Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.04.1998, sp. zn. IV. ÚS 328/96 [ usnesení / ZAREMBOVÁ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.328.96

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:1998:4.US.328.96
sp. zn. IV. ÚS 328/96 Usnesení IV. ÚS 328/96 ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ Ústavního soudu České republiky Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti ČKA, zastoupené advokátem JUDr. PhDr. O.Ch., proti výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 2 A 5/96, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 1996, sp. zn. 2 A 5/96, jímž byla pod bodem č. II výroku byla zamítnuta žaloba stěžovatele, směřující proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 19. 4. 1996, čj. R7/95, jímž bylo k rozkladu stěžovatele změněno rozhodnutí Ministerstva pro hospodářskou soutěž ČR ze dne 7. 6. 1995, čj. S 14/95-654/95210, tak, že usnesení I. výroční valné hromady ČKA ze dne 16. 4. 1994, bod 4., o stanovení výše honorářů architektů, obsažených v materiálech s názvem "Výkony a honoráře ..", "Výkony a honoráře .." a "Výkony a honoráře .." je rozhodnutím sdružení podnikatelů ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, které je zakázané a neplatné. Uvedeným rozhodnutím bylo současně plnění tohoto rozhodnutí (dohody dle §11 zákona o ochraně hospodářské soutěže) zakázáno. Pod bodem č. III výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, rovněž napadeného ústavní stížností stěžovatele, byla pak žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku 2.358,-Kč, představující částečnou náhradu nákladů řízení, neboť stěžovatel (v řízení před vrchním soudem žalobce) byl v řízení částečně úspěšný, a soud mu proti žalovanému ve smyslu §250k odst. 1 o.s.ř. přiznal právo na částečnou náhradu nákladů řízení. 2 IV. ÚS 328/96 Podle názoru stěžovatele jsou výše uvedená rozhodnutí v rozporu s čl. l Ústavy ČR, který prohlašuje Českou republiku za stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého státní moc slouží všem občanům, a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého nelze výkladem právních norem oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu a čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu vyžádaného spisu Ú., (dříve ministerstva pro hospodářskou soutěž), sp. zn. S 14/95 a R 7/95, a spisu Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 A 5/96, ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo dne 10. 3. 1995 z podnětu tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou soutěž (dále jen "ministerstvo") zahájeno správní řízení ve věci zákazu plnění rozhodnutí sdružení podnikatelů ve smyslu §3 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, v platném znění, jehož výsledkem bylo rozhodnutí tehdejšího ministerstva ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. S 14/95-654/95210, podle kterého byly některé části honorářového řádu označeny za rozhodnutí sdružení podnikatelů ve smyslu §3 odst. 1 citovaného zákona a podle §11 odst. 1 písm. d) citovaného zákona bylo plnění tohoto rozhodnutí zakázáno. Proti tomuto správnímu rozhodnutí byl stěžovatelem podán rozklad, o němž rozhodl dne 19. 4. 1996 tehdejší ministr pro hospodářskou soutěž tak, že prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že za rozhodnutí sdružení podnikatelů bylo oproti napadenému rozhodnutí označeno usnesení valné hromady stěžovatele ze dne 14. 4. 1994 v části týkající se honorářového řádu a v této části bylo zakázáno jeho plnění. Toto rozhodnutí tehdejšího ministra pro hospodářskou soutěž napadl stěžovatel žalobou, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím ze dne 12. 9. 1996, sp.zn. 2 A 5/96, tak, že žalobě částečně vyhověl, neboť zrušil ten výrok žalobou napadeného rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena pokuta. Ve zbývající části žalobu zamítl. Po vyčerpání těchto procesních prostředků setrvává stěžovatel na tvrzení, že rozhodnutími orgánů veřejné moci došlo v rozsahu výše uvedeném ve vztahu k němu k porušení čl.1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K jejich porušení došlo podle tvrzení stěžovatele tím, že orgány veřejné moci dospěly k právnímu názoru, podle něhož pouhým usnesením stěžovatele, jímž byl honorářový řád vzat na vědomí, bylo učiněno rozhodnutí o přijetí tohoto materiálu. Podle názoru stěžovatele orgány veřejné moci provedly autoritativní výklad interních předpisů nepřípustně striktní, zužující a omezující základní principy veřejné samosprávy, jíž je stěžovatel představitel, a tímto přístupem došlo podle názoru stěžovatele i k nepřípustnému omezení základů demokratického právního státu. Stejný názor sdílí stěžovatel i ve vztahu k právnímu názoru ve věci dosud rozhodujících orgánů, které ustanovení §23 odst. 6 písm. i) zákona č. 360/1992 Sb. posoudily jako zmocnění stěžovatele k pouhé ediční činnosti, tzn. k vydávání ceníků jednotlivých architektů. Rovněž tento výklad označuje stěžovatel za vysoce zužující, a to opět v neprospěch stěžovatele jako účastníka správního řízení, a i tuto interpretaci lze tak podle něho považovat za hrubý zásah do principů veřejné samosprávy, neboť podle stěžovatele nelze postihnout orgán samosprávy za to, že v dobré víře nedospěl ke stejně striktnímu a zužujícímu výkladu, a jednal v souladu se zmocňujícím zákonným ustanovením. Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení o ústavní stížnosti, ve svém vyjádření k ní uvedl, že poukazuje na důvody, uvedené již v rozsudku napadeném ústavní stížností, neboť 3 IV. ÚS 328/96 námitky stěžovatelem vznesené v ústavní stížnosti byly obsaženy již v žalobě a soud se s nimi v předmětném rozsudku vypořádal. Jmenovitě se pak vyjádřil k námitce stěžovatele, kterou tento zpochybňuje možnost, aby se samosprávní organizace stala předmětem šetření tehdejšího Ministerstva pro hospodářskou soutěž (dnes Ú.), neboť by tím byl narušen její samosprávní charakter, a v důsledku toho by docházelo k porušení základních práv a svobod. V této souvislosti ve svém vyjádření Vrchní soud v Olomouci poukázal na rozhodovací praxi západoevropských orgánů působících na úseku ochrany hospodářské soutěže, z níž vyplývá, že i zájmová sdružení a profesní svazy jsou podrobeny stejnému režimu jako podnikatelé, jsou jim na roveň postaveni pokud jde o příslušnost příslušných zákonů o ochraně hospodářské soutěže (protikartelového zákonodárství) s tím, že řada rozhodovaných případů se týká přímo problematiky doporučených cen, a řešení těchto případů je v naprostém souladu se způsobem, jak obdobnou situaci rozhodl Vrchní soud v Olomouci. Vyjmout komory, tedy profesní sdružení zpod účinnosti zákona by také bylo v naprostém rozporu s požadavky, které na ochranu hospodářské soutěže a soutěžního prostředí klade Evropská unie. Tato problematika byla v minulosti natolik závažná, že muselo být do novely zákona č. 63/1991 Sb. vtěleno, že tento zákon se vztahuje i na komory. V závěru svého vyjádření pak Vrchní soud v Olomouci, s odkazem na závěry semináře "Soutěžní právo Evropského společenství", konaného v B., ve dnech 16. - 17. září 1996, pořádaného AT., uvádí, že k tomu, aby bylo možné hovořit o kartelové dohodě, není zapotřebí formálních postupů, ale docela postačí, bude-li nepochybné, že "smluvní strany" svým jednáním vyjadřují byt' jen touhu koordinovat činnost svých členů. Podle závěru Vrchního soudu v Olomouci, prezentovaného v jeho vyjádření, tomu tak v posuzovaném nepochybně bylo, neboť ze samotného správního spisu je nad veškerou pochybnost, že na poradě příslušného vedení ČKA byla takováto touha jednoznačně prokázána. Vrchní soud se domnívá, že posouzení dané věci z jeho strany byla věnována dostatečná pozornost, a rozhodnutá věc byla řádně odůvodněna. Ú., se svého postavení vedlejšího účastníka v tomto řízení vzdal. Při vlastním posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti vzal Ústavní soud v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné správy. V daných souvislostech považuje přitom Ústavní soud za nezbytné zdůraznit, že není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Pod tímto zorným úhlem je třeba ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že právní závěry Vrchního soudu v Olomouci, který rozhodoval o posledním procesním prostředku, který právní řád k ochraně práv stěžovatele připouští, ve vztahu k právním závěrům o právní povaze usnesení valné hromady ČKA ze dne 16.4.1994, bod. 4, o stanovení výše honorářů architektů, uvést, že tyto ústavní soud neshledal nepřípustně striktními, zužujícími a omezujícími základní principy veřejné samosprávy. Naopak, za akceptovatelný je třeba považovat právní závěr učiněný Vrchním soudem v Olomouci, podle něhož předmětné usnesení valné hromady ČKA je svojí povahou dohodou, která směřuje k tomu, aby se její subjekty (členové komory reprezentovaní zde vůlí projevenou usnesením valné hromady) určitým - v daném případě z hlediska ochrany hospodářské soutěže nedovoleným - způsobem chovaly, když jim poskytuje návod ke shodnému postupu 4 IV. ÚS 328/96 architektů - soutěžitelů - při sjednávání cen. Podle Ústavního soudu nelze akceptovat ani názor stěžovatelem uvedený v ústavní stížnosti, podle něhož ustanovení §23 odst. 1 písm. i) zákona č. 360/1992 Sb. je speciálním vůči zákonu o ochraně hospodářské soutěže. Z tohoto tvrzení stěžovatele by totiž vyplývalo, že příslušný orgán ČKA je cenotvorným orgánem. Tento závěr stěžovatele, opírající se o izolovaný výklad citovaného ustanovení, pomíjí platnou právní úpravu v oblasti cen v České republice, vycházející ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách a zákona ČNR č. 255/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, v platném znění. Ústavní soud ve shodě s právními závěry vyslovenými Vrchním soudem v Olomouci v rozsudku napadeném ústavní stížností nesdílí názor stěžovatele, že z ustanovení §23 odst. 1 písm. i) a §25 odst. 4 písm. b) zákona č. 360/1992 Sb. lze dovodit pravomoc a působnost příslušných orgánů ČKA k regulaci cen. Ve smyslu předpokládaném v §3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., v platném znění, tato ustanovení zjevně nejsou případem, kdy "zvláštní zákon stanoví jinak". Oprávnění vyplývající pro ČKA z výše citovaných ustanovení zákona č. 360/1992 Sb., v platném znění, je podle názoru Ústavního soudu (rovněž vysloveného již v řízení před Vrchním soudem v Olomouci) třeba naopak realizovat a interpretovat v souladu s cenovými předpisy a se zákonem o ochraně hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal právní závěry obsažené v rozsudku napadeném ústavní stížností za ústavně konformní, nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele, že jimi došlo k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR. I při vědomí toho, že stěžovatel je orgánem SS, není výklad zastávaný Vrchním soudem v Olomouci, který sleduje spíše umožnění hospodářské soutěže typické pro demokratickou společnost, způsobilý k tomu, aby ohrozil, natož odstranil, základy demokratického státu. Rovněž tak poukaz stěžovatele, že napadenými rozhodnutími byl ve vztahu k němu porušen čl. 27 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, neshledal ústavní soud důvodným, neboť žádný z orgánů veřejné moci ve svém rozhodnutí nezpochybnil právo stěžovatele na realizaci své profesní samosprávy, pouze vymezil zákonné meze, které musí být při její realizaci, a to v daných souvislostech konkrétně s ohledem na ochranu soutěžního prostředí, respektovány. Z uvedených důvodů proto považuje Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele za neopodstatněnou, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 1998 JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1998:4.US.328.96
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka IV. ÚS 328/96
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 30. 4. 1998
Datum vyhlášení  
Datum podání 28. 11. 1996
Datum zpřístupnění 30. 10. 2007
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Zarembová Eva
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - §43/2/a)
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy  
Ostatní dotčené předpisy  
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů
Věcný rejstřík  
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=4-328-96
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29104
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30