ECLI:CZ:US:1998:4.US.238.98
sp. zn. IV. ÚS 238/98
Usnesení
IV. ÚS 238/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti M.R., zastoupeného JUDr. L.Ř., proti usnesení Krajského soudu v Praze, čj. 25 Nc 7/97-299, ze dne 8. 7. 1997, a usnesení OSZ, čj. Zn 97/98, ze dne 17. 4. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností, s odvoláním na porušení článku 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), napadá shora označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a OSZ.
V odůvodnění své stížnosti stěžovatel uvádí, že před Okresním soudem v Mělníku je již od roku 1988 vedeno pod sp. zn. 6 C 104/88 řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatele (žalovaného) a jeho bývalé manželky (žalobkyně). Věc je projednávána samosoudkyní JUDr. Z.K., předsedkyní OS, a stěžovatel má za to, že soudkyně řízení záměrně protahuje a směřuje ho, včetně prováděných důkazů, k bezdůvodnému obohacení žalobkyně. Stěžovatel se proti postupu soudkyně bránil vznesením námitky podjatosti. Krajský soud v Praze však svým usnesením, sp. zn. 25 Nc 7/97, ze dne 8. 7. 1997, vyslovil, že soudkyně JUDr. K., není vyloučena z projednávání a rozhodování v jeho věci a řízení o námitce podjatosti vůči ostatním soudcům,. zastavil. Dále stěžovatel podal dne 24. 6. 1997 Policii ČR trestní oznámení na JUDr. K., pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele,
2 IV. ÚS 238/98
podvodu a křivého obvinění. Oznámení odůvodnil tím, že soudkyně v soudním řízení zavinila značné průtahy, čímž mu způsobila značnou škodu, svou pravomoc vykonávala způsobem odporujícím zákonu a jednání nevedla objektivně, neboť využívala křivých svědectví a zmanipulovala důkazy. Dále uvedl, že ho soudkyně křivě obvinila z prostavění 50.000,- Kč patřících rodině bývalé manželky, a že stavbu zahájil bez stavebního povolení. Vyšetřovatel K.ú.v. Policie ČR však usnesením ČVS: KVV192/9-97, ze dne 27. 1. 1998, věc odložil podle ustanovení §159 odst. 1 trestního řádu, neboť dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o trestné činy. Ke stížnosti navrhovatele proti uvedenému usnesení rozhodl státní zástupce OSZ usnesením, čj. Zn 97/98, ze dne 17. 4. 1998, tak, že stížnost zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž zmiňuje, že dne 20. 1. 1998 podal Ministerstvu spravedlnosti podnět k zahájení kárného řízení se soudkyní JUDr. K., pro průtahy v řízení. Tento podnět však byl ministerstvem shledán neodůvodněným a odložen bez dalšího opatření.
Jak Ústavní soud zjistil ze zprávy podané dne 21. 10. 1998 Okresním soudem v Mělníku, nabylo výše označené usnesení krajského soudu právní moci dne 2. 9. 1997, (stěžovateli bylo doručeno dne 29. 8. 1997). Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění platném do 9. 5. 1998, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem právní noci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V daném případě tak lhůta k podání ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1997 započala běžet dne 2. 9. 1997. Jestliže byla ústavní stížnost podána k poštovní přepravě teprve dne 21. 5. 1998, stalo se tak po uplynutí zákonné 60 denní lhůty pro její podání, a proto v této části, směřující proti uvedenému rozhodnutí obecného soudu, musela být ústavní stížnost odmítnuta jako opožděná podle §43 odst. I písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K námitkám stěžovatele, týkajícím se postupu soudkyně rozhodující jeho občanskoprávní věc, je třeba pro úplnost uvést, že výhrady se týkají způsobu vedení řízení a nezakládají tak důvody k vyloučení soudce z projednávaní a rozhodování věci podle §14 odst. 1 o.s.ř., nýbrž mohou být uplatněny pouze v rámci opravného prostředku proti rozhodnutí soudu ve věci samé. Ústavní soud zároveň v této souvislosti uvádí, že s ohledem na to, že ústavní stížnost, jak se v jejím úvodu výslovně prohlašuje, směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 8. 7. 1997, čj. 25 Ne 7/97-299, nemohl se pro takto vymezený předmět řízení zabývat otázkou přiměřenosti délky celého soudního řízení. K tomu, aby tak mohl učinit, byl by třeba vymezit předmět řízení jiným - znění zákona o ústavním soudu odpovídajícím - způsobem.
K posouzení další části ústavní stížnost si ústavní soud připojil vyšetřovací spis K.ú.v. Policie ČR ČVS: KVV-192/9-97. Z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu Ústavní soud zjišťuje, že občanskoprávní řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, resp. ve smyslu zákona č. 91/1998 Sb., o vypořádání společného jmění, není dosud uzavřeno. Stěžovatel v souvislosti s postupem soudkyně JUDr. K. v tomto řízení podal na uvedenou soudkyni dne 24. 6. 1997 trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele, podvodu a křivého obvinění a dne 25. 6. 1997 s ním byl sepsán protokol o trestním oznámení na O.ú.v. Policie ČR. Na žádost ředitele O.ú.v. byla z důvodu poměru k osobě JUDr. K., věc dne 12. 8. 1997 přikázána k vyšetření K.ú.v. Policie ČR. Po shromáždění listinných důkazů pak vyšetřovatel krajského úřadu vyšetřování usnesením ze dne 27. 1. 1998 věc odložil s odůvodněním, že se v daném případě nejedná o trestné činy a není na místě věc vyřídit jinak. Stížnost stěžovatele ze dne 29. 1. 1998 proti tomuto usnesení
3 IV. ÚS 238/98
státní zástupce OSZ zamítl jako nedůvodnou s odůvodněním, že po přezkoumání bylo stížností napadené rozhodnutí shledáno správné a v souladu se zákonem. Stěžovatel i v poměru k tomuto rozhodnutí okresního státního zastupitelství vytýká dotčení jeho základního práva zaručeného mu čl. 38 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud k těmto námitkám především konstatuje, že o trestním oznámení ze dne 24. 6. 1997 bylo rozhodnuto ve lhůtách, ve kterých neshledává stěžovatelem tvrzené zbytečné průtahy. Řízení o stěžovatelem podané stížnosti proti usnesení vyšetřovatele K.ú.v. Policie ČR je upraveno ustanoveními §141 až §150 trestního řádu, přičemž stěžovatelova práva v předmětném řízení je třeba posuzovat z hlediska procesního postavení stěžovatele v dané věci. Stěžovatel v předmětné věci vystupoval jako oznamovatel trestného činu, případně jako poškozený, jehož oprávnění jsou explicitně upravena v ustanovení §43 a násl. trestního řádu. Ve vztahu k tomuto procesnímu postavení stěžovatele v posuzované věci Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzené dotčení jeho ústavně zaručených práv, a proto nezbylo než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 1998
JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu.