ECLI:CZ:US:1998:4.US.200.97
sp. zn. IV. ÚS 200/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti L. K proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne 24. 5.1996, za účasti Okresního soudu v Nymburce, jako účastníka řízení, takto:
Rozsudek Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne
24. 5.1996, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností, Ústavnímu soudu podanou
dne 5. 6.1997, domáhá s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení
rozsudku Okresního soudu v Nymburce, čj. 7 C 83/95-25, ze dne 24.
5. 1996. K porušení jeho práva na soudní ochranu došlo podle
stěžovatele postupem uvedeného soudu, který projednával žalobu M.
M., podanou proti stěžovateli dne 18. 1. 1995, na přivolení
k výpovědi stěžovatele z nájmu bytu v P. Palackého 71/ II (podle
stěžovatele nesprávně označeného). Stejnopis žaloby ani předvolání
k soudnímu jednání, které se soud snažil zajistit prostřednictvím
policejních orgánů a justiční stráže, se stěžovateli nepodařilo
doručit - jak stěžovatel tvrdí proto, že se při výkonu zaměstnání
zranil, a v době od 25. 4.1995 do 17. 12. 1995 byl střídavě
hospitalizován v pražských nemocnicích, lázních Jáchymov a dále
pobýval u své přítelkyně v Praze, která se o něj v době pracovní
neschopnosti starala. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 9.
4. 1996 ustanovil z uvedeného důvodu stěžovateli opatrovníka a při
následujícím jednání dne 24. 5.1996 rozhodl ústavní stížností
napadeným rozsudkem tak, že k výpovědi z nájmu stěžovatele
z předmětného bytu přivolil, aniž stěžovateli přiznal právo na
bytovou náhradu. Tento rozsudek byl doručen opatrovníkovi, který
v rozporu se svými povinnostmi nedbal zájmu stěžovatele, neboť
nevyužil možnosti podat proti uvedenému rozsudku odvolání a získat
tak potřebný čas pro podání informace stěžovateli. Tento rozsudek
tak nabyl právní moci dne 20. 6.1996, ačkoliv se stěžovatel, jak
tvrdí, do předmětného bytu, který nikdy trvale neopustil, vrátil
již 14. 5.1996, a v něm se od tohoto data nepřetržitě zdržuje,
neboť nemá jinou možnost uspokojení svých bytových potřeb. Ač
tedy, jak dále v ústavní stížnosti uvedl, pobýval v místě
zaměstnání, později v nemocnicích, lázních a domácí péči zcela
legitimně, o řízení vedeném proti němu se nemohl dovědět a nemohl
tak před soudem vytknout zjevné vady podání, jako např. chybné
označení domu, a bylo mu tak rovněž znemožněno prokázat, že
kdykoliv se zdržoval mimo předmětný byt, měl k tomu vážné důvody,
takže výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h) o. z. nemůže
být u něj dán. Nedostatečná péče o zájmy stěžovatele ze strany
soudem ustanoveného opatrovníka a unáhlený postup soudu tak vedl
k tomu, že věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, nemohl se
vyjádřit k prováděným důkazům, což pro něj v konečném důsledku
znamená, že v případě výkonu rozhodnutí přijde o jedinou možnost
uspokojování svých bytových potřeb. Je přesvědčen o tom, že jeho
stížnost přesahuje jeho vlastní zájmy, a proto se dovolává
aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu.
Okresní soud v Nymburce v písemném vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti především namítl nepřípustnost ústavní stížnosti
z důvodů uvedených v ustanovení §75 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., neboť nebyly vyčerpány všechny procesní
prostředky k ochraně práva stěžovatele, přičemž podle názoru soudu
ústavní stížnost stěžovatele nepřesahuje jeho vlastní zájmy, neboť
napadené rozhodnutí je bez vlivu na širší okolí. Ve vyjádření dále
soud poukazuje na to, že v předmětné věci byl stěžovateli
ustanoven opatrovník podle §29 odst. 2 o. s. ř., přitom podmínky
pro ustanovení opatrovníka byly dodrženy. Stěžovateli byla žaloba
poprvé doručována v únoru 1995 a vzhledem k tomu, že adresát nebyl
zastižen, byla uložena po učiněné výzvě na poště. Soudce ve snaze
o doručení pokračoval prostřednictvím justiční stráže v dubnu
a červenci 1995 a konečně v období od září 1995 do března 1996,
a to opět bezvýsledně, přitom také dotazem na Městském úřadě v P.
se pokusil dovědět, zda se na dané adrese stěžovatel zdržuje,
zjistil však pouze, že zde je hlášen k trvalému pobytu. Teprve po
těchto úkonech soudu byl stěžovateli ustanoven opatrovník, když po
uvedených pokusech o doručení žaloby bylo možno dovodit odůvodněný
závěr, že skutečný pobyt stěžovatele nebyl znám. Byl proto využit
institut opatrovníka podle §29 odst. 2 o.s.ř., aby nedošlo
k porušení ustanovení §100 odst. 1 o.s.ř. Tento způsob řešení
procesní situace je obvyklý, přiměřený a v daném případě
vhodnější, než postup podle §109 odst. 2 písm. a) o.s.ř., který
přichází v úvahu jako jediná alternativa. Okresní soud proto
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp.
zn. 7 C 83/95, který si připojil, že údaje stěžovatele, obsažené
v jeho ústavní stížnosti, týkající se průběhu soudního řízení,
odpovídají skutečnosti. Dále z obsahu spisu plyne, že okresní soud
před ustanovením opatrovníka stěžovateli se pokoušel bezvýsledně
doručit žalobu prostřednictvím justiční stráže a strážníků Městské
policie v P., aniž by se však prostřednictvím orgánů policie
snažil tehdejší pobyt stěžovatele zjistit, zjistil pouze dotazem
na městský úřad, že stěžovatel je trvale hlášen na uvedené adrese.
Rozsudek přivolující k výpovědi z nájmu stěžovatele z předmětného
bytu byl pak vydán na základě výpovědi žalobkyně, aniž byly
v řízení, kromě listinných důkazů, provedeny další navržené důkazy
svědků, sousedů stěžovatele, jejichž pomocí se soud mohl alespoň
pokusit zjistit současný pobyt stěžovatele, případně jeho
zaměstnavatele, který by zřejmě informace o jeho pobytu soudu mohl
poskytnout. Tímto způsobem měl soud postupovat tím spíše, že jak
je možno dovodit z obsahu žaloby, před jejím podáním u soudu
nebyla stěžovateli písemná výpověď z nájmu bytu dána, když v textu
žaloby se výslovně uvádí " . tato žaloba je zároveň písemnou
výpovědí žalovaného z bytu". Především tento fakt (jakož i způsob
ustanovení opatrovníka), z něhož je patrno, že stěžovateli vůbec
písemná výpověď z bytu nebyla doručena, a přesto ze strany soudu
bylo dáno k výpovědi přivolení, vedl Ústavní soud k aplikaci
ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Jakkoliv totiž
v daném řízení šlo pouze o vyřešení právního vztahu nájmu k bytu,
dotýkajícího se přímo jen účastníků tohoto vztahu, spatřuje
Ústavní soud přesah vlastních zájmů stěžovatele právě
v nedostatečně citlivém postupu soudu (který je Ústavou povolán
k ochraně práv občanů) při ochraně práva, týkajícího se tak
základní potřeby, jako je potřeba bydlení, a proto ústavní
stížnost stěžovatele neodmítl, i když zaviněním na straně soudem
ustanoveného opatrovníka (při jehož volbě by měl soud postupovat
obezřetně) nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně
práv stěžovatele.
Již z toho, co bylo shora uvedeno, vyplývá nesouhlas
Ústavního soudu s postupem obecného soudu, a to především v tom,
že ustanovil stěžovateli opatrovníka sice poté, co se mu
bezvýsledně prostřednictvím různých orgánů doručit žalobu snažil,
sám se však nijak tehdejší pobyt stěžovatele zjistit nepokusil
a nevyčerpal tak všechny dostupné možnosti ke zjištění jeho
pobytu. Přitom ustanovení opatrovníka musí předcházet šetření
o tom, zda jsou dány předpoklady tohoto postupu řízení či nikoliv
a i nepřítomnému účastníku řízení musí být zajištěna ochrana jeho
zájmů (rozhodnutí č. 21/71 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Ustanovení občanského soudního řádu o ustanovení
opatrovníka nemohou být používána jen z důvodu urychlení vyřízení
věci. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli podle §29
odst. 2 o. s. ř. tak v daném případě nebyly zjištěny
vyčerpávajícím způsobem, za této situace stěžovateli opatrovník
ustanoven neměl být. Pokud soud za tohoto stavu ve věci jednal,
odňal tak stěžovateli možnost jednat před soudem a bez toho, že by
stěžovateli byla dána písemná výpověď z nájmu bytu - a chyběla tak
hmotněprávní podmínka pro rozhodování podle §711 odst. 1 o.z.
- napadeným rozhodnutím přesto k výpovědi z nájmu přivolil,
porušil tak nejen čl. 38 odst. 2 Listiny, ale také čl. 36 odst.
l Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů napadené
rozhodnutí zrušil [§82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb.]
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. prosince 1998