ECLI:CZ:US:1999:1.US.206.99
sp. zn. I. ÚS 206/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. V.B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 1999, čj. 12 Co 661/98 - 32, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 1998, čj. 16 C 91/97 - 10, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním ze dne 21. 4. 1999, označeným jako ústavní stížnost.
Napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 199, čj. 12 Co 661/98 - 32, kterým byl potvrzen zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 6. 1998, čj. 16 C 91/97 - 10, ohledně jeho žaloby vůči žalovanému, který je jeho otcem, na zvýšení výživného pro svou osobu za období své nezletilosti od 19. 4. 1994 do 16. 5. 1996 na částku Kč 1 500,-- měsíčně. Navrhuje, aby Ústavní soud obě rozhodnutí zrušil, neboť má za to, že citovanými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na zvláštní ochranu dětí a mladistvých podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když mu nebylo zvýšeno výživné za dobu tří let před zahájením soudního řízení podle ustanovení §98 odst. 1, část věty za středníkem zákona o rodině, odůvodněné změnou poměrů ve smyslu ustanovení §99 zákona o rodině.
Ústavní soud k této ústavní stížnosti musel konstatovat, že není běžnou další instancí v systému obecného soudnictví a neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Jeho úkolem, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Po posouzení předloženého návrhu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, postupovaly v souladu se zásadami ustanovení jak občanského soudního řádu, tak zákona o rodině. Nemohl proto učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, ani že by soud zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu právům. Neshledal ani namítané porušení Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud pro úplnost jen odkazuje na podrobné odůvodnění obou napadených rozsudků a ztotožňuje se s jejich závěry, že nepřichází v úvahu, v souvislosti se zákonnou úpravou, která se na daný případ vztahuje, zletilému dítěti přiznat, resp. zvýšit výživné za dobu před podáním žalobního návrhu.
Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh ústavní stížnosti považovat za zjevně neopodstatněný.
Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Pokud jde o návrh stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát, nemohlo být stěžovateli vyhověno, protože jeho ústavní stížnosti nebylo vyhověno a byla odmítnuta (§83 odst. 1 citovaného zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 1999 JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu