ECLI:CZ:US:1999:1.US.337.98
sp. zn. I. ÚS 337/98
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti L. Z., zastoupeného advokátem JUDr. B. G., CSc., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovateli bylo dne 20. 5. 1998, ČVS: MVV-301/40-410-98, vyšetřovatelem Policie ČR - Úřadu vyšetřování hl. m. Prahy sděleno obvinění z trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §223 trestního zákona a z trestného činu neposkytnutí pomoci podle ustanovení §208 trestního zákona. Těchto trestných činů se měl dopustit tím, že dne 26. 4. 1998 vlastním automobilem, který řídil, narazil do zaparkovaných vozidel, která poškodil a ujel a poté pokračoval v jízdě s neosvětleným vozidlem a nedovolenou rychlostí a v protisměru se střetl s jiným osobním automobilem. Přitom došlo ke zranění dvoučlenné posádky tohoto automobilu a ke hmotné škodě. Stěžovatel se prý nepřesvědčil, zda ve druhém vozidle někdo není zraněn, z místa nehody utekl a zraněným neposkytl pomoc, ačkoliv tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo někoho jiného.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že v předmětném vyšetřovacím spisu jsou jako listinné důkazy založena sdělení společnosti Eurotel Praha, s.r.o. (č.l. 41-44), datovaná ke dni 28. 5. 1998, a to výpis hovorů z mobilního telefonu stěžovatele za období od 26. 4. 1998 do 30. 4. 1998, a dále záznam vyšetřovatele obsahující osobní údaje osob, jimž stěžovatel dne 26. 4. 1998 telefonoval. Vyšetřovací spis však neobsahuje žádné soudní rozhodnutí, které by opravňovalo Policii ČR tyto údaje si zjišťovat, ani souhlas stěžovatele ke zjištění těchto údajů. Tím prý bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. listovní tajemství a tajemství zpráv podávaných telefonem, telegrafem nebo jiným způsobem. Stěžovatel se domnívá, že státní moc může činit pouze to, co jí zákon dovoluje, a protože uvedený postup vyšetřovatele údajně neměl zákonný podklad, došlo tím k porušení uvedeného základního práva stěžovatele. Namítá rovněž porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se dovolává i nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. III. ÚS 62/95, podle něhož při střetu dvou zájmů je nutno upřednostnit tajemství dopravovaných zpráv před účelem trestního řízení, důsledkem čehož je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen, a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo.
Zároveň stěžovatel namítá, že ve vyšetřovacím spisu je obsažen úřední záznam, datovaný ke dni 22. 5. 1998 (č.l. 39), z něhož vyplývá, že za účelem podání vysvětlení byl vyslechnut lékař MUDr. K. J., který dne 26. 4. 1998 stěžovatele po dopravní nehodě ošetřoval. Stěžovatel brojí proti tomu, že tento protokol není podepsán a navíc prý bylo tímto postupem obcházeno ustanovení §97 a násl. trestního řádu o výslechu svědka. Kromě toho MUDr. J. "byl vyslechnut k okolnostem, tvořícím předmět lékařského tajemství", a to bez souhlasu stěžovatele.
Stěžovatel konečně dovozuje, že ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, neboť napadený postup Policie ČR je zejména v trestních věcech týkajících se dopravních nehod obvyklý a běžný.
Proto se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud v dané trestní věci přikázal vyšetřovateli z příslušného vyšetřovacího spisu vyřadit a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu zničit "všechny písemné záznamy a zprávy o telefonické komunikaci stěžovatele s třetími osobami" a dále aby vyšetřovateli přikázal v vyšetřovacího spisu vyřadit a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu zničit "všechny písemné záznamy o výslechu lékaře MUDr. K. J., týkajícího se ošetření stěžovatele po dopravní nehodě dne 26. 4. 1998."
Ústavní soud dospěl k těmto závěrům:
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost představuje prostředek ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, pouze však za podmínky předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, určených k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
V souzené věci se stěžovatel domáhá ochrany proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci", spočívajícímu v údajně protiústavním použití výpisu z telefonních hovorů ze stěžovatelova mobilního telefonu a v podání vysvětlení MUDr. K. J.
Ústavní soud však již v minulosti judikoval, že "trestní řízení má stupňovitou výstavbu a vrcholí řízením před soudem, kdy soud rozhoduje o vině a trestu obžalovaného. Proto také posouzení" jednotlivých důkazů "přísluší orgánům činným v trestním řízení (zejména soudu), které "hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu" (§2 odst. 6 trestního řádu). Z toho vyplývá, že v konečné fázi je to soud, který má právo a povinnost vyhodnotit všechny provedené důkazy, na jejichž základě učiní úsudek v otázce viny" (usnesení sp. zn. I. ÚS 484/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha 1998, str. 361). Ústavní soud přitom není "oprávněn orgánům činným v trestním řízení nařizovat nebo ukládat provedení konkrétních úkonů podle trestního řádu... Je povolán pouze k tomu, aby přezkoumal ústavnost jejich postupu jen v případě ukončení věci pravomocným rozhodnutím, které by bylo současně zásahem do základních práv nebo svobod" (usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, Praha 1998, str. 468).
Rovněž v nálezu, na nějž se stěžovatel odvolává, Ústavní soud judikoval (nález sp. zn. III. ÚS 62/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, Praha 1996, str. 243 a 244), že koncepce ústavního soudnictví je v České republice - v individuálních věcech - založena na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. V případě přezkumu "jiného zásahu" orgánu veřejné moci musí být splněna "podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem". "Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky." "Řízení před soudem ... jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto "jiný zásah orgánu veřejné moci" spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými."
V souzené věci však stěžovatel brojí toliko proti dvěma vyšetřovacím úkonům v rámci přípravného řízení trestního, jejichž provedení považuje za protiústavní, přičemž trestní řízení v této věci v době podání ústavní stížnosti dosud nebylo skončeno. Proto Ústavní soud - na základě výše uvedeného - konstatuje, že ústavní stížnost byla podána předčasně, tj. před vyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje.
Ústavní stížnost je tedy nepřípustná (§75 odst. 1 zák. č. 182/1992 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Podmínky ust. §72 odst. 2 citovaného zákona, jehož se stěžovatel obsahově dovolává, nejsou podle názoru Ústavního soudu splněny, neboť stěžovatelova argumentace je zcela obecná a nekonkrétní.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 6. 1999
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj