ECLI:CZ:US:1998:Pl.US.43.97
sp. zn. Pl. ÚS 43/97
Nález
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dne 29. dubna 1998 o návrhu skupiny poslanců a skupiny senátorů na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství, takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 9. 12. 1997 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, které
obsahuje návrh skupiny 31 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu
ČR na zrušení nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví
míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce
ostatních pedagogických pracovníků ve školství, a obsahově zcela
stejný návrh podepsaný skupinou 20 senátorů. Nařízení vlády, které
nabylo účinnosti 1. 9. 1997 a které bylo vydáno na základě
ustanovení §23 písm. h) zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně
za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších
organizacích a orgánech, v platném znění, navrhovatelé vytýkají,
že je v rozporu se zákonem a toto tvrzení opírají o následující
argumenty.
Podle názoru navrhovatelů zákon č. 143/1992 Sb. [§23 písm.
h)] zmocňuje vládu stanovit nařízením "míru vyučovací povinnosti
učitelů, povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických
pracovníků a vychovatelů". Ustanovení §2 napadeného nařízení
vlády však stanoví, že míru vyučovací povinnosti, resp. povinnosti
výchovné práce, tvoří jednak přímá vyučovací povinnost, resp.
přímá výchovná činnost [písm. a) cit. ustanovení] a příprava na
přímou vyučovací činnost (přímou výchovnou činnost), práce
bezprostředně související s touto činností a další práce, které
vyplývají z organizace vzdělávání a výchovy ve školách a školských
zařízeních podle Pracovního řádu pro zaměstnance škol a školských
zařízení, a to do rozsahu stanovené týdenní pracovní doby [písm.
b) cit. ustanovení]. Z toho navrhovatelé dovozují, že §2 vládního
nařízení jde nad rámec zákonného zmocnění, neboť zákon zmocnil
vládu k určení míry vyučovací povinnosti (resp. povinnosti
výchovné práce u ostatních pedagogických pracovníků), čímž je
nepochybně míněna pouze přímá vyučovací činnost nebo přímá
výchovná činnost - tedy pouze povinnosti uvedené pod písmenem a).
Povinnosti stanovené pod písmenem b) tedy nemají svůj základ
v zákoně. Podle názoru navrhovatelů je tedy v tomto směru napadené
nařízení vlády v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Navrhovatelé dále argumentují tím, že rozsah přímé vyučovací
povinnosti, resp. přímé výchovné činnosti, který stanoví příloha
vládního nařízení, je ve srovnání s předchozí právní úpravou
(nařízení vlády č. 503/1992 Sb.) vyšší. Proto, vycházejí-li
navrhovatelé z názoru, že pracovní povinnosti pedagogických
pracovníků naplňovaly již před novou úpravou zákonnou týdenní
pracovní dobu, pak zvýšením přímé vyučovací povinnosti, a tedy
i s tím souvisejících nezbytných ostatních činností, muselo nutně
dojít k překročení nejvyšší zákonem stanovené týdenní pracovní
doby. Ta činí podle §83 odst. 1 zákoníku práce 43 hodin.
S ohledem na možné zkrácení ve smyslu odst. 3 - 5 tohoto
paragrafu, představuje stanovená týdenní pracovní doba u učitelů
a ostatních pedagogických pracovníků t.č. 42,5 hodin týdně (§83
odst. 6 zákoníku práce). Vzhledem k tomu, že nebyl souvztažně
změněn žádný právní předpis, jinak řečeno, že nebylo redukováno
množství jiných pracovních povinností a nedošlo ani ke změně
platného pracovního řádu, který vydává Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy ČR podle zmocnění §58 písm. b) zákona č.
29/1984 Sb., o soustavě základních škol, středních škol a vyšších
odborných škol (školský zákon, dostává se tak napadené nařízení
vlády též do rozporu s ustanovením §83 zákoníku práce, neboť
podzákonným předpisem nelze prodlužovat pracovní dobu nad hranice
stanovené zákoníkem práce. Také v tomto směru tedy došlo dle
názoru navrhovatelů k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Prodloužením
doby přímé vyučovací činnosti byla zkrácena doba pro další
navazující a související činnosti, které pedagogickým pracovníkům
ukládá zejména školský zákon. V tomto směru se navrhovatelé
dovolávají zejména ustanovení §51 odst. 2 ("pedagogičtí
pracovníci vychovávají žáky ve smyslu vědeckého poznání
a v souladu se zásadami vlastenectví, humanity a demokracie; jsou
povinni se na svou práci svědomitě připravovat a dále se
vzdělávat") a ust. §49 odst. 1 a 2 tohoto zákona, která ukládají
školám povinnost zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví žáků při
činnostech, které přímo souvisejí s výchovou a vzděláváním. Tyto
úkoly jsou školy povinny ve smyslu §1 odst. 4 zákona č. 1/1991
Sb., o zaměstnanosti, zajišťovat svými zaměstnanci - pedagogickými
pracovníky. Kromě toho upozorňují navrhovatelé též na §38a
školského zákona, který ukládá povinnost vedení předepsané
dokumentace, což je rovněž součástí povinností pedagogických
pracovníků. Z toho navrhovatelé dovozují, že je-li vyšší počet
hodin přímé vyučovací činnosti, resp. přímé výchovné činnosti,
musí být vyšší i počet hodin nutných pro plnění povinností, které
s tím nedílně souvisejí. Žádná z nich ovšem redukována nebyla.
Nařízení vlády č. 68/1997 Sb. je proto též v rozporu s citovanými
ustanoveními školského zákona..
Při jednání dne 29. 4. 1998 předložil zástupce skupiny
senátorů originál stanoviska, které k věci podal Ústav státu
a práva Akademie věd České republiky dne 13. 10. 1997, na které se
odvolává i podaný návrh. V tomto vyjádření se uvádí, že není sporu
o tom, že existuje zmocnění vlády založené zákonem a že tedy
zkoumat lze pouze to, zda se nařízením nezakládají povinnosti nové
ve srovnání s předchozí právní úpravou, či zda toto nařízení není
v rozporu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce, zejména pak
s §83. Vzhledem k tomu, že zkrácení pracovní doby je možné pouze
v zákonem stanovených případech a po projednání s příslušným
ústředním odborovým orgánem, je nepochybně možno dovodit, že
stejný postup musí platit i pro prodlužování pracovní doby. Podle
stanoviska je nesporné, že podzákonná norma nemůže stanovit rozsah
pracovní doby nad rámec zákona. Dále se v tomto stanovisku uvádí,
že z porovnání dikce zrušeného a současného vládního nařízení
jasně vyplývá, že se nové povinnosti zakládají, a to v míře
nemalé. Současně se upozorňuje, že zmocnění vlády obsažené v ust.
§23 písm.h) zákona č. 143/1992 Sb. předchází časově konstituování
Ústavy nového českého státu. Platí-li tedy, že žádné odvozené
právní předpisy nemohou ukládat nové povinnosti, tím méně tak
mohou činit odvozené právní normy vydané na základě "předústavních
zmocnění".
Při jednání dne 29. 4. 1998 navrhovatelé setrvali na svých
argumentech a zdůraznili, že před i po účinnosti sporného vládního
nařízení platil stejný Pracovní řád pro zaměstnance škol
a školských zařízení, že před tímto datem, tj. 1. 9. 1997, platily
stejné předpisy a proto nemohli nedospět k názoru, že napadené
vládní nařízení, pokud stále platí stejné fyzikální jednotky času,
fakticky zvyšuje dosavadní pracovní úvazky učitelů a jiných
pedagogických pracovníků, a to nad maximální mez stanovenou v §83 zákoníku práce. Porovnání s některými zeměmi OECD, které
učinila vláda ve svém vyjádření, považují navrhovatelé za právně
zcela bezvýznamné, pro rozhodnutí Ústavního soudu irelevantní
a též i nekorektní, neboť je srovnáváno nesrovnatelné. V jiných
zemích je stanovena maximální míra vyučovací povinnosti a i při
menším objemu odučených hodin zůstává zachován nárok na plný plat.
Kromě tohoto v uváděných zemích nemají učitelé srovnatelné
povinnosti v podobě různých dozorů apod.
II.
Vláda ve vyjádření ze dne 16. 1. 1998, které podala ve smyslu
§69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, uvádí, že návrh
skupiny poslanců a senátorů projednala na své schůzi dne 14. 1.
1998.
Vláda především konstatuje, že námitky navrhovatelů lze
shrnout tak, že rozpor se zákonem spatřují v tom, že bylo
překročeno zákonné zmocnění obsažené v §23 písm. h) zákona č.
143/1992 Sb., v platném znění, a že byl rovněž porušen §83
zákoníku práce.
Pokud jde o znění zmocňovacího ustanovení §23 písm. h)
zákona č. 143/1992 Sb., tj., že "vláda stanoví nařízením míru
vyučovací povinnosti učitelů, povinnosti výchovné práce ostatních
pedagogických pracovníků a vychovatelů" a znění nadpisu §2
nařízení vlády, v němž se tento pojem interpretuje, uvádí vláda,
že jsou shodné. Vláda považuje za mylný názor, že povinnosti
uvedené v §2 písm. b) jdou nad rámec zákonného zmocnění a že by
tedy docházelo k rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny.
V tomto směru poukazuje i na stanovisko Ústavu státu a práva,
kterým argumentují navrhovatelé, ve kterém se jasně uvádí, že
zmocnění vlády založené zákonem je dostatečné a že lze zkoumat
pouze to, zda se ve srovnání s předchozí úpravou nezakládají
povinnosti nové či zda napadené nařízení vlády není v rozporu se
zákoníkem práce, zejména pak s jeho §83. Podle názoru vlády však
k porušení tohoto ustanovení nedošlo. Ze zvláštní povahy činností,
které pedagogičtí pracovníci vykonávají, vyplývají i zvláštnosti
v rozvrhování pracovní doby. Přesně určitelné a měřitelné jsou jen
činnosti spočívají v přímé vyučovací činnosti nebo v přímé
výchovné činnosti. Činnosti ostatní jsou s ohledem na jejich
různorodost a vzhledem k rozdílnosti individuální zkušenosti
a odborné úrovně jednotlivých pedagogických pracovníků prakticky
časově nenormovatelné. Je především věcí ředitelů škol a školských
zařízení, aby v rámci své řídící a organizační činnosti zajistili,
aby plnění všech úkolů pedagogů proběhlo v rámci zákonného rozsahu
pracovní doby. Vláda nesouhlasí s úvahou navrhovatelů o existenci
přímé závislosti mezi počtem hodin přímé vyučovací činnosti, resp.
přímé výchovné činnosti, a počtem hodin prací souvisejících
a navazujících. Podle jejího názoru není žádná z povinností
uvedených v §2 písm. b) sporného nařízení vlády v rozporu se
zákonnými ustanoveními. Pro učitele a ostatní pedagogické
pracovníky platí zejména §35 odst. 1 písm. b) zákoníku práce,
podle kterého je zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele
konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní
době. Dalším ustanovením, které upravuje jejich povinnosti je
zejména §51 odst. 2 školského zákona. Všechny tyto povinnosti
však, jak výslovně vyplývá z §2 nařízení vlády č. 68/1997 Sb.,
mohou být naplňovány jen do rozsahu stanovené týdenní pracovní
doby. Vláda nesouhlasí ani s námitkou "předústavnosti"
zmocňovacího ustanovení §23 písm. h) zákona č. 143/1992 Sb.
a připomíná, že znění tohoto paragrafu bylo novelizováno zákonem
č. 40/1994 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 4. 1994. K námitce
vztahu mezi mírou přímé vyučovací povinnosti a snahou o přiblížení
se srovnatelnosti kvality vzdělávání se zeměmi Evropské unie vláda
uvádí, že ze zdrojů Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj
(OECD) i ze zdrojů mezinárodních odborových centrál vyplývá, že
úroveň míry přímé vyučovací činnosti je v České republice nižší,
než ve většině ostatních států, přičemž ve většině vyspělých států
je zákonná pracovní doba o několik hodin kratší než v ČR. Tato
tvrzení dokládá vláda přílohou, která obsahuje tabulku
srovnávající délku pedagogického úvazku učitele v hodinách v ČR
a v dalších sedmnácti evropských i mimoevropských zemích, členěnou
podle stupňů škol. Ze srovnání je patrné, že doba věnovaná přímé
výuce patří v ČR k nejnižším. Ze všech výše uvedených důvodů
zastává vláda ČR názor, že důvody ke zrušení nařízení vlády č.
68/1997 Sb. nejsou dány. Pokud jde o formální náležitosti,
konstatuje se ve vyjádření, že nařízení vlády bylo schváleno jejím
usnesením 12. března 1997, č. 141, jehož ověřené znění je
k vyjádření přiloženo. Dne 9. dubna 1998 zaslal ministr školství,
mládeže a tělovýchovy předsedovi Ústavního soudu návrh novelizace
přílohy k nařízení vlády č. 68/1997 Sb. Z důvodové zprávy k tomuto
návrhu vyplývá, že navrhovaná novela se snaží odstranit některé
nedostatky, ke kterým došlo v souvislosti s vydáním nařízení vlády
č. 68/1997 Sb., a to tím, že má být stanovena u učitelů
základních, středních a vyšších odborných škol, včetně škol
speciálních, míra přímé vyučovací činnosti v rozpětí. Přitom dolní
hranice rozpětí je zpravidla totožná s mírou přímé vyučovací
činnosti, která byla určena ve zrušeném nařízení vlády č.
503/1992 Sb. U učitelů mateřských škol a pedagogických pracovníků
ve vedoucích funkcích by pak měl být obnoven stav, který existoval
před vydáním nařízení vlády č. 68/1997 Sb. Pokud jde o důvody
navrhované změny, je uváděna zejména značná rozdílnost podle
předmětů, místních podmínek a zkušeností učitelů, což vede
k závěru, že je žádoucí, aby konkrétní míru vyučovací povinnosti
mohl stanovit ředitel školy v jistých mezích. Předkládaná změna má
zároveň být systémovým krokem v procesu přenášení řídících
pravomocí z ministerstva na nižší články řízení, čímž by se řízení
školství mělo přiblížit principům obvyklým v zemích Evropské unie.
Ministerstvo dále připomíná, že současně je připraven metodický
pokyn ministra k odměňování učitelů v závislosti na počtu hodin
přímé vyučovací povinnosti. Pokyn doporučuje, aby vyučovací
činnosti nad dolní hranicí byly oceněny osobním příplatkem
a zároveň je navržen postup pro stanovení výše tohoto příplatku.
Zavedení této nové úpravy by nemělo přinést nároky na státní
rozpočet, neboť v praxi by znamenalo zásadní přerozdělení
nenárokových složek mzdy bez zvýšení celkového počtu pedagogů
(určitý nárůst se připouští u mateřských škol). Potřeba odučení
více hodin by měla být řešena zvýšením kratších pracovních úvazků
na plné nebo přesčasovou prací. Také v tomto případě by se tedy
nárokové složky mzdy posílily na úkor složek nenárokových, což
podle názoru ministerstva odpovídá též požadavkům odborových
orgánů. Při jednání dne 29. 4. 1998 setrval zástupce vlády ČR na
vyjádřeném stanovisku, které doplnil v tom směru, že učitelské
povolání přináší i další časově těžko normovatelné činnosti, které
se navíc mnohdy nedějí na pracovišti. Právě proto tyto povinnosti
nařízení vlády omezuje maximálně do rozsahu zákonem stanovené
pracovní doby. Vláda je přesvědčena, že plošná kvantifikace není
možná, že nevystihuje povahu věci a že je potřeba přejít
k systému, který bude hodnotit konkrétní činnost podle místních
podmínek. Takový krok chce vláda učinit navrhovanou novelizací
sporného nařízení. Kromě toho připomněl, že na druhé straně řada
nepřímých povinností učitelům v minulých letech odpadla.
III.
Ústavní soud považuje za nesporné, že pro učitele a ostatní
pedagogické pracovníky platí v plném rozsahu zákoník práce
a předpisy tento zákoník provádějící a že tedy zákonem stanovená
týdenní pracovní doba u této kategorie zaměstnanců činí 42,5
hodiny, jakož i to, že případná přesčasová práce této kategorie
zaměstnanců je podrobena stejnému režimu jako u ostatních
účastníků pracovněprávních vztahů, tedy, že i pro tuto kategorii
zaměstnanců platí §96 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého práce
konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem
nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem
stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu
pracovních směn je prací přesčasovou, která je omezena zákonnými
limity a ze které vyplývají obecné nároky na příplatek, resp.
náhradní volno (§7 nař.vl. č. 108/1994 Sb.). U těch zaměstnanců,
kterým přísluší příplatek za vedení, je plat stanoven již
s přihlédnutím k případné práci přesčas (§10 odst. 2 zák.č.
143/1992 Sb., v platném znění). Ze srovnání nařízení vlády č.
503/1992 Sb. s nynějším nařízením č. 68/1997 Sb. vyplývá, že byla
zvolena poněkud jiná forma právní úpravy. Zatím co v dříve platném
nařízení byla míra vyučovací povinnosti stanovena přímo v textu
vlastního předpisu, dnes je obsažena v samostatné příloze. Určení
tzv. dalších povinností [v obou případech jde o §2 písm. b)] se
liší jen formulačně. V obou případech jsou však limitovány "do
rozsahu týdenní pracovní doby", s tím, že pod čarou je odvolávka
na ustanovení §83 zákoníku práce a na vyhl. č.. 63/1968 Sb.,
o zásadách pro zkracování týdenní pracovní doby a pro zavádění
provozních a pracovních režimů s pětidenním pracovním týdnem, ve
znění pozdějších předpisů. Jediný výraznější rozdíl vyplývá
z porovnání počtu hodin přímé vyučovací povinnosti (resp. výchovné
činnosti), nutno však konstatovat, že nelze mluvit o paušálním
zvýšení počtu hodin. Stejný rozsah existuje především
u vychovatelů (konkrétně 28 až 30 hodin ve školních družinách
a speciálních mateřských školách, 25 až 27 hodin v zařízeních pro
ústavní výchovu, 30 až 32 hodin v domovech mládeže apod.), také
u mistrů odborné výchovy se rozsah nezměnil a je určen v rozmezí
30 až 35 hodin. U učitelů stanoví nařízení vlády č. 68/1997 Sb.
přímou vyučovací povinnost o jednu až dvě hodiny vyšší (např.
v mateřských školách 33 místo 31 hodin, na I. stupni ZŠ 24 místo
23 hodin, na II. stupni ZŠ 24 místo 22 hodin, na středních školách
23 místo 21 hodin). Současně však je poněkud nižší základní
povinnost u učitelů prvních tříd na I. stupni, což je oproti
dřívější úpravě nově vytvořená skupina s povinností 20 až 22
hodin. Na druhé straně však v nové úpravě chybí zápočet za funkci
třídního učitele, který činil u učitelů 1. ročníků I. stupně 2
hodiny a u ostatních jednu hodinu. U ředitelů škol došlo rovněž ke
zvýšení o dvě, resp. na středních školách o jednu hodinu,
v některých případech došlo i ke snížení (např. u ZŠ nad jedenáct
tříd z deseti na osm hodin). Pokud jde o námitku, že bylo
překročeno zákonné zmocnění obsažené v §23 písm. a) zákona č.
143/1992 Sb., zastává Ústavní soud názor, že gramatický výklad
zmocňovacího ustanovení by skutečně spíše naznačoval, že bude
v tomto nařízení vlády určena pouze přímá vyučovací činnost nebo
přímá výchovná činnost, tedy činnosti, které jsou uvedeny v §2
písm. a) napadeného nařízení vlády. Z toho, že i pro učitele
a jiné pedagogické pracovníky nesporně platí zákonná pracovní doba
42,5 hod., jak bylo výše uvedeno, totiž logicky nemůže plynout nic
jiného, nežli to, že ve zbývající době vykonávají další práce
vyplývající z jejich pracovního zařazení, a to podle pokynů
zaměstnavatele [§35 odst.. 1 písm. b) zákoníku práce]. Vymezení
činností v §2 písm. b) není tedy v rozporu se zmocněním
vyplývajícím ze zákona, ale je spíše nadbytečné, neboť vyjadřuje
pouze to, co vyplývá ze zákona. Pokud se však vyjde ze zásady
"superfluum non nocet", tedy, že nadbytečné neškodí, nemůže tato
skutečnost sama o sobě být důvodem ke zrušení napadeného právního
předpisu, i když si lze zajisté představit, že by se nařízení
vlády omezilo pouze na přímou vyučovací povinnost, resp. výchovnou
činnost. Lze si i představit, že by úprava byla méně rigidní
a stanovila by v daleko širším rozsahu rozpětí, resp. maximálně
přípustný limit, což by umožnilo ředitelům škol v daleko větší
míře přihlédnout k podmínkám školy, náročnosti toho kterého
předmětu, novinek ve výuce atd. Lze si dokonce i představit, že by
nemuselo být v této oblasti přistoupeno k právní regulaci vůbec,
neboť u žádného tvůrčího povolání, mezi které nepochybně učitelské
povolání patří, nelze přesně vymezit co je vlastním výkonem práce
a co jsou činnosti, které nezbytně předcházejí či následují.
Pracovní doba se v takovýchto povoláních těžko může stanovit
způsobem obvyklým např. v dělnických profesích. Lze tedy shrnout,
že napadené nařízení vlády, tím že stanoví závazně míru přímé
vyučovací povinnosti (resp. povinnosti výchovné práce) stanoví de
facto poměr obou částí pracovní doby uvedených v §2 písm. a)
a v §2 písm. b) - zde, jak již řečeno, poněkud nadbytečně. Pokud
jde o námitku, že zvýšením počtu hodin přímé vyučovací či výchovné
činnosti došlo k porušení §83 zákoníku práce, je Ústavní soud
názoru, že napadené nařízení vlády samo o sobě nové povinnosti
nezakládá. Jak vyplývá z výše uvedeného obecného závěru
o charakteru tohoto nařízení, tento právní předpis tím, že
v některých případech stanoví větší počet hodin přímé vyučovací
povinnosti či výchovné práce, mění současně poměr mezi touto prací
a pracemi ostatními, avšak v rámci zákonné pracovní doby. Např.
u zvýšení z 23 na 24 hodin se poměr mění z 0,54 na 0,56, u zvýšení
z 22 na 24 hodin se poměr mění z 0,52 na 0,56 apod. Touto změnou
poměru, kromě toho, že jde o míru malou a nikoliv nemalou (jak
tvrdí navrhovatelé), nedochází ještě nutně k překročení zákonné
pracovní doby. To ovšem nevylučuje, že může v konkrétním případě
dojít k naplnění všech znaků přesčasové práce a ke vzniku nároků
z toho vyplývajících.
V obecné rovině považuje Ústavní soud za účelné připomenout,
že podle čl. 78 Ústavy je vláda oprávněna vydávat nařízení
k provedení zákona v jeho mezích, což znamená, že vláda
nepotřebuje výslovnou delegaci v příslušném zákoně. Nařízení však
nemůže vybočit ze zákonných mezí, nemůže tedy být praeter legem.
Jinak řečeno, musí se držet v mezích zákona, které jsou buď
vymezeny výslovně anebo vyplývají ze smyslu a účelu zákona (viz
část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/95, ze
dne 25. 10. 1995, sv. 4, str. 161 Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Z těchto mezí vláda nevybočila. Ze všech výše uvedených důvodů
Ústavní soud návrh skupiny poslanců a skupiny senátorů zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 29. dubna 1998