infUs2xVecEnd, infUsVec2, infUsBrne, infUsKratkeRadky-209-001,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.11.1999, sp. zn. I. ÚS 323/97 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 162/16 SbNU 197 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1999:1.US.323.97

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Předvolání účastníka řízení k výslechu

Právní věta Stěžovateli bylo znemožněno uplatnit jeho Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předvolání bylo doručeno pouze jeho právní zástupkyni s výzvou, aby o jednání "vyrozuměla navrhovatele", což nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud odvolací, neboť k ústnímu jednání před odvolacím soudem nebyl stěžovatel rovněž předvolán. Protože se právní zástupkyně omluvila pro pracovní neschopnost, soud neshledal důvod k odročení jednání a věc projednal bez přítomnosti jedné ze stran. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat §49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v §18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni.

ECLI:CZ:US:1999:1.US.323.97
sp. zn. I. ÚS 323/97 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu ve věci navrhovatele P. B. o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze dne 13. 9. 1996, takto: Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze dne 13. 9. 1996, se zrušují. Odůvodnění: I. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 13 Co 180/97, ze dne 6. 6. 1997, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 15 C 176/95, ze dne 13. 9. 1996. Předmětná rozhodnutí stěžovatel napadl též dovoláním u Nejvyššího soudu ČR, které bylo usnesením, sp. zn. 2 Cdon 1578/97, ze dne 24. 5. 1999, odmítnuto jako nepřípustné. Ústavní stížnost je odůvodněna tím, že postupem obou soudů došlo zejména k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, podle něhož mají všichni účastníci před soudem rovná práva, a dále k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 8 a 10 Všeobecné deklarace lidských práv. Porušení všech vyjmenovaných ustanovení spatřuje stěžovatel v tom, že v řízení před soudem I. stupně bylo porušeno ustanovení §115 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), jež ukládá předsedovi senátu k jednání nařízenému k projednání věci samé předvolat účastníky řízení a toto předvolání jim včas doručit. Předvolání k jednání však bylo doručeno pouze právní zástupkyni stěžovatele, nikoli však jemu samotnému, přičemž připojenou výzvu, aby o jednání "vyrozuměla navrhovatele" nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání navrhovateli jako účastníku. Právní zástupkyně poté včas, tedy tři dny před termínem nařízeného jednání, doručila soudu písemné podání, v němž omluvila svoji neúčast na jednání z důvodu pracovní neschopnosti a sdělila, že substituci se jí nepodařilo zajistit. Nepřítomnost jedné z procesních stran je podle názoru stěžovatele důležitým důvodem k odročení jednání podle §119 o. s. ř. Soud I. stupně tak však neučinil a jednal ve věci bez přítomnosti žalobce a jeho právní zástupkyně. Také řízení před odvolacím soudem proběhlo bez účasti stěžovatele a jeho právní zástupkyně. I když se tato omluvila byla jejich neúčast - dle názoru stěžovatele - důležitým důvodem k odročení jednání. K dalšímu porušení ústavně chráněných práv stěžovatele došlo podle jeho názoru postupem soudu I. stupně i soudu odvolacího ohledně označení prvého žalovaného. Prvého obžalovaného označil stěžovatel v žalobě jako "Obec Praha, zast. Obvodním úřadem městské části Praha 1". Při této formulaci vycházel stěžovatel z tehdy jemu dostupných informací, když otázka, jak správně označit žalovaného v podobných případech byla judikaturou zodpovězena až v nedávné době. Podle názoru stěžovatele by jeho podání obsahující toto chybné označení žalovaného mohla být soudem považována za nesprávná a k jejich opravě pak měl být stěžovatel vyzván v souladu s ustanovením §43 odst. 1 o. s. ř. To se však nestalo a došlo k porušení §5 a §43 odst. 1 o. s. ř. Dále stěžovatel považuje za významný zásah do svého práva na soudní ochranu způsob, jak odvolací soud rozhodl o jeho návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání podle §239 odst. 2 o. s. ř. Podle ustanovení §152 odst. 1 rozhoduje rozsudkem soud ve věci samé. Podle ustanovení §167 odst. 1 pak soud rozhoduje usnesením, nestanoví-li zákon jinak, zejména pak o otázkách vedení řízení. Stěžovatel má tedy za to, že o návrhu na přípustnost dovolání má odvolací soud rozhodnout usnesením a nikoli rozsudkem. Takovým postupem soud odňal stěžovateli možnost eventuelně podat proti zamítavému usnesení řádný opravný prostředek a domáhat se tak u instančně vyššího soudu svého práva. V odůvodnění ústavní stížnosti dále stěžovatel namítá, že tvrzení odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce prekluzí zanikl, neboť na věc je nutno aplikovat nikoli zákon č. 403/1991 Sb., je nesprávné. Podle názoru stěžovatele je nutno na věc aplikovat ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal, aby obci hl. město Praha nebo Bytovému podniku Prahy 1, s. p., v likvidaci, byla uložena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 108 se stavební parcelou č. 193 o celkové výměře 1057 m2 v katastrálním území Hradčany. Tuto žalobu soud I. stupně zamítl. K odvolání stěžovatele rozhodl odvolací soud tak, že zamítavý výrok ve vztahu k prvé žalované potvrdil a dále zamítl návrh, aby proti rozsudku odvolacího soudu bylo připuštěno dovolání. Podle odvolacího soudu je aplikace jiného restitučního předpisu než zákona č. 403/1990 Sb. na zmírnění křivd v tomto případě vyloučena ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Obec hl. m. Praha není podle názoru odvolacího soudu ve věci pasivně legitimována, neboť vlastnické právo k předmětné nemovitosti přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb. na Městskou část Praha 1. Dovolání pak odvolací soud nepřipustil s odvoláním na skutečnost, že posouzení restitučního titulu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. není vzhledem k jasné formulaci tohoto ustanovení otázkou zásadního právního významu. K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení Městský soud v Praze, který v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění svého rozhodnutí. Názor stěžovatele, že o připuštění dovolání mělo být rozhodnuto zvláštním usnesením, nemá oporu ani v §239 odst. 1 o. s. ř., ani v jiném jeho ustanovení. Nesprávný je podle soudu názor, že stěžovatel měl být obeslán k jednání, i když byl zastoupen advokátem, neboť nebyl nutný jeho výslech jako účastníka. Výčet údajně porušených ustanovení, který obsahuje stížnost, nemá žádný vztah k věci. Rovněž odůvodnění ústavní stížnosti v otázce přechodu věcí na stát je rozporné již se samým obsahem stížnosti. Vedlejší účastník řízení, Městská část Praha 1, ve vyjádření prostřednictvím právní zástupkyně uvedl, že obdržel výzvu k vydání věci dne 24. 4. 1995. Vlastním šetřením pak dospěl k závěru, že předmětná nemovitost přešla na stát na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb. a č. 88/1959 Sb. Ú. l. Nápravu křivd způsobených odnětím vlastnického práva k nemovitostem dle cit. vládních nařízení však řešil zákon č. 403/1990 Sb., kde lhůta k uplatnění nároku končila 31. 5. 1991. Vedlejší účastník je toho názoru, že bez jeho zavinění stěžovateli propadla lhůta k uplatnění jeho nároku podle zákona č. 403/1990 Sb. Vzhledem k tomu, že stěžovatel výzvu uplatnil až v měsíci dubnu 1995 se vedlejší účastník domnívá, že aplikace jiného restitučního předpisu než zákona č. 403/1990 Sb. je vyloučena ustanovením §1 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Bytový podnik Praha 1, s. p., v likvidaci, ve vyjádření uvedl, že považuje soudní rozhodnutí za správná. II. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti musí v prvé řadě poukázat na to, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto může nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled pouze tehdy, došlo-li k porušení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod, jakož i mezinárodní smlouvy dle čl. 10 Ústavy. V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Z hlediska procesního obecné soudy porušily tento článek Listiny tím, že zejména soud prvého stupně nepředvolal ani k prvnímu soudnímu jednání stěžovatele. Pokud tedy nebylo stěžovateli umožněno se řízení zúčastnit, bylo mu znemožněno se k věci i všem prováděným důkazům vyjádřit. Současně bylo stěžovateli znemožněno uplatnit jeho Listinou garantované právo, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předvolání bylo doručeno pouze jeho právní zástupkyni s výzvou, aby o jednání "vyrozuměla navrhovatele", což nelze chápat jako splnění povinnosti doručit předvolání stěžovateli jako účastníkovi. Tento procesní nedostatek nezhojil v rámci dalšího řízení ani soud odvolací, neboť k ústnímu jednání před odvolacím soudem nebyl stěžovatel rovněž předvolán. Protože se právní zástupkyně omluvila pro pracovní neschopnost, soud neshledal důvod k odročení jednání a věc projednal bez přítomnosti jedné ze stran. Je sice pravdou, že v oblasti doručování, v případě, že je účastník civilního řízení zastoupen advokátem, je možné aplikovat §49 odst. 1 o. s. ř. Avšak v rámci vlastního postupu soudu v průběhu celého řízení, zejména v rámci dokazování, si musí soud počínat tak, aby respektoval princip rovnosti účastníků zakotvený v §18 o. s. ř., čl. 37 odst. 3, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním pravidlem při výkladu procesněprávních předpisů. Proto i při interpretaci §115 o. s. ř. je třeba z této zásady vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání, při němž má být účastník vyslechnut. V dané věci však nebyl stěžovatel ani k prvnímu jednání u soudu I. stupně, ani k jednání u soudu odvolacího předvolán, čímž došlo k porušení jak shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména čl. 38 odst. 2 Listiny. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů u jednání, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo respektováno. Porušení ústavních práv spatřuje stěžovatel dále v tom, že soud nevyzval stěžovatele k opravě podání a ani jej nepoučil, jak opravu provést. Podle soudu však žalobce (stěžovatel) označil žalovanou stranu správně, ale ta nebyla ve sporu pasivně legitimována, což mělo za následek zamítnutí žaloby. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích judikoval, že postup podle ustanovení §43 odst. 1 a §104 odst. 2 o. s. ř. je na místě v případech, kdy nedostatek spočíval v nesprávném označení žalovaného, tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. Ústavní soud sdílí názory obecných soudů, že není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu a tedy ani v otázce věcné legitimace. V daném případě nebylo řízení zastaveno pro nedostatek právní subjektivity žalované, ale žaloba byla zamítnuta právě pro nedostatek pasivní legitimace žalované. Porušení práva na soudní ochranu nespatřuje Ústavní soud ani v tom, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o návrhu stěžovatele na připuštění dovolání. Přípustnost dovolání rozhodnutím soudu je upravena v ustanovení §239 o. s. ř., podle něhož odvolací soud vysloví přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí. Právní konstrukce stěžovatele, že soud by měl o přípustnosti dovolání rozhodnout samostatným usnesením, nemá oporu v procesním předpisu. Jestliže soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na připuštění dovolání podle §239 o. s. ř., má účastník možnost postupovat podle odst. 2 téhož ustanovení, tj. dovolání podat a vyčkat rozhodnutí dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoliv. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo také k porušení jeho vlastnického práva, které užívá ústavněprávní ochrany. Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích vyslovil, že k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má každý právo vlastnit majetek, přičemž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnického práva podle cit. čl. Listiny základních práv a svobod především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněna není a ani být nemůže. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že došlo k procesnímu pochybení obecných soudů obou stupňů, jež spočívají v nerespektování čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než obě rozhodnutí obecných soudů zrušit (§82 odst. 1, odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Tím však Ústavní soud nicméně nepředjímá budoucí rozhodnutí obecných soudů ve věci samé. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 23. listopadu 1999

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:1999:1.US.323.97
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 323/97
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 162/16 SbNU 197
Populární název Předvolání účastníka řízení k výslechu
Datum rozhodnutí 23. 11. 1999
Datum vyhlášení 1. 12. 1999
Datum podání 2. 9. 1997
Datum zpřístupnění 15. 10. 2007
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Klokočka Vladimír
Napadený akt rozhodnutí soudu
rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 11
Ostatní dotčené předpisy
  • 403/1990 Sb.
  • 87/1991 Sb., §1 odst.3, §6 odst.2
  • 99/1963 Sb., §115 odst.2, §18
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstřík vlastnické právo/ochrana
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-323-97
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 29448
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-30