ECLI:CZ:US:1998:4.US.232.96
sp. zn. IV. ÚS 232/96
Usnesení
IV. ÚS 232/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M.P. a V.O., oba zastoupeni advokátem JUDr. T.Sch., proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 56/96-169, ze dne 23.5.1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhají, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 29 Co 56/96-169, ze dne 23.5.1996, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14.4.1995, čj. 20 C 215/92147, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o přivolení k výpovědi z nájmu bytu žalovaného J.Ž. v P. Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C215/92, bylo zjištěno, že k návrhu právních předchůdců stěžovatelů rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15.12.1992, čj. 20 C 215/92-25, tak, že vyhověl návrhu na vyklizení žalovaného J.Ž. z bytu v P., zároveň však zamítl návrh na přivolení k výpovědi z nájmu uvedeného bytu dané J.Ž. K odvolání žalovaného byl tento rozsudek usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17.5.1993, čj. 11 Co 184/93-40, zrušen a věc byla vrácena soudu 1. stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 po provedení dalších důkazů pak rozsudkem ze dne 31.3.1994, čj. 20 C 215/92-81, poté, co
2 IV. ÚS 232/96
připustil rozšíření žaloby o důvod uvedený v ustanovení §711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, přivolil k výpovědi nájmu žalovaného k předmětnému bytu a určil, že nájemní vztah skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku. Žalovanému uložil povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.12.1994, čj. 21 Co 342/94-125, odvolání proti výroku, kterým bylo připuštěno rozšíření žaloby, odmítl a v dalších výrocích rozsudek soudu I. stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dalším rozsudkem ze dne 14.4.1995, čj. 20 C 215/92-147, Obvodní soud pro Prahu 2 poté, co žalobci vzali žalobu na vyklizení bytu zpět, řízení o tomto žalobním návrhu zastavil a zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaného k předmětnému bytu, když v tomto směru dospěl k závěru, že žalobci nedoložili platnou výpověď' nájmu bytu danou žalovanému, k níž by soud měl přivolit. K odvolání stěžovatelů rozhodoval pak znovu ve věci Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.5.1996, čj. 29 Co 56/96-169, jímž rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, když se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu 1. stupně.
Proti tomuto rozsudku směřuje ústavní stížnost stěžovatelů (kteří v průběhu sporu koupili dům, v němž se předmětný byt nachází), kteří porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny spatřují, jak uvádějí, v důvodech své ústavní stížnosti, především v tom, že soud rozhodl na základě skutečností, které byly v rozporu se stěžovateli předloženými důkazy, a dále že soud rozhodl při ústním jednání bez účasti stěžovatelů, ač tito řádně ze závažných důvodů svoji neúčast omluvili. Porušení čl. 11 odst. 1 Listiny spatřují stěžovatelé v tom, že Městský soud v Praze bez právního důvodu omezil jejich vlastnické právo, resp. jeho realizaci, přestože bylo podle jejich názoru v předchozím řízení nezvratně prokázáno jednání žalovaného splňující výpovědní důvody, a přestože prokázali řádné podání výpovědi z nájmu bytu, která měla veškeré podstatné náležitosti stanovené §710 odst. 3 o.z. po novelizaci provedené zákonem č. 267/1994 Sb. Zároveň stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že řízení před obecnými soudy trpělo vadami, které však blíže nespecifikovali, a poukázali dále na podle jejich názoru nesprávné závěry obecných soudů vyjádřené v předchozích rozhodnutích, a to zejména Městským soudem v Praze. V této souvislosti také odkazují na usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 240/9:3, ze dne 31.8.1995, které již pro nesprávné označení účastníků bylo zmatečné, a tudíž vadné, a dále na usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 481/95, ze dne 31.1.1996, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání proti výše uvedenému usnesení, ač jeho vada byla zřejmá.
Proti ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze podali stěžovatelé také současně dovolání, kdy odvolacímu soudu mimo jiné a především vytýkali, že rozhodl ve věci bez jejich účasti, přestože jejich právní zástupce omluvil svoji neúčast náhlým onemocněním a tuto skutečnost řádně doložil, takže postupem soudu jim byla znemožněna účast v řízení. Dovolání bylo tak zčásti odůvodněno jedním z důvodů, uvedených také v ústavní stížnosti. O dovolání stěžovatelů rozhodl pak Nejvyšší soud ČR usnesením, sp. zn. 2 Cdon 734/97, ze dne 22.1.1998, tak, že dovolání odmítl. V poměru k stěžovateli namítané vadě řízení podle ustanovení §237 odst. 1 písm. 1) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vysvětlil, s odkazem na ustanovení §25, §28 odst. 2, §211 a §49 odst.1 o.s.ř., že pokud má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, postačí, je-li k jednání odvolacího soudu předvolán - o jednání vyrozuměn - toliko zmocněnec účastníka, povinnost předvolat k odvolacímu jednání také účastníka řízení je dána jen tehdy, má-li tento v řízení osobně něco vykonat. V projednávané věci pak z obsahu spisu vyplynulo, že o jednání před odvolacím soudem, které proběhlo dne 23.5.1996, a při němž byl vynesen napadený rozsudek, byl řádně a včas vyrozuměn zástupce, kterému stěžovatelé
3 IV. ÚS 232/96
udělili plnou moc pro celé řízení (vyrozumění o jednání odvolacího soudu bylo jejich právnímu zástupci doručenu dne 14.5.1996), a byla zachována i lhůta pro přípravu jednání (§115 odst. 2 o.s.ř.). O odročení tohoto jednání zástupce stěžovatelů nepožádal a ani řádně a včas svou neúčast u tohoto .jednání neomluvil. Teprve přípisem ze dne 27.5.1996, doručeným odvolacímu soudu dne 28.5.1996, omluvil svou neúčast při jednání konaném dne 23.5.1996 z důvodu náhlého zhoršení svého zdravotního stavu a žádal o nařízení dalšího jednání ve věci. Za tohoto stavu Nejvyšší soud ČR proto dovodil, že i když odvolací soud věc dne 23.5.1996 projednal v nepřítomnosti zástupce stěžovatelů, nelze v tom spatřovat vadu řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (který mu byl předložen 26.3.1998), dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Především je třeba uvést, že, jak shora uvedeno, jedním z argumentů, o který stěžovatelé opírají svá tvrzení o zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, zaručovaného čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je důvod, o který opírali přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. t) o.s.ř. Stejně jako Nejvyšší soud ČR ani Ústavní soud nepovažuje tento důvod za opodstatněný, a to z důvodů podrobně rozvedených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. I kdyby tomu tak však nebylo, nebylo by možno v této části ústavní stížnosti vyhovět za stavu, kdy stěžovatelé sami rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo jejich dovolání odmítnuto, nenapadli. V tomto směru lze odkázat na závěr ústavního soudu uvedený v usnesení publikovaném pod č. 18 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, podle něhož smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod, k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva
poskytuje.
K dalším tvrzením, jimiž stěžovatelé odůvodňují svoji ústavní stížnost, totiž že Městský soud v Praze rozhodl na základě skutečností, které byly v rozporu s předloženými důkazy (a tím podle jejich názoru porušil čl. 36 a čl. 11 Listiny), bylo zjištěno z obsahu spisu, že Obvodní soud pro Prahu 2 ve svém rozsudku ze dne 14.4.1995, stejně tak jako Městský soud v Praze v ústavní stížností napadeném rozsudku, vycházel shodně při posuzování oprávněnosti žaloby stěžovatelů ze závěru, že výpověď' z nájmu ze dne 1.8.1992, o jejíž přivolení soudem ve věci šlo, byla vadná, ve smyslu ustanovení §37 odst. 1 o.z. neplatná pro nedostatek určitosti a srozumitelnosti, když neuvedení výpovědní lhůty s účinky ve smyslu ustanovení §710 odst. 3 věta za středníkem o.z., platného do 31.12.1994, tj. skončení nájmu bytu posledním dnem měsíce následujícího po měsíci, v němž výpověď' došla druhému účastníku, bylo možno tolerovat jen u výpovědi ze strany nájemce, nikoliv u výpovědi dané pronajímatelem. Další podání ze dne 2.8.1992, odeslané podle připojeného podacího lístku žalovanému dne 3.8.1992, již sice údaj o výpovědní lhůtě obsahoval, nicméně ani tomuto přípisu nebylo možno přiznat podle obecných soudů právní účinky výpovědi z nájmu bytu, a to proto, že v řízení nebylo nijak doloženo, že by byl tento dopis žalovanému doručen, a žaloba sama ani toto podání ve vlastním žalobním petitu za výpověď' neoznačovala, dovolávala se pouze výpovědi "dané dne 1.8.1992". Proto, že ani text žaloby samé platnou výpověď' neobsahoval, dospěly obecné soudy k závěru, že výpověď' z nájmu bytu žalovanému nebyla dána, a proto žalobu zamítly.
Ústavní stížnost tak v tomto směru v podstatě polemizuje se závěry obecných soudů, a to v obdobném smyslu jako v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně. Touto otázkou se však odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho rozhodnutí, zabýval a náležitě vypořádal.
V této souvislosti je pak třeba připomenout, že do kompetence Ústavního soudu nespadá, aby
4 IV. ÚS 232/96
přezkoumával správnost hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy, a to ani v takovém případě, že by se sám s takovým hodnocením důkazů neztotožnil. Úkolem Ústavního soudu je zjistit, zda dokazování bylo prováděno způsobem zajišťujícím spravedlivý proces, a v tomto směru Ústavní soud v předmětném řízení porušení procesních zásad při provádění dokazování nezjistil. Pokud obecné soudy v takto provedeném řízení o přivolení k výpovědi z nájmu žalobu stěžovatelů zamítly s odůvodněním, že výpověď' z nájmu žalovanému nebyla dána, přitom ani použitý výklad ustanovení §710 odst.. 3 o.z., ve znění platném do 31.12.1994, není natolik extrémní, že by vybočoval z ústavně daných mezí, nelze v samotném faktu, že žalobě nebylo vyhověno, spatřovat omezení vlastnického práva stěžovatelů ve smyslu čl. 1 1 Listiny. V této souvislosti je třeba také poznamenat, že napadené rozhodnutí nezakládá překážku věci rozsouzené v poměru k případné nové žalobě stěžovatelů na přivolení k nové, všechny formální náležitosti splňující, výpovědi z nájmu dané žalovanému. Konečně pak k důvodům. uváděným stěžovateli v závěru ústavní stížnosti, v nichž poukazují na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 20 C 240/93, z 31.8. 1995, a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 48 1/95, z 3l. I. 1996, je třeba uvést, že posuzovat ústavnost těchto rozhodnutí v daném řízení, s ohledem na jeho předmět vymezený petitem ústavní stížnosti, Ústavní soud nemohl. Ze všech uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle 5 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 1998
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj