ECLI:CZ:US:1998:4.US.154.98
sp. zn. IV. ÚS 154/98
Usnesení
IV. ÚS 154/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti D.H., zastoupené JUDr. L.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 1 1 Co 229/97-55, ze dne 10.11.1997, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, čj.18 C 36/96-39, ze dne 27. 3. 1997, kterým bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu v P., kterou dala stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) A.D., a to z důvodů uvedených v ustanovení §711 odst. 1 písm. a) o.z. s tím, že této byla stanovena povinnost byt vyklidit clo 15 dnů po zajištění přiměřeného náhradního bytu.
Soud I. stupně, jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 36/96, který si Ústavní soud připojil, vycházel ze závěru, že vdaném případě byl naplněn pouze výpovědní důvod bytové potřeby pronajímatele, který kvalifikoval podle ustanovení §711 odst. 1 písm. a) o.z., naproti tomu výpovědní důvod podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) o.z., který měl podle stěžovatelky spočívat v hrubém porušování povinnosti ze strany nájemkyně, nepovažoval za splněný, protože přihlédl ke skutečnosti, že úpravy bytu tato prováděla v době, kdy dům byl ve vlastnictví dřívějšího vlastníka, úpravy nevyžadovaly stavební povolení ani kolaudaci, a pokud v řízení žalovaná A.D. jejich provedení
2 IV. ÚS 154/98
neoznámila, nespatřoval v tom soud intenzitu hrubého porušení povinností vyplývajících z nájmu bytu. Výpovědní lhůtu soud stanovil s poukazem na ustanovení §711 odst. 2 , o.z. a o bytové náhradě rozhodl za použití ustanovení §712 odst. 2 o.z. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž soudu vytýkala nesprávné posouzení věci, namítala, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaná provedla v bytě rozsáhlé stavební úpravy, kdy zcela změnila účel užívání jednotlivých místností, přitom taková změna může být provedena jen po předchozím ohlášení stavebnímu úřadu, což žalovaná neučinila. Tím vším podle stěžovatelky naplnila znaky porušení povinností nájemce v té míře, že je dán i výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) o.z.; přitom poukázala na to, že tento výpovědní důvod by jí umožňoval žádat o vyklizení žalované i do náhradního ubytování či přístřeší, toho se nedomáhá, navrhuje pouze náhradní byt o menší podlahové ploše, na který by navrhovanou změnou rozsudku byla vázána vyklizovací povinnost žalované. O tomto odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem, jímž byl po doplnění dokazování rozsudek soudu I. stupně potvrzen s tím, že odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně, že úpravy, provedené žalovanou v předmětném bytě, nebyly takového rázu, aby zásadně změnily jeho charakter, žalovaná je provedla zhruba před 12 lety v době, kdy operativní správce domu O., se nechoval jako vlastník a řádně nepečoval o bytový fond.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka kromě důvodů, uváděných již v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, poukazuje na to, že změna užívání místností podléhá rozhodnutí podle §85 stavebního zákona na základě žádosti vlastníka domu, a takovou žádost žalovaná nedoložila. Rozvádí dále důvody, jimiž zpochybňuje způsob zhodnocení provedeného dokazování odvolacím soudem s tím, že s některými provedenými důkazy se tento soud podle jejího názoru dostatečně nevypořádal. Na závěr pak poukazuje na rozdílné rozhodnutí jiného senátu Městského soudu v Praze v obdobné věci.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 36/96, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka v zásadě opakuje námitky, které již uplatňovala v odvolacími řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. I Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že intenzita porušení povinností nájemce bytu, která by zakládala sankční výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) o.z., nebyla naplněna,
přičemž s uvedeným závěrem je možno souhlasit i z pohledu Ústavního soudu již proto, že k úpravám prováděným žalovanou v předmětném bytě došlo před více jak 10 lety, aniž se zřejmě kterýkoliv z předchozích vlastníků domu snažil z tohoto důvodu o výpověď z nájmu, případně zrušení práva osobního užívání bytu.
Ani fakt, na který poukazuje stěžovatelka v závěru své ústavní stížnosti, totiž opačné rozhodnutí jiného senátu téhož soudu, nemůže založit protiústavnost napadeného rozhodnutí, s ohledem na to, že intenzita porušování povinností nájemce bytu jako výpovědní důvod musí být soudy posuzována individuálně, vždy podle okolností konkrétního případu.
3 IV. ÚS 154/98
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský předseda senátu