ECLI:CZ:US:1998:4.US.75.98
sp. zn. IV. ÚS 75/98
Usnesení
IV.ÚS 75/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 1998 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) E.K., 2) H.J., obou zastoupených JUDr. P.V., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 9. 1997, čj. 2 Cdon 867/97-84, Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 1996, čj. 9 Co 638/96-64, a Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 7. 1996, čj. 12 C 343/92-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti výše citovaným rozsudkům obecných soudů, který mi byl zamítnut návrh stěžovatelů na určení přechodu vlastnického práva k pozemkům p. č. 107/2 a 108/3 v k. ú. K., stěžovatelé uvádějí, že majetek byl jejich matce V.J. odňat v důsledku zneužití dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neboť tato byla vykonstruovaně považována za Němku. I když ve sčítacím archu z prosince roku 1930 V.J. uvedla národnost českou, její němectví bylo dovozeno z toho, že dne 23. 8. 1944 vyznačila v policejní přihlášce u obecního úřadu ve F., pro sebe a své děti státní příslušnost "DR". Podle stěžovatelů však jejich matka německé národnosti nebyla a československé státní občanství jí bylo osvědčeno dne 5. 10. 1946 ONV. Přesto však bývalý
2 IV. ÚS 75/98
ONV vydal dne 31. 3. 1948 výměr, kterým jejich matku označil jako osobu, které se konfiskuje majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., a tento výměr k odvolání V.J. dne 19. 7. 1949 potvrdil i KNV. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že tyto důkazy nezhodnotily ve všech vzájemných souvislostech a poukazují i na nesprávný závěr Nejvyššího soudu ČR o tom, že rozhodnutí správního orgánu prvého stupně bylo učiněno před 25. 2. 1948. Porušování ústavních práv stěžovatelé dále spatřují i v tom, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb., vyjmul z okruhu povinných osob fyzické osoby a mají za to, že osoby (nebo jejich dědicové), které žádají o navrácení majetku konfiskovaného podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a které nabyly čsl. státní občanství podle dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., nepožívají v důsledku toho stejné ochrany jako osoby, které žádají o navrácení majetku, jenž je v držení státu nebo právnických osob. Stěžovatelé tvrdí, že v jejich restituční věci došlo postupem obecných soudů k porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 3 odst. 1, 2, čl. 11 odst. 1, čl. 24 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a žádají, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.
Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a opětovně zdůraznil, že konfiskace majetku právní předchůdkyně stěžovatelů nebyla aktem podřaditelným pod ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb.
Krajský soud v Ostravě odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud ve Frýdku-Místku a K.N. se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
Ze spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 12 C 343/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali k tomuto okresnímu soudu nejprve žalobu na vydání pozemků č. p. 107/2 a 108/3 zapsaných na LV č. 998 v k. ú. K., která směřovala proti K.N. Okresní soud řízení zastavil s odůvodněním, že soud není ve věci příslušný, neboť restituční nárok je třeba uplatnit podle ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb., u příslušného pozemkového úřadu. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě zrušil rozhodnutí okresního soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení s odůvodněním, že stěžovatelé uplatnili svůj nárok podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
3 IV. ÚS 75/98
Okresní soud ve Frýdku-Místku ve věci jednal a rozsudkem ze dne 10. 7. 1996, čj. 12 C 343/92-52, návrh stěžovatelů, aby soud rozhodl o přechodu vlastnického práva k pozemkům, a to parcele č. 107/2 a parcele č. 108/3 zapsaným na LV 998 v k. ú. K., z K.N. na stěžovatele, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že bývalý ONV vydal dne 31. 3. 1948 pod č.j. X - 23/13 - zem. vyhlášku, podle které byla V.J. podle §1 odst. 1 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., označena za osobu, jejíž zemědělský majetek ležící v katastru obce K. podléhá konfiskaci. Podle archivního spisu SOA tuto skutečnost potvrdil svým rozhodnutím ze dne 19. 7. 1949 i KNV, který v souvislosti s rozhodováním o odvolání V.J. dovodil, že jmenovanou je nutno považovat za osobu národnosti německé dle dekretu č. 12/1945 Sb., a že tato byla také trestním nálezem komise ONV dne 31.1. 1947 potrestána podle dekretu č. 138/1945 Sb., pokutou ve výši 2 000,- Kčs a veřejně pokárána. Své rozhodnutí v meritu restituční věci odůvodnil okresní soud tím, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., neboť předmětné nemovitosti přešly na stát nikoliv za podmínek stanovených v ustanovení §6 cit zákona, nýbrž aplikací dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Vzhledem k tomu, že podle zákona č. 243/1992 Sb. nejsou povinnými osobami osoby fyzické, okresní soud návrh stěžovatelů směřující proti K.N. zamítl.
K odvolání stěžovatelů, kteří poukazovali na to, že předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období, a to v důsledku politické perzekuce či postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 1996, čj. 9 Co 638/96-64 tak, že po dalším dokazování napadený rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. Ve svém odůvodnění, na rozdíl od názoru soudu prvého stupně, uvedl, že nárok stěžovatelů se opírá o ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a že tedy zde nejde o aplikaci zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Konfiskace majetku V.J., jak dále konstatoval krajský soud, nastala ex tunc a ex lege účinností dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., tedy mimo rozhodné období, přičemž správní rozhodnutí měla pouze deklaratorní charakter. Krajský soud dále zdůraznil, že mu je známa i judikatura soudů, zastávající názor o možnosti přezkumu správních rozhodnutí vydaných v rozhodném období z pohledu možného zneužití dekretů prezidenta republiky, avšak ani v tomto směru neshledal důvod ke změně přezkoumávaného rozhodnutí. Dekretem č. 12/1945 Sb. se konfiskoval nejen majetek všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na
4 IV. ÚS 75/98
státní příslušnost, ale také majetek zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti. Proto ani pouhá skutečnost, že matka stěžovatelů byla v době správních rozhodnutí o konfiskaci československou státní občankou, nemůže založit právní důvod k restituci majetku podle §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Co se týče problematiky národnosti, krajský soud dovodil, že pokud byl u V.J. důvod k aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., znamená to, že jmenovaná, ač zcela zřejmě "původní" národností Češka, se v době zvýšeného ohrožení republiky relevantně přihlásila za Němku, když navíc po válce byla pravomocně odsouzena podle dekretu č. 138/1945 Sb. Krajský soud připustil v rozsudku dovolání, neboť podle jeho názoru jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 9. 1997, čj. 2 Cdon 867/97-84, však dovolání stěžovatelů zamítl, vycházeje z obdobných právních závěrů jako Krajský soud v Ostravě, zejména že v projednávaném případě nešlo o konfiskaci, kterou je možno podřadit pod ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. To vyplývá nejen z obsahu spisů správních orgánů, které posuzovaly chování V.J. v období let 1938 - 1945, ale i ze skutečnosti, že již před 25. 2. 1948 byla na její majetek uvalena národní správa.
Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů a nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy ČR.
Jak Ústavní soud již několikrát uvedl ve svých nálezech, vedle vlastních ex lege účinků dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., je ve vztahu ke ztrátě vlastnictví pro účely stanovení okamžiku dovršení majetkové křivdy podle, v současné době platných, předpisů o majetkové restituci třeba přihlédnout i k období, kdy bylo o takovýchto účincích rozhodováno v rámci správního řízení před správními orgány. V dnes vedených restitučních řízeních sice nelze daná rozhodnutí rušit, je však možno posoudit jejich obsah právě s ohledem na eventuální naplnění znaků ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Z podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, vyplývá, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost zjištění, zda v rámci správních řízení, vedených již v rozhodném období, případně došlo ke zneužití citovaného dekretu. Přestože tehdejší správní orgány se
ne zcela přesvědčivě vypořádaly s prokázáním německé národnosti V.J.,
5 IV. ÚS 75/98
nelze podle názoru Ústavního soudu jen z tohoto faktu dovozovat fakt zneužití dekretu prezidenta republiky a následně i restituční titul podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. Nelze totiž přehlédnout, že ustanovení §1 odst. 1 citovaného dekretu obsahuje dvě kategorie osob, jejichž majetek podléhal konfiskaci, tedy nejen osoby německé národnosti, ale i provinivši se osoby jakékoli národnosti a státní příslušnosti. Konfiskace ostatního majetku V.J. podle dekretu č. 108/1945 Sb. se opírala o důvod uvedený v bodu 3 §1 odst. 1 citovaného dekretu, podle kterého se konfiskoval majetek fyzických osob, které " ... v době zvýšeného ohrožení republiky nadržovaly germanizaci nebo se chovaly nepřátelsky k Československé republice." Na tuto skutečnost obecné soudy poukázaly zejména v souvislosti s aplikací dekretu prezidenta republiky č. 138/1945 Sb., o trestání některých provinění proti národní cti, na základě kterého byla matka stěžovatelů výměrem bývalého ONV ze dne 31. 1. 1947 odsouzena mimo jiné pro schvalování nacistického režimu a profitování z jím poskytovaných výhod. Zejména posléze citovaný výměr, časově předcházející tzv. období nesvobody, brání podle názoru ústavního soudu závěru o politické perzekuci stěžovatelky, resp. závěru o postupu porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody, a proto i posunutí projednávaného případu do ústavně právní roviny.
Co se týče tvrzeného porušení článku 11 odst. 1 Listiny, je třeba odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu s tím, že v dané věci šlo o vlastnické právo tvrzené, nikoli již konstituované. K námitce stěžovatelů o vyjmutí fyzických osob z okruhu povinných osob zákonem ČNR č. 243/1992 Sb., Ústavní soud odkazuje na účel tohoto zákona vyjádřený v ustanovení §1, když vůlí zákonodárce bylo zmírnění následků jen některých majetkových křivd.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů evidentně nic, co by nasvědčovalo opodstatněnosti tvrzení stěžovatelů o porušení jejich ústavně garantovaných práv, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 25. června 1998
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu