ECLI:CZ:US:1998:4.US.263.97
sp. zn. IV. ÚS 263/97
Usnesení
IV. ÚS 263/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti stěžovatele dr. A.S., zastoupeného advokátem J.S., proti rozhodnutím Okresního úřadu, čj. PÚ/5205/92, ze dne 18. 3. 1996, a Krajského soudu v Hradci Králové, čj. 31 Ca 116/96-24, ze dne 22. 4. 1997, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svojí včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí Okr.ú. v K.H. ze dne 18. 3. 1996, č j. PÚ/5205/92, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 4. 1997, čj. 31 Ca 116/96-24, s blíže obsahově nespecifikovaným tvrzeními, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s Všeobecnou deklarací lidských práv. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nejsou v souladu s Listinou a Všeobecnou deklarací lidských práv s tím, že tato ustanovení pozbývají účinnosti dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, a pokud Česká
2 IV. ÚS 263/97
národní rada neuvede citovaná ustanovení do souladu s Listinou a Všeobecnou deklarací lidských práv, ztrácejí tato po 6 měsících po vyhlášení nálezu platnost.
Rozhodnutím shora označeným Okr.ú., rozhodl, že stěžovatel není (vedle dalších dvou osob) vlastníkem nemovitostí uvedených v pozemkové knize pro k.ú. H., č. knihovní vložky 3, 4, 8, 13, 37, 407 a 324 a nemovitostí a pozemků v seznamu I. zemských desek č. 598 pro statek H. a O. Citované rozhodnutí bylo následně, v rámci řízení o opravném prostředku proti němu podaným, potvrzeno Krajským soudem v Hradci Králové.
Z obsahu ústavní stížnosti a obsahu vyžádaných spisů Okr.ú. v K.H., sp. zn. PÚ/5205/92, a spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 116/96, Ústavní soud zjistil, že orgány veřejné moci na základě řádně vedených řízení dospěly k závěru, že žádosti stěžovatele o obnovení vlastnických práv po původním vlastníkovi předmětných nemovitostí J.S., zemřelém dne 27. l. 1957, jehož nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nelze vyhovět, a žadatelé nejsou jejich vlastníky, neboť nespadají do okruhu dalších oprávněných osob uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění (dále jen ,zákon o půdě"), které nastupují na místo původního vlastníka, pokud tento zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého před uplynutím lhůty uvedené v §13 zákona o půdě. V samotné ústavní stížnosti (a rovněž již v opravném prostředku podaném proti rozhodnutí Okr.ú.) stěžovatel uvádí, že si je vědom toho, že nespadá do okruhu oprávněných osob, jak jej vymezuje zákon č. 229/1991 Sb., resp. zákon ČNR č. 243/1992 Sb. Domnívá se však, že citovaná ustanovení jsou v rozporu s právem na nedotknutelnost vlastnictví, jak je toto právo vymezeno v Listině a jak je i chápáno v demokratických společnostech v celém světě. Poukazuje přitom i na odůvodnění rozsudku Krajského osudu v Hradci Králové. V odůvodnění tohoto rozsudku je konkrétně uvedeno, že jak správní orgány tak soudy, se musí řídit při svém rozhodování zákony, a že nejde o rozhodování, jež by bylo vždy v plném rozsahu též v souladu s vyšším principem mravním. Ostatně sám zákon o půdě již ve své preambuli stanoví, že se tímto zákonem zákonodárce snažil kromě jiného pouze zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního půdního fondu v době nesvobody. Nejde tedy, a ani jít nemůže, o odstranění všech křivd napáchaných minulým režimem. Lze jistě rovněž připustit, jak se dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že v normálně demokraticky fungující společnosti se mohl dostat předmětný majetek cestou dědění do vlastnictví navrhovatele (v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele). To však nic nemění na skutečnosti, že tento nesplňuje postavení oprávněné osoby, neboť nezapadá do výčtu oprávněných osob ani podle zákona o půdě, ani podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Dědickou posloupnost nelze v restitučním řízení podle zmíněných zákonů uplatňovat.
Pro úplnost Ústavní soud rekapituluje, že stěžovatel nespadá do okruhu tzv. dalších oprávněných osob proto, že je synovcem manželky původního vlastníka B.S., zemřelé dne 30. 6. 1979, která nikdy předmětné nemovitosti nevlastnila.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem výše uvedených vyžádaných spisů Okr.ú. a Krajského soudu v Hradci Králové a posoudil tvrzení stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Především je třeba uvést, že sám stěžovatel akceptuje, že
3 IV. ÚS 263/97
orgány veřejné moci, které o jeho žádosti, týkající se eventuální restituce majetku, který vlastnicky náležel manželu jeho tety, rozhodly o jeho věci v souladu s platnou zákonnou úpravou. V obecné rovině se však dovolává jejího nesouladu s Listinou a Všeobecnou deklarací lidských práv, a to ve vztahu k ochraně vlastnického práva.
K tomu je třeba uvést, že Ústavní soud již opakovaně v souvislosti s povahou českého restitučního zákonodárství konstatoval, že když se ČSFR, jako právní předchůdce České republiky, po listopadu 1989 rozhodla odčinit majetkové i jiné křivdy, k nimž došlo v předchozím období v důsledku nedemokratických postupů předchozího režimu, musela vyřešit způsob, jakým tak učiní. Za jeden z výchozích principů byl zvolen princip alespoň částečného zmírnění vzniklých majetkových křivd, který nelze sám o sobě označit za princip odporující Listině a Všeobecné deklaraci lidských práv. Jak již Ústavní soud konstatoval ve svých dřívějších rozhodnutích (I. ÚS 59/93, PI. ÚS 43/96) bylo věcí suverénního rozhodnutí státu, zda vůbec a v, jakém rozsahu budou majetkové křivdy odčiněny.
Konkrétně ve vztahu k vymezení okruhu oprávněných osob je třeba zdůraznit, že do procesu možného obnovení v minulosti ztracených vlastnických práv k zákonem vymezenému majetku byly zařazeni nejen původní vlastníci předmětného majetku, když zákonodárce zakotvil i institut tzv. dalších oprávněných osob, které povolal na místo původních vlastníků zemřelých, případně prohlášených za mrtvé, před ukončením lhůt k uplatnění restitučních nároků. Obnovy vlastnického práva k předmětnými nemovitostem (případně k získání náhrady za ně v případě nemožnosti jejich vydání), a to s účinky ex nunc, se mohou na základě zákona o půdě i zákona ČNR č. 243/1992 Sb. domoci i další oprávněné osoby, jejichž posloupnost v zákoně stanovená však není totožná s obecnou občanskoprávní úpravou dědické posloupnosti. Tento způsob řešení však zjevně nepředstavuje diskriminační řešení, neboť osoby do okruhu oprávněných osob spadající jsou v postavení rovných subjektů, neboť všechny musí splnit zákonem vymezené pojmové znaky oprávněných osob. Skutečnost relativní uzavřenosti okruhu oprávněných osob ve vztahu k jinak vložným potencionálním dědicům osob, které v období po ztrátě vlastnického práva původního vlastníka jeho přechodem na stát nastoupily jako jeho zákonní či závětní dědicové (v daném případě manželka původního vlastníka), není projevem diskriminace těchto osob. Je třeba zdůraznit, že v procesu restitucí jde vždy o obnovení v minulosti vlastnictví ztraceného (byt' ke ztrátě došlo způsoby naplňujícími pojem majetkové křivdy), a tudíž restituční proces slouží teprve ke konstituování vlastnického práva takto dříve ztraceného. Ústavně právní principy, tykající se ochrany vlastnického práva a zaručující rovněž jeho děditelnost způsobem v obecné občanskoprávní úpravě obsažené, dopadají tedy na postavení vlastníka až od okamžiku obnovení jeho vlastnického práva. K jejich porušení ve vztahu ke stěžovateli, tak v řízení před pozemkovým úřadem, ani v řízení před krajským soudem, zjevně nedošlo. Z výše uvedených důvodu nezbylo
Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb,., odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na to, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl podle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz usnesení č.22, svazek 4, ročník 1995-II.díl, s. 351 a násl.) odmítnut i návrh stěžovatele na zrušení §4 odst. 2 zákona o půdě a §2 odst. 2 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., který ostatně bez ohledu na jeho formální nedostatek (petit neodpovídá zákonu č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je z důvodů uvedených již shora, v poměru k rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti., neopodstatněný.
4 IV. ÚS 263/97
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu