ECLI:CZ:US:1999:1.US.102.99
sp. zn. I. ÚS 102/99
Usnesení
I. ÚS 102/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů I. V., J. V., J. V., a B. K., všech zastoupených advokátem JUDr. D. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 11. 1998, č j. 23 Cdo 489/98-134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. 15 Co 739/95-117. Tímto rozsudkem krajského soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 1995, č.j. 11 C 53/92-89, jímž byl zamítnut návrh žalobců - nyní stěžovatelů - aby žalovaný Restaurace a jídelny, státní podnik, H. K., v likvidaci, byl povinen vydat žalobcům každému v rozsahu 1/4 celku nemovitosti čp. 12 se stavební parcelou č. 15/2, zapsané na LV č. 4, kat. úz. H. K. Stěžovatelé v podaném dovolání uvedli, že napadené rozhodnutí krajského soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud řešil otázky týkající se rozhodnutí o vyvlastnění předmětné nemovitosti, nezabýval se však otázkou, zda se rozhodnutí týkalo výlučně jen vyvlastňovaného pozemku nebo zda se týkalo i nemovitosti ležící na vyvlastněném pozemku, tj. předního traktu domu čp. 12. Dále se
I. ÚS 102/99
prý krajský soud vůbec nezabýval otázkou, zda k. vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu a pro závěr, že došlo k zásadní přestavbě domu čp. 12, jak to vyžaduje ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., si neopatřil dostatečné podklady. Stěžovatelé se domnívali, že otázky řešené v rozhodnutí krajského soudu jsou otázkami zásadního právního významu a požádali proto o připuštění dovolání. Krajský soud v Hradci Králové tomuto návrhu nevyhověl.
V této souvislosti Ústavní soud uvádí, že stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 1997, č.j. 15 Co 739/95-117, ústavní stížnost, která byla zapsána pod sp. zn. 1. ÚS 478/97. Nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999 byla uvedená ústavní stížnost zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací usnesením ze dne 5. 11. 1998, sp. zn. 23 Cdo 489/98, dovolání odmítl, nebot' nešlo o žádný z případů uvedených v ust. §238 odst. 1 písm. b) a ust. §239 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), takže dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání pouze v intencích ust. §239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. O takové rozhodnutí jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, jejichž řešení bylo v projednávané věci zásadní (určující), a současně jim lze přiznat zásadní význam po právní stránce z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy). V projednávané věci šlo o otázku, zda ze skutečností zjištěných odvolacím soudem lze podle ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dovodit právní závěr o ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby v důsledku zásadní přestavby domu čp. :(2. Odvolací soud vyšel z dokazováním
zjištěných skutečností (zejména ze znaleckého posudku znalce Ing. J. a z jeho výpovědi), z nichž dovodil, že "zásadní přestavbou" došlo k obměně dvou prvků dlouhodobé životnosti stavby - hlavních svislých a vodorovných nosných konstrukcí a konstrukce střechy - v rozsahu reprezentujícím nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí daného prvku a na tomto základě uzavřel, že dům čp. 12 ztratil svůj původní stavebně technický charakter, takže jej nelze vydat. Odvolací soud věc posoudil podle konstantní judikatury obecných soudů, od níž se dovolací soud nehodlá odchýlit (srov. rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1.
I. ÚS 102/99
1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, ze dne 17. 5. 1994, sp. zn. 3 Cdo 199/93, rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 154/97, ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 557/96, a dalších). Podle této ustálené soudní praxe ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby ve smyslu ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. dojde tehdy, jestliže se v důsledku zásadní přestavby obmění (vymění) ty konstrukce, které nejenže stavbu jako celek charakterizují, ale od nichž životnost (původní) stavby přímo odvisí. Dovolací soud proto dospěl k názoru, že otázka ztráty původního stavebně technického charakteru domu čp. 12 jeho zásadní přestavbou, kterou žalobci předložili dovolacímu soudu k přezkumu, nemůže činit napadený rozsudek po právní stránce zásadně významným, jestliže ji odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou. Proto dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4 věta první, §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Další otázky týkající se účinnosti vyvlastňovacího rozhodnutí ve vztahu k domu čp. 12 nejsou rozhodné, nebot' ust. §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. neumožňuje vydání stavby bez zřetele na to, kterým ze způsobů vyjmenovaných v ust. §6 odst. 1 a odst. 2 cit. zákona věc (stavba) přešla na stát.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti znovu uvádějí všechny námitky, které uplatňovali v řízení před obecnými soudy. Trvají na tom, že rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 18. 10. 1965 neobsahovalo výrok o tom, že se jím vyvlastňuje dům čp. 12, takže vyvlastnění se týkalo jen pozemku. Podle jejich názoru přešel dům čp. 12 na stát na základě neplatného právního úkonu, tedy z důvodu, který v §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. není uveden, proto se nedá použít ust. §8 odst. 1 cit. zákona, které znemožňuje vydání stavby, jež zásadní přestavbou ztratila svůj původní stavebně technický charakter. Stát je tedy povinen vydat stěžovatelům (jako držitel vlastníkům) dům čp. 12 bez ohledu na ustanovení restitučních předpisů. Nejvyšší soud ČR se dále s poukazem na nemožnost vydat stavbu, která ztratila svůj původní stavebně technický charakter, vůbec nezabýval tím, zda k vyvlastnění došlo ve shodě se záměry a cíli územního plánu. Podle názoru stěžovatelů bylo napadeným usnesením dovolacího soudu porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v článku 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. Proto navrhli zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR.
K ústavní stížnosti se jako účastník řízení vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že stěžovatelé ve své stížnosti pouze rekapitulují, případně rozvádějí všechny námitky, jimiž
I. ÚS 102/99
argumentovali v předchozích řízeních před soudem prvního stupně, před odvolacím soudem a v dovolání, směřujícímu proti rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud jde o výtky směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, odkázal Nejvyšší soud ČR na písemné odůvodnění napadeného
rozhodnutí.
Ústavní soud po posouzení všech výše uvedených skutečností dospěl k názoru, že stěžovatelé ústavní stížností napadají pouze právní názor Nejvyššího soudu ČR a z jejich námitek proti jeho rozhodnutí není patrno, že by jim byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není porušeno tím, že soud vyslovil svůj právní názor, na jeho základě rozhodl a své rozhodnutí řádně odůvodnil (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6, Vydání 1, Praha C. H. Beck 1997, usn. č. 32, str. 603). Stěžovatelé se dále domáhali ochrany svého vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na několikrát vyslovený právní názor, že článkem 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny je především chráněno vlastnické právo již existující, nikoli pouze vlastnické právo tvrzené, kdy jeho existence je teprve předmětem řízení. Neúspěch v řízení o prokázání vlastnického práva pak nelze sám o sobě považovat za porušení vlastnického práva podle uvedeného ustanovení Listiny (srov. např. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, Vydání 1., Praha 1998, nález č. 138 ve věci sp. zn. I. ÚS 299/96, str. 237). Pouhý spor o vlastnictví tedy ústavně chráněn není a ani být chráněn nemůže.
V této souvislosti ústavní soud konstatuje, že hlavní námitky obsažené v ústavní stížnosti nejsou v souzené věci relevantní. To proto, že stížnost směřuje proti rozhodnutí o dovolání, jež bylo právem odmítnuto, nebot' nešlo o žádný z případů uvedených v ust. §238 odst. 1 písm. b) a ust. §230 odst. 1 o.s.ř. Proto se dovolací soud zabýval přípustností dovolání podle §239 odst. 2 o.s.ř., leč - v mezích své pravomoci - nedospěl k závěru, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu má po procesní stránce zásadní význam. Tohoto dovolacího důvodu se však argumenty ústavní stížnosti netýkají.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
I. ÚS 102/99
Proto ze všech výše uvedených důvodů rozhodl senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků tak, že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 1999
JUDr. Vojen Güttler předseda senátu Ústavního soudu