ECLI:CZ:US:1999:1.US.315.99
sp. zn. I. ÚS 315/99
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní stížnosti J. S., t.č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného advokátem JUDr. O. F., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 28 T 19/99, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 9 To 70/99, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, ze dne 19. 4. 1999, sp. zn. 28 T 19/99, a usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 9 To 70/99, se
zrušuje.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v záhlaví
označeným usnesením rozhodl, že se stěžovatel (obviněný) bere do
vazby dnem 26. 4. 1999 v 00.00 hodin.
V odůvodnění tohoto usnesení krajský soud zejména uvedl, že
stěžovatel je trestně stíhán pro trestný čin vraždy podle
ustanovení §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) trestního zákona,
kterého se měl dopustit tím, že do bývalého lesního vojenského
prostoru vylákal na obchodní schůzku dva občany Ukrajiny, poté je
záměrně usmrtil pistolí a odcizil jim finanční hotovost ve výši
nejméně 14. 000 USD. Stěžovatel byl po zadržení převeden do výkonu
trestu odnětí svobody, který byl nařízen rozhodnutím Okresního
soudu v České Lípě a "obviněný tento trest vykoná dnem 26. dubna
1999".
Při posuzování toho, zda byl v tomto případě naplněn některý
z vazebních důvodů, krajský soud konstatoval, že stěžovatel je
stíhán pro zvlášť závažný trestný čin, za nějž mu hrozí vysoký
trest. Zároveň prý stěžovatel poté, co se měl žalované trestné
činnosti dopustit, ihned opustil území České republiky, pobýval na
neznámých místech a byl zadržen teprve na základě mezinárodního
příkazu k zatčení ve Slovenské republice. Pouze tak se podařila
zajistit jeho součinnost s orgány činnými v přípravném řízení
a bylo tedy zřejmé, že hrozí nebezpečí "z jeho skrývání se", aby
se vyhnul trestnímu stíhání, případně uloženému trestu.
Proto Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl k závěru, že
v daném případě byl naplněn vazební důvod podle ustanovení §67
odst. 1 písm. a) trestního řádu.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením stížnost stěžovatele
proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, zamítl.
V odůvodnění tohoto usnesení uvedl, že napadenému usnesení
krajského soudu nelze nic vytknout, má oporu ve spisovém materiálu
a argumentace stěžovatele o tom, že se na území Slovenské
republiky neskrýval, je prý zcela lichá a nemůže obstát. Řízení,
předcházející vydání citovaného usnesení krajského soudu, bylo
údajně zcela v souladu se zákonem. Krajský soud o vzetí
stěžovatele do vazby správně rozhodl dříve, než týž vykonal trest
odnětí svobody a počátek vazby stanovil okamžikem vykonání trestu
odnětí svobody. Stěžovatel proto vykonal trest odnětí svobody dne
25. 4. 1999 ve 24.00 hod. a do vazby byl vzat dne 26. 4. 1999
v 00.00 hod. Soud I. stupně prý nepochybil ani tím, že stěžovatele
před rozhodnutím nevyslechl, neboť Listina základních práv
a svobod (dále jen "Listina") v čl. 8 odst. 3 a 4 požaduje
předchozí výslech obviněného pouze poté, co byl zadržen či zatčen
a odevzdán ve stanovené lhůtě soudu. Tato úprava prý zjevně
vychází ze specifik časově ohraničeného způsobu omezení osobní
svobody obviněného, kdy jeho výslech - garantující právo na
obhajobu - je nesporně nezastupitelný. Tomu koresponduje rovněž
právní úprava předchozího výslechu v trestním řádu, který
s výslechem obviněného soudem počítá rovněž jen v případech jeho
zatčení (§69 odst. 5) nebo zadržení (§77 odst. 2). Čl. 8 odst.
5 Listiny prý však nevyžaduje, aby byl obviněný před rozhodnutím
o vazbě vyslechnut a podmiňuje takové rozhodnutí pouze naplněním
zákonem stanovených důvodů (§67 trestního řádu). To prý
neznamená, že by soud v případě potřeby obviněného před
rozhodnutím o vzetí do vazby vyslechnout nemohl, nicméně v souzené
věci, kdy byl stěžovatel opakovaně vyslechnut již v přípravném
řízení (i soudem při prvním rozhodnutí o vazbě), tato potřeba dána
nebyla.
Rovněž prý nebyl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, podle něhož
má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez
zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke
všem prováděným důkazům. Vrchní soud totiž zastává názor, že pojem
"věc" v citovaném ustanovení nelze vykládat tak extenzivně jako
činí stěžovatel a že z citovaného ustanovení Listiny vyplývá úmysl
ústavodárce zajistit právo každého, "aby podle těchto zásad
probíhalo řízení před soudem, směřující k meritornímu rozhodnutí".
To prý však nevylučuje, aby jiná rozhodnutí soud činil
v neveřejném zasedání (§240 a násl. trestního řádu).
V záhlaví označená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem,
pobočka v Liberci, a Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl
ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými usneseními
byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody,
zakotvená v čl. 8 odst. 3, v čl. 36 odst. 1, v čl. 38 odst.
2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť o stěžovatelově vazbě ("k níž
má dojít teprve v budoucnu") soud rozhodl v neveřejném zasedání
a bez výslechu a vyjádření obviněného. V důsledku toho nebyl
vyrozuměn ani obhájce stěžovatele. Stěžovatel se v tomto směru
odvolal i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne
31. 3. 1999 v podobné věci. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel
navrhl, aby byla napadená rozhodnutí zrušena a prohlásil, že na
ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Krajský
soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, Vrchní soud v Praze
a vedlejší účastníci - řízení Krajské státní zastupitelství v Ústí
nad Labem, pobočka v Liberci, a Vrchní státní zastupitelství
v Praze.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, považuje
ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť o vazbě bylo rozhodováno
v řízení před soudem, "kde zákon neukládá povinnost obviněného
vyslechnout před jeho vzetím do vazby na rozdíl od řízení
přípravného". Rovněž rozhodnutí o vazbě předcházející výkonu
trestu odnětí svobody - pokud je její počátek stanoven okamžikem
vykonání tohoto trestu - prý není v rozporu se žádným ustanovením
zákona ani Listiny. Krajský soud na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
Vrchní soud v Praze označil ústavní stížnost za
neopodstatněnou, neboť rozhodnutí o uvalení vazby na stěžovatele
bylo správné a řízení, předcházející tomuto rozhodnutí, prý bylo
provedeno podle zákona. V odůvodnění napadeného usnesení se prý
Vrchní soud v Praze podrobně vypořádal s otázkou, proč soud I.
stupně nepochybil, když stěžovatele před rozhodnutím o vazbě
nevyslechl a své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání dříve,
než stěžovatel vykonal trest odnětí svobody. "Nástupem výkonu
trestu odnětí svobody byla totiž fakticky jeho vazba, do níž byl
vzat již v předchozím období, pouze nahrazena."
Proto Vrchní soud v Praze navrhl, aby byla ústavní stížnost
odmítnuta nebo zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka
v Liberci, zastává názor, že k porušení ústavně zaručených práv
stěžovatele nedošlo. O jeho vazbě prý totiž bylo krajským soudem
rozhodováno v jedné a téže věci a pro jeden a tentýž trestný čin
a před rozhodnutím o vazbě byl soudcem vyslechnut dne 27. 8.
1998, takže v tomto směru jeho práva porušena nebyla. Porušení
jeho práv nelze spatřovat ani v tom, že soud rozhodoval
v neveřejném zasedání, neboť v tomto případě bylo možno rozhodnutí
učinit rychle na základě důkazů obsažených v trestním spise.
V neveřejném zasedání účast obhájce není přípustná, takže ani
námitka ohledně porušení čl. 40 odst. 3 Listiny prý není případná.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 se údajně vztahuje na
odlišný případ, neboť v souzené věci se stále jedná o jeden
trestný čin, k němuž byl obviněný před rozhodnutím o vazbě - na
rozdíl od citovaného nálezu - již vyslechnut dne 27. 8. 1998.
Krajské státní zastupitelství proto navrhlo, aby byla ústavní
stížnost odmítnuta a sdělilo, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího
účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka, že soud rozhodl
o stěžovatelově vazbě v neveřejném zasedání a bez výslechu
a vyjádření obviněného (stěžovatele). K tomu Ústavní soud uvádí,
že v - dosud nepublikovaném - nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne
31. 3. 1999 (na nějž se ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti
výslovně odvolává) judikoval, že "rozhodnutí o vazbě osoby
odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve
v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě
představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění
z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto
zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve
smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy mimo jiné
i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným
rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy
být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je
proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do
vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených
v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by
představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení
jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3
Listiny, jakožto i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy."
Rovněž v souzené věci bylo o stěžovatelově vazbě rozhodnuto
v době, kdy se stěžovatel nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody
za spáchání jiného trestného činu. Tento stav je tedy v zásadních
rysech totožný se situací, za níž rozhodoval Ústavní soud
citovaným nálezem. Na tom nic nemění ani skutečnost (na kterou ve
svém vyjádření k ústavní stížnosti upozorňuje Krajské státní
zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci), že v souzené
věci "se jednalo stále o jeden trestný čin, pro který obviněný byl
před rozhodnutím o vazbě vyslechnut dne 27. 8. 1998". Jak totiž
vyplývá z obsahu spisu, stěžovatel byl před rozhodnutím o "původní
vazbě" dne 27. 8. 1998 vyslechnut a tato vazba byla později
zrušena. Stěžovatel nastoupil výkon trestu odnětí svobody pro jiný
trestný čin a během tohoto výkonu trestu krajský soud nově rozhodl
o vzetí stěžovatele do vazby. Protože se jednalo o rozhodnutí
nové, měl i v tomto případě stěžovatel (obviněný) právo, aby byla
respektována jeho základní procesní práva, tedy především, aby byl
za přítomnosti svého obhájce vyslechnut. Jinak řečeno, v souzené
věci nebylo podstatné, že se jednalo o stále jeden trestný čin,
nýbrž to, že o uvalení vazby musí být rozhodováno vždy
individuálně a konkrétně a musí být shledána existence příslušného
vazebního důvodu, který musí soudce zkoumat. Vazba má totiž
charakter (toliko) zajišťovacího institutu a nemá proto např.
povahu sankční nebo výchovnou.
Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení
uvedl, že podle čl. 8 odst. 3 a 4 Listiny je předchozí výslech
obviněného nutný pouze poté, co byl zadržen či zatčen a odevzdán
ve stanovené lhůtě soudu, je nutno poukázat na skutečnost, že
jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je jejich
"prozařování" celým právním řádem a že tedy orgány veřejné moci
jsou povinny interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany
základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III.
ÚS 139/98). V souzené věci proto nemůže být rozhodující, zda
o uvalení vazby na stěžovatele bylo rozhodováno v době, kdy se
nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a nikoliv bezprostředně
po jeho zadržení či zatčení, nýbrž zda byla přiměřeně respektována
jeho základní procesní práva, což se v daném případě nestalo.
Ze všech těchto příčin Ústavní soud napadená usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, a Vrchního
soudu v Praze pro jejich rozpor s čl. 8 odst. 2 a 3, s čl. 36
odst. 1 a s čl. 38 odst. 2 Listiny zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. listopadu 1999