ECLI:CZ:US:1998:4.US.135.98
sp. zn. IV. ÚS 135/98
Usnesení
IV. ÚS 135/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti N., zastoupené JUDr. J.N., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 1998, čj. 16 Ca 600/97-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, potvrzujícímu rozhodnutí O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ze dne 16. 9. 1997, čj. PÚ 1169-4108/97-203 (nesprávně ze dne 13. 10. 1997, č.. PÚ 1169/Van), jímž bylo rozhodnuto podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnickém právu M.P. k blíže určeným nemovitostem v k. ú. Č., stěžovatelka uvádí, že předmětné nemovitosti tvoří část jejího základního jmění, takže pokud by byly označené nemovitosti restituovány, zmenšil by se tím objem základního jmění akciové společnosti, a proto i hodnota akcií. Stěžovatelka rovněž dovozuje, že za
2 IV. ÚS 135/98
povinnou osobu by mohl být považován i stát, neboť v době vznesení restitučního nároku byl jediným akcionářem akciové společnosti N., vlastnícím celých 100 akcií. Pokud pak stát prodal první akcie jiným osobám, aniž je zavázal k vrácení majetku oprávněné osobě, byl tím učiněn nezvratný krok znemožňující uplatnění restitučního nároku. Podle stěžovatelky realizací citovaných rozhodnutí dochází de facto k vyvlastnění majetku akcionářů, přičemž k tomuto vyvlastnění není zákonný důvod, neboť akcionáři nemohou být povinnými osobami ve smyslu ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelka tedy žádá, aby ústavní soud zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem pro rozpor s článkem 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisů O.Ú., okresního pozemkového úřadu, sp. zn. 1169, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 16 Ca 600/97, Ústavní soud zjistil, že dne 10. 8. 1992 uplatnila M.P., jako dědička po původních přídělcích, nárok na vrácení zemědělského majetku u zmíněného úřadu v Č., který dne 8. 1. 1996 rozhodl o jejím vlastnictví k předmětným nemovitostem tak, že v části A) výroku označil nemovitosti, jejichž vlastníkem je jmenovaná jako oprávněná osoba podle zákona č. 229/1991 Sb., a v části B) výroku nemovitosti, jejichž vlastníkem jmenovaná není. K odvolání stěžovatelky jako osoby povinné a M.P. rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 4. 1997, čj. 15 Ca 87/96-31, tak, že rozhodnutí správního orgánu zčásti potvrdil [výrok pod písm. A) a část výroku pod písm. B)] a ve zbývající části [zbytek výroku pod písm. B)] je zrušil a vrátil věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. Na základě zjištění, že výměry u parcelních čísel č. 424 a 425 k. ú. Č., byly chybné a byly dodatečně příslušným katastrálním úřadem opraveny, rozhodl okresní pozemkový úřad o nařízení obnovy řízení a na jejím základě dne 16. 9. 1997 pod čj. PÚ-11694108/97-203 nově rozhodl o tom, kterých nemovitostí je či není M.P. vlastníkem. K opětovnému odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudkem ze dne 11. 2. 1998, čj. 16 Ca 600/97-12, přezkoumávané rozhodnutí okresního pozemkového úřadu a v odůvodnění vysvětlil, že v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb., nebyl povinnou osobou státní podnik N., neboť rozhodnutím zakladatele, Ministerstva strojírenství a elektrotechniky, ze dne 17. 12. 1990, byl státní podnik podle ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku, zrušen bez likvidace a hmotný majetek byl jako celek vložen do současně zřizované akciové společnosti N., podle ustanovení §15 zákona č. 104/1990 Sb., o akciových společnostech. Spolu s vloženým
majetkem přešla podle ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., na akciovou
3 IV. ÚS 135/98
společnost práva a povinnosti zrušeného státního podniku. Tato nová akciová společnost, jejímž jediným zakladatelem byl stát, byla dne 18. 12. 1990 zapsána do obchodního (správně podnikového) rejstříku. V dalším vývoji již tedy nebyl privatizován majetek podniku, neboť ten již nebyl ve vlastnictví státu, ale majetek akciové společnosti. Stát získal namísto tohoto majetku do svého vlastnictví majetkovou účast (akcie) a privatizována byla již jen tato majetková účast, a to podle vládou schváleného privatizačního projektu jejího převodu. Nabyvatelé akcií, který mi byly soukromé osoby, se staly vlastníky těchto akcií, nestaly se však spoluvlastníky nemovitostí. Vztah akcionářů ke společnosti měl podle citovaného zákona o akciových společnostech závazkový charakter. Krajský soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn jiný skutkový stav, než jaký zde byl v době předchozího rozhodování soudu, cítí se být vázán jeho právním názorem, jak byl vysloven v rozsudku ze dne 28. 4. 1997, čj. 15 Ca 87/96-31, a proto rozhodnutí správního orgánu potvrdil, neboť i tento respektoval již konstatovaný právní názor soudu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., jsou povinnými osobami bud' stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti citovaného zákona, tj. ke dni 24. 6. 1991, dotčené nemovitosti držely. Z již zmíněného spisu O.Ú., okresního pozemkového úřadu, ústavní soud zjistil, že ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., byla povinnou osobou akciová společnost N., nikoliv tedy stát, přestože byl jejím jediným zakladatelem a vlastníkem celých 100 % akcií. Zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby, kterým jsou upraveny, mimo jiné, i podmínky převodu majetkových účastí státu na podnikání jiných právnických osob, zakotvil v ustanovení §3 odst. 2 podmínku, podle které může být majetek, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, privatizován jen tehdy, pokud nároky oprávněných osob nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. V odkazu pod čarou je příkladmo uveden zákon č. 403/1990 Sb., není však pochyb o tom, že takovým zvláštním předpisem jsou i další restituční předpisy. Jak Ústavní soud dále zjistil z uvedeného spisu, uplatnila M.P. v postavení oprávněné osoby nárok na vrácení nemovitostí dne 10. 8. 1992, tj. ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991 Sb. Tento majetek tedy ve smyslu blokace uvedené v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. nemohl být použit k privatizaci, neboť oprávněná osoba uplatnila ve stanovené lhůtě svůj restituční nárok a v době rozhodování o privatizaci nebyl její nárok zamítnut. Povinná osoba, tedy N., byla podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění platném v době
4 IV. ÚS 135/98
vznesení restitučního nároku, povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře a nemohla tyto věci převést do vlastnictví jiného.
Restituované pozemky neměly tedy být do privatizačního projektu vůbec zahrnuty, a pokud se tak stalo, byl vytvořen faktický stav, odporující jak zákonu č. 92/1991 Sb., tak i zákonu č. 229/1991 Sb. Z ústavního hlediska je proto vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. Také argumentace stěžovatelky, týkající se nenapadnutelnosti dispozice vlády s majetkem určeným k privatizaci, je v tomto případě irelevantní. Jestliže ani rozhodnutím vlády České republiky nemůže být nedodržení uvedených zákonných ustanovení zhojeno, ústavní soud neměl důvodu se touto argumentací blíže zabývat, stejně jako otázkou závazkového charakteru akcie, neboť tato otázka se mu v projednávaném případě jeví být stranou jádra věci.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy se tedy jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu