ECLI:CZ:US:1998:4.US.215.97
sp. zn. IV. ÚS 215/97
Usnesení
IV. ÚS 215/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.P. st., A.T., M.P. ml., M.S., J.K., všichni zastoupeni advokátem JUDr. P.B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 1997, sp. zn. 20 Co 687/96, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ú., právně zastoupeného advokátem JUDr. C.J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze. Tímto rozhodnutím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 9. 1996, čj. 12 C 96/92-158, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů, aby vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti ve výroku rozsudku soudu I. stupně přesně označené.
Jak je patrno z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 8, sp. zn. 12 C 96/92; domáhali se stěžovatelé u uvedeného soudu stanovení povinnosti, původně proti právnímu předchůdci vedlejšího účastníka, uzavřít s nimi dohodu o vydání nemovitosti - parc. č. 490 část ,.s"-zahrada o výměře 3.191 m2, včetně porostů, oplocení, drobných staveb a venkovních úprav v kat. území L., a to s odvoláním na zákon č. 87/1991 Sb., s tvrzením, že původní vlastníci převedli uvedenou nemovitost na žalovaného kupní smlouvou ze dne 11. 8. 1978, a to za okolností uvedených v §6 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Po provedeném dokazování výslechem účastníků, svědků, listinných důkazů i znaleckého posudku soud I.
2 IV. ÚS 215/97
stupně návrh stěžovatelů zamítl v podstatě s odůvodněním, že uvedená kupní smlouva nebyla uzavírána ve stavu tísně, a nebyla ani uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Městský soud v Praze, který věc posuzoval z podnětu odvolání podaného stěžovateli, rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí, v návaznosti na judikaturu ústavního soudu dané problematiky se týkající, na rozdíl od soudu I. stupně především vysvětlil, z jakých důvodů v daném případě nesdílí závěr soudu I. stupně o neexistenci stavu tísně v době uzavírání předmětné kupní smlouvy. Dále pak ve svém odůvodnění rozvádí i své závěry týkající se druhé podmínky aplikovaného ustanovení 56 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. - nápadně nevýhodných podmínek, přičemž z jeho odůvodnění je patrno, že činí rozdíly v přístupu při posuzování uvedené podmínky v případě, kdy byl pro prodej oceňován majetek v osobním vlastnictví a v případech, kdy byl oceňován majetek nacházející se v soukromém vlastnictví tak, jak tomu bylo v posuzované věci. S odkazem na důvody uvedené již ve svých dřívějších rozhodnutích (sp. zn. 20 Co 247/92 a 20 Co 343/96) odvolací soud shledává již v samotné existenci rozdílného stanovení ceny pro oba typy vlastnictví zcela zjevnou nevýhodnost stanovení kupní ceny právě pro soukromé vlastnictví. Přes tento názor však odvolací soud v posuzované věci nápadně nevýhodné podmínky nedovodil, a to s ohledem na to, že stanovení kupní ceny je sice významnou, nikoliv však jedinou okolností, která může zakládat či vylučovat existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. Je třeba vždy zjišťovat, zda nebyla porušena i ekvivalentnost vzájemných plnění, zda v objektivně daných souvislostech byl poměr získané hodnoty k oproti tomu získané protihodnotě nápadně nevýhodný, a to při posouzení celého komplexu vzájemných hodnotových plnění, například i pokud jde o formu poskytnutí kupní ceny, přiměřenost případných splátek, poskytnutí bytových náhrad, jejich počtu, přiměřenosti, apod. Při posouzení všech těchto okolností dospěl k závěru, že kupní cena byla sice stanovena nevhodně, avšak ostatní, zejména bytové ekvivalenty, byly poskytnuty ve zcela přiměřeném rozsahu. Podle odvolacího soudu také nelze pominout, že v tomto konkrétním případě předpoklad možného vyvlastnění nebyl dán snahou potlačit soukromé vlastnictví ve vztahu ke konkrétním vlastníkům, a tím je postihnout jako soukromé vlastníky, ale byl dán tehdejším obecným zájmem společnosti na výstavbě zařízení vysokých škol. Cena při prodeji těchto nemovitostí mohla být se zřetelem k tehdejšímu právnímu stavu určena jen podle tehdy účinné oceňovací vyhlášky a podle zjištění soudu její výše odpovídá znaleckému ocenění. Nebylo zjištěno, že by vyplacení ceny se stalo formou nepřiměřených splátek, případně se značným odkladem apod., a za obytný dům, který ani nebyl předmětem kupní smlouvy, dostala rodina původních vlastníků bytové náhrady přiměřeně k počtu rodin i k počtu členů těchto rodin.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje ústavní stížnost stěžovatelů, v níž stěžovatelé pouze obecně uvádějí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, aniž by je blíže konkretizovali. Domnívají se, že soud pochybil ve výkladu 56 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Městský soud, jak uvádějí, se výrazně odklonil od běžné praxe v restitučních sporech v tom směru, že pohrůžku vyvlastněním bez náhrady nepovažoval za tíseň vedoucí k vynucenému odprodeji. Pokud jde o zvlášť nevýhodné podmínky, pak podle stěžovatelů soud pominul některé okolnosti. V odůvodnění rozsudku je mylně uvedeno, že stěžovatelé získali 4 bytové náhrady, když ve skutečnosti získali jen 3. Navíc z rozhodnutí není zřejmé, že se domáhají jen vydání pozemku, který nebyl výstavbou dotčen a tedy byl převeden na stát zbytečně. Poukazují dále na to, že faktická cena nemovitostí byla několikanásobně vyšší, a podstatné je to, že za vyplacené peníze nebylo možno pořídit odpovídající nemovitost. To, že stěžovatelé získali bytové náhrady nebylo řešením vlastnických vztahů, naopak, jak tvrdí, je to znevýhodňuje, neboť se stali nájemci panelových bytů, kde v současné době platí naprosto nepřiměřené nájemné. Odhadní cena nemovitosti
3 IV. ÚS 215/97
také nereprezentovala skutečnou její cenu, kterou nemovitost pro stěžovatele a pro jejich obživu měla.
Ústavní soud poté, co se seznámil, s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelé v podstatě ve své stížnosti opakují argumenty, které již uváděli ve svém odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, s nimiž se Městský soud v Praze ve svém potvrzujícím rozsudku zcela a podrobně vypořádal, a to způsobem, v němž Ústavní soud protiústavnost neshledal, přičemž je třeba uvést, že stěžovatelé pomíjí, že Městský soud v Praze na rozdíl od soudu 1. stupně připustil, že kupní smlouvu uzavírali ve stavu tísně, a že tedy v podstatě jediným důvodem nevyhovění návrhu stěžovatelů byla podle městského soudu neexistence nápadně nevýhodných podmínek. I při posouzení této otázky vycházel městský soud ze skutkového stavu, který byl zjištěn způsobem odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu. Samotný fakt, že z takto zjištěného skutkového stavu soud vyvodil závěry, s nimiž se stěžovatelé neztotožňují, protiústavnost nezakládá. I za stavu, který stěžovatelé tvrdí, že jako náhradu neobdrželi 4 byty, ale pouze 3, nelze ani podle názoru Ústavního soudu při komplexním posouzení všech okolností případu, tak jak to učinil obecný soud, podmínky nápadné nevýhodnosti kupní smlouvy dovodit.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 1998
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu