ECLI:CZ:US:1998:4.US.79.98
sp. zn. IV. ÚS 79/98
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 79/98
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti V.Ž., zastoupeného JUDr. V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 14 Co 338/95-87, ze dne 5. 9. 1995, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností ze dne 10. 2. 1998, Ústavnímu soudu došlou dne 18. 2. 1998, poštovnímu úřadu k přepravě předanou dne 17. 2. 1998, domáhá s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí obecného soudu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 6 C 124/92, ze dne 31. 10. 1994, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele (žalobce) na stanovení povinnosti žalovanému uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání věci dle zákona č. 87/1991 Sb. Stěžovatel má za to, že hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem bylo nesprávné. Kupní smlouva uzavřená dne 15. 11. 1971 mezi M.Ž. a KS na prodej nemovitostí byla uzavřena nejen v tísni, ale i za nápadně nevýhodných podmínek. Krajský soud však skutečnost nápadně nevýhodných podmínek posuzoval pouze z hlediska rozporu s cenovými předpisy a nikoliv komplexně ve spojení s dalšími skutečnostmi prokazujícími zejména vyvolání stavu tísně. Stěžovatel proto podal proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které však bylo Nejvyšším soudem ČR odmítnuto jako nepřípustné usnesením, sp. zn. 2 Cdon 792/96, ze dne 31.7. 1996. Stěžovatel se cítí být rozhodnutím Krajského soudu v Praze dotčen ve svém základním právu domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zaručeném mu čl. 36 odst. 1 Listiny. Poukazuje na naléhavost jeho ústavní stížnosti, umocněné jejím významem, který, podle jeho názoru, podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Touto skutečností pak
2 IV. ÚS 79/98
stěžovatel odůvodňuje i ztrátu lhůty pro podání ústavní stížnosti, když rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ztratil stěžovatel možnost, aby o jeho sporné věci rozhodl dovolací soud dovoláním, a současně i lhůtu pro podání ústavní stížnosti. Navrhuje proto, aby Ústavní soud s ohledem na tyto skutečnosti zrušil ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze.
Ústavní soud zjistil z usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 792/96, ze dne 31. 7. 1996, které nabylo právní moci dne 29. 8. 1996, že dovolání stěžovatele proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze bylo podle ustanovení §218 odst. I písm. c), ve spojení s ustanovením §243b odst. 4 o.s.ř., odmítnuto jako nepřípustné.
Za tohoto stavu, kdy dovolání v daném případě nebylo možno považovat za procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytoval (stěžovatel přitom samotné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání ústavní stížností nenapadl), počala stěžovateli běžet 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti již dnem 3. 11. 1995, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Praze shora označený (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění účinném do 8. 5. 1998). Jestliže tedy byla ústavní stížnost podána teprve dne 17. 2. 1998, musela být podle §43 odst. 1 pístu. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů odmítnuta, neboť byla podána po lhůtě zákonem pro její podání stanovené, když ani lhůta jednoho roku uvedená v ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona, jehož se zřejmě stěžovatel dovolával, nebyla dodržena. V této souvislosti však třeba dodat, že použití uvedeného ustanovení by v daném případě nepřicházelo v úvahu nejen proto, že stížnost svým významem nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, ale především z toho důvodu, že jeho aplikace je možná jen tehdy, kdy stěžovatel nevyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1, 2 citovaného zákona), tak tomu však v daném případě nebylo.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. prosince 1998
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj