ECLI:CZ:US:1998:4.US.249.98
sp. zn. IV. ÚS 249/98
Usnesení
IV. ÚS 249/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavní soud rozhodl dne 23. června 1998 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti L.Z., proti usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 1996, čj. 31 Ca 109/96-6, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 8. 1997, čj. 1 Cao 94/97-12, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 1998, čj. 1 Cdon 110/97-33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti podané proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel tvrdí, že tato rozhodnutí jsou v hrubém rozporu s článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článkem 10 Ústavy ČR, jakož i článkem 36 Listiny základních práv a svobod, neboť neumožnila obnovit řízení, v němž byl vynesen nespravedlivý rozsudek, a domáhá se proto jejich zrušení.
Z obsahu spisu 31 Ca 109/96 Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dopisem ze dne 9. 3. 1996, došlým Krajskému soudu dne 13. 3. 1996, návrh
2 IV. ÚS 249/98
na obnovu řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 11 C 342/92 a týkajícího se jeho nároku na důchodové zabezpečení. Krajský soud v Brně shora uvedeným usnesením řízení zastavil, když dospěl k závěru, že část pátá občanského soudního řádu v žádném ze svých ustanovení neupravuje možnost obnovy řízení ve věcech správního soudnictví, což znamená, že návrh na obnovu řízení není ve správním soudnictví přípustný. K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci již citovaným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl vrchní soud, že ve věcech důchodového zabezpečení a důchodového pojištění jsou opravné prostředky přípustné toliko v rozsahu jednoznačně stanoveném v ustanovení §250s odst. 2 o. s. ř. Výkladem tohoto ustanovení a contrario je třeba dovodit, že obnova řízení jako mimořádný opravný prostředek zde přípustná není. O dovolání stěžovatele, podaném proti tomuto rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci rozhodl Nejvyšší soud ČR již zmíněným usnesením tak, že řízení o dovolání zastavil. Jak v důvodech svého rozhodnutí konstatuje Nejvyšší soud, byl stěžovatel usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 1997 vyzván k doplnění odvolání a ke zvolení advokáta s poučením, že nebude-li této výzvě vyhověno, dovolací soud řízení zastaví. Protože přes uvedenou výzvu se tento nedostatek řízení nepodařilo odstranit, dovolací soud řízení zastavil podle ustanovení §104 odst. 2 o. s. ř. za použití ustanovení §243c o. s. ř.
Za tohoto stavu věci je tedy ústavní stížnost podaná proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatel, ačkoli byl poučen o následcích s tím spojených, nevyhověl ve stanovené lhůtě výzvě k odstranění vad. Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu nelze, než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána již po uplynutí 60denní lhůty uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu