ECLI:CZ:US:1998:4.US.303.98
sp. zn. IV. ÚS 303/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti H.B., V.Ř., H.S., a O.B., zastoupených JUDr. F.S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 281/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 7. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 1998, sp. zn. 15 Co 281/98, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 2. 1998, č.j. 8 C 264/97-16, kterým byl zamítnut návrh na povolení obnovy řízení o neplatnosti kupní smlouvy vedeného u jmenovaného okresního soudu pod sp. zn. 4 C 196/91.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedli, že se u okresního soudu domáhali vlastnických nároků k hotelu S., ale žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že neprokázali existenci zvlášť nevýhodných podmínek při převodu hotelu na stát. Později se z tzv. sbírky listin pozemkové knihy dověděli o obsahu smlouvy z roku 1963, kterou družstevní organizace, na kterou stěžovatelé vlastnické právo převedli, převedla hotel dalšímu subjektu, a to za mnohem vyšší cenu, než byla původně vyplacena stěžovatelům. Tuto smlouvu pak nabídli soudu jako nový důkaz v rámci
návrhu na obnovu řízení. Soud ovšem návrh na obnovu řízení zamítl s poukazem, že uvedený důkaz bylo možno opatřit již dříve v průběhu řízení. Uvedený přístup soudu považují za porušení principu rovnosti účastníků soudního řízení. Stěžovatelé jsou již pokročilého věku a mají zato, že rovnost účastníků je zaručena pouze tehdy, pokud soudy budou diferencovaně posuzovat procesní schopnosti každého účastníka, včetně jeho objektivní možnosti reagovat na skutečnosti, které v průběhu řízení vyjdou najevo, což se týká i možnosti navrhnout v původním řízení nový důkaz. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Uvedl, že porušení Ústavou zaručených práv účastníka řízení nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že účastník subjektivně hodnotí význam provedeného důkazu jinak, než tak činil soud při postupu podle §132 o.s.ř. Dle jeho názoru stěžovatelé vykládají zcela nesprávně zásadu rovnosti účastníků soudního řízení, když tvrdí, že tato zásada bude naplněna, bude-li soud diferencovaně posuzovat procesní schopnosti každého účastníka a brát v úvahu, kdo z nich je mladší, pohotovější apod. Tím by naopak zásada rovnosti účastníků byla vážně narušena, neboť soud by subjektivně přiznával některému z účastníků více práv oproti druhému. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je namítané porušení rovnosti účastníků v občanském soudním řízení, k němuž dle názoru stěžovatelů mělo dojít tím, že obecné soudy nepřihlédly k jejich pokročilému věku a tudíž i ke snížené schopnosti pohotově reagovat v průběhu řízení a navrhovat potřebné důkazy. Zásada rovnosti účastníků před soudem, zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, je provedena v §18 občanského soudního řádu, a dále se v podmínkách občanského soudního řízení promítá např. v ustanoveních §24, §44, §115, §123 a §158. Ze žádného z uvedených ustanovení však nelze dovodit povinnost obecných soudů diferencovat mezi subjektivnímu předpoklady a schopnostmi fyzických osob, jako účastníků, v návaznosti na jejich věk. Ústavní soud se plně ztotožňuje s názorem krajského soudu, že právě takovýmto postupem by naopak zásada rovnosti účastníků byla vážně narušena, neboť soud by subjektivně přiznával některému z účastníků více práv oproti druhému. Jakkoli tedy Ústavní soud chápe subjektivní důvody, které stěžovatele k podání návrhu na obnovu řízení, resp. k podání ústavní stížnosti, zřejmě vedly, nemůže v žádném
směru vytknout obecným soudům, že by svým postupem zasáhly do ústavních práv stěžovatelů.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu