Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.04.1998, sp. zn. IV. ÚS 463/97 [ nález / ČERMÁK / výz-3 ], paralelní citace: N 47/10 SbNU 313 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1998:4.US.463.97

sp. zn. IV. ÚS 463/97 Nález Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 1998 v senátě ústavní stížnosti B. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, čj. 3 To 51/97-477, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto: Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č. j. 3 To 51/97-477, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7. 1997, čj. 5 T 5/97-435, stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků před soudem. Uloženou výši trestu odnětí svobody ve výši čtyř let třeba považovat za nepřiměřeně vysokou, neboť trest byl vyměřen při horní hranici zákonné sazby, ačkoliv stupeň nebezpečnosti spáchaných trestných činů se nijak nevymyká typové nebezpečnosti a navíc i okolnosti spáchání trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí vykazují znaky spíše nižší společenské nebezpečnosti, přičemž právě trestní sazba za tyto trestné činy byla pro konkrétní výměru trestu určující. Podle názoru stěžovatele byl mu tak přísný trest uložen hlavně proto, že je v České republice cizincem. Vyvozuje tak zejména z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, nekompromisně zdůrazňujícího hledisko ochrany společnosti před kriminalitou plynoucí z ilegální či legální migrace a potřebu maximálního využití hlediska generální prevence při úvaze o uložení druhu a výše trestu. Stěžovatel tvrdí, že tak eminentní důraz na moment generální prevence ve svém důsledku znamená porušení rovnosti účastníků, neboť je znevýhodněn před českými soudy jen proto, že je cizinec. Za takové situace stěžovatel nepovažuje proces proti němu vedený za spravedlivý a žádá, aby Ústavní soud z důvodu porušení jeho práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), usnesení vrchního soudu zrušil. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 15. 4. 1998 uvedl, že princip rovnosti stran v jejich procesním postavení plynoucí z ustanovení §2 odst. 8 trestního řádu nijak porušen nebyl. Vrchní soud v Praze ostatně trest neukládal, ale zamítl obě podaná odvolání a v odůvodnění svého usnesení podrobně uvedl, kterými hledisky se řídil a z čeho vycházel, přičemž podrobil kritice i některé úvahy soudu prvého stupně, obsažené v odůvodnění výroku o trestu, které však na výsledně uložený trest vliv neměly. Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 9. 4. 1998 postavení vedlejšího účastníka vzdalo. Z obsahu spisu 5 T 5/97 Krajského soudu v Plzni Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 7. 1997, čj. 5 T 5/97-435, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení §176 odst. 1 trestního zákona a dvěma trestnými činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 2 písm. b) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k trestu vyhoštění. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §140 odst 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by se tohoto činu dopustil. Krajský soud v Plzni vzal v citovaném rozsudku za prokázáno, že stěžovatel se na území České republiky v průběhu let 1994 až 1996 nejméně třikrát prokazoval cestovními pasy Holandského království, Itálie a Chorvatska, ze kterých byla odstraněna původní fotografie a nahrazena jeho vlastní, a ve dvou případech, když byl zadržen pod falešným příjmením, uprchl policejní či vězeňské eskortě a při rozhodování o výši a druhu trestu dospěl k závěru, že pokud se "...osoby typu obžalovaného bez problémů dostanou na území České republiky, pak v případě jejich trestné činnosti je zapotřebí co nejdůrazněji při ukládání trestu zvýraznit hledisko ochrany společnosti a generální prevence". Obdobně uvažoval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Praze, který zamítl odvolání stěžovatele, co se týče hodnocení jednotlivých přitěžujících či polehčujících okolností, zkorigoval některé výroky a nelogické argumenty Krajského soudu v Plzni, nicméně při úvaze o druhu a výměře trestu projevil se závěry tohoto soudu souhlas. Vrchní soud navíc zdůraznil, že růst ilegální migrace a z ní plynoucí trestná činnost nabývá v České republice na závažnosti, a že proto s "ohledem na rostoucí rozšířenost trestné činnosti ve věcech obdobného typu je pak třeba v případech, kdy se podaří pachatele dopadnout, maximálně využít hledisko generální prevence". Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny . Podle ustanovení §23 odst. 1 trestního zákona účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Podle ustanovení §31 odst. 1 věty první při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§3 odst. 4), k možnosti nápravy a poměrům pachatele. Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení §23 trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom individuální prevence působí jako prostředek prevence generální. Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální -, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence, opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je v rozporu s ustanovením §23 trestního zákona. O takový, a to extrémní, rozpor s ustanovením §23 trestního zákona jde podle názoru Ústavního soudu i v projednávané věci, kdy obecné soudy bez dalšího posunuly konkrétní věc, totiž individuální případ trestné činnosti, spočívající v prvé řadě v maření výkonu úředního rozhodnutí, a to opětovným útěkem policejní a vězeňské eskortě, do obecné roviny společenské situace s jejím současným závažný problémem, totiž trestnou činností plynoucí z ilegální migrace. Důraz kladený obecnými soudy na to, že jde o trestnou činnost opakovanou, páchanou cizincem, nelze považovat za nic jiného než za neúměrné narušení vyváženosti represe a prevence. Tím, že míru individuálního trestu zdůvodnily obecné soudy spíše než podle ustanovení §31 odst. 1 trestního zákona potřebou "maximálně využít hledisko generální prevence" a přísným trestem odstrašit širší veřejnost, sledovaly ve skutečnosti uložení zmíněného exemplárního trestu. Stalo se tak tedy v příkrém rozporu s ustanovením §23 trestního zákona, tedy již s konstatovanou základní zásadou vyváženosti prevence a represe. Exemplární trest nelze totiž považovat za nic jiného než projev důrazu na prioritu trestní represe. Přitom zůstává, obecnými soudy blížeji vůbec nezkoumanou, otázkou, co vlastně třeba považovat za kriminalitu plynoucí z ilegální migrace, neboť sice může dojít ke spáchání trestného činu trestnou činností cizince, lze si však představit, že jeho povaha či typ stojí zcela stranou fenoménu migrace. V projednávané věci se může na první pohled zdát, že trestné činnosti plynoucí z ilegální migrace spíše odpovídá trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny než trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §176 odst. 2 trestního zákona, za který byl stěžovatel za použití §35 odst. 1 trestního zákona odsouzen. Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 23. dubna 1998