ECLI:CZ:US:1998:4.US.159.98
sp. zn. IV. ÚS 159/98
Usnesení
IV. ÚS 159/98
USNESENÍ
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti P.K., zastoupeného JUDr. P.V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 1998, č. j. 8 To 168/98-1136, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. 2. 1998, č. j. 2 T 167/97-1114, zamítajícímu jeho žádost o propuštění z vazby, stěžovatel tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel uvádí, že byl vzat do vazby dne 13. 12. 1996 z důvodu ustanovení §67 odst. c) trestního řádu, přestože podle jeho názoru neexistuje důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Okresní soud Plzeň - město ve výše citovaném usnesení připustil, že důkazní situace je pro stěžovatele příznivá, avšak odkázal na dosud neprovedené důkazní prostředky, které by tento
2 IV. ÚS 159/98
stav mohly změnit, a proto stěžovatelovu žádost o propuštění z vazby zamítl. Krajský soud v Plzni se se závěry Okresního soudu Plzeň-město ztotožnil. Podle stěžovatele však obecné soudy obou stupňů řešily vazbou důkazní nouzi orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel proto žádá ústavní soud o zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni pro jeho rozpor s ústavně zaručeným právem stěžovatele na osobní svobodu.
Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 2 T 167/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo dne 11. 12. 1996 sděleno obvinění ze spáchání trestného činu pomoci k trestnému činu zpronevěry podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona k ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že s dalšími osobami pomohl dne 13. 8. 1996 vyvézt z České republiky do Běloruska automobil Suzuki Vitara v hodnotě téměř 750 000,-- Kč ke škodě I. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 12. 1996, č.j. Nt 364/96-140, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 1997, č. j. 9 To 8/97-142, z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, když za skutečnosti odůvodňující obavu z pokračování v trestné činnosti považovaly obecné soudy stěžovatelovo předchozí odsouzení pro majetkovou trestnou činnost a další probíhající vyšetřování pro trestný čin podvodu. Okresní soud Plzeň - město ve svém usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění stěžovatele z vazby opětovně odkázal na existenci skutečností odůvodňujících vazební důvod podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu, i když připustil, že "obžalovaný nikoliv neprávem poukazuje na skutečnost, že důkazní situace je prozatím pro jeho osobu příznivá". Krajský soud v Plzni se s tímto závěrem okresního soudu ztotožnil. V době podání ústavní stížnosti proběhlo u Okresního soudu Plzeň - město dvakrát hlavní líčení s jedenácti obžalovanými a věc byla odročena.
Ústavní soud ve své činnosti vychází ze skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že jeho úkolem je pouze bdít nad dodržováním základních práv a svobod zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami ve smyslu článku 10 Ústavy ČR. Ústavnímu soudu nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného v rámci trestního řízení, ale pouze posouzení toho, zda provedeným postupem nebylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Proto se Ústavní soud zabýval pouze posuzováním ústavnosti napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni.
3 IV. ÚS 159/98
Podle ustanovení §67 písm. c) trestního řádu obviněný smí být vzat do vazby mimo jiné jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Existenci tohoto vazebního důvodu lze posuzovat jen z hlediska pokračování ve stejné trestné činnosti, jako je ta, pro kterou je stíhán, tedy jako nebezpečí, že opakuje týž trestný čin nebo spáchá trestný čin téže povahy (viz R 39/95). Jak odůvodnily obecné soudy již ve svých rozhodnutích o vzetí stěžovatele do vazby a jak potvrdily i v souvislosti s rozhodováním o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby, byla touto důvodnou obavou z pokračování ve stejné trestné činnosti skutečnost, že stěžovatel byl v roce 1993 odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a poté, co byl podmíněně propuštěn na svobodu, podílel se na dalším majetkovém deliktu, pro který byl v době vydání ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajským soudem v Plzni dosud nepravomocně odsouzen. Důvodná obava z toho, že by stěžovatel mohl pokračovat v páchání další majetkové trestné činnosti, tedy riziko recidivy, tu v tomto konkrétním případě byla dána a ústavní soud, i přes určité výhrady k odůvodnění rozhodnutí okresního soudu opírajícího se částečně spíše o důvody podle písm. b) §67 trestního řádu, neshledal na postupu obecných soudů nic, co by nasvědčovalo protiústavnímu zásahu do práv stěžovatele.
Tato skutečnost se jeví Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu