelze než konstatovat, že postupem soudu nebyl zasažen ani obsah namítaného čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na tyto skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 1998
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu