ECLI:CZ:US:1999:1.US.35.99
sp. zn. I. ÚS 35/99
Usnesení
I. úS 35/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti I. E., zastoupeného JUDr. M. A., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 1998, č.j. 37 Ca 140/98-18 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26.11.1998, č j. 37 Ca 140/98-23 takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 1998 č.j. 37 Ca 140/98-18, kterým bylo zastaveno řízení o žalobě na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň se sídlem v Plzni Houškova 33, o vyměření cla, ze dne 10. 6. 1998, č.j. 4167/1-495/98, a zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26.11.1998 č.j. 37 Ca 140/98-23 ve věci podání stěžovatele ze dne 23. 11. 1998 do usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 1998 č.j. 37 Ca 140/98-18 o zastavení řízení. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním zákonem, konkrétně právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tvrdil, že došlo k porušení i čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Porušení spatřuje v postupu Krajského soudu v Plzni, který zaujal názor, že na úseku správního soudnictví není přístupný opravný prostředek proti žádnému rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že tento závěr platí jen v případě, že žalobu soud zamítne nebo rozhodnutí zruší, nikoliv pro rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, jež je upraveno zákonem o soudních poplatcích, který výslovně odvolání proti usnesení připouští a dokonce umožňuje zaplacení poplatku v odvolací lhůtě.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku vyjádřeném v napadených usneseních a vyjádřil přesvědčení, že jeho postupem nedošlo k namítanému porušení citovaných ustanovení ústavních předpisů, neboť soud postupoval podle zákona, konkrétně podle obč. soudního řádu. Z tohoto důvodu by měl, podle jeho názoru, ústavní soud stížnost zamítnout.
I. ÚS 35/99
Celní ředitelství Plzeň, jako vedlejší účastník, odkázal na svůj názor, který byl předložen Krajskému soudu v Plzni pod č.j. 1-794/98 k žalobě stěžovatele.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka a ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 37 Ca 140/98 učinil ústavní soud následující zjištění: Stěžovatel podal dne 17. 8. 1998 u Krajského soudu v Plzni žalobu proti pravomocnému rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň č.j. 4167/1-495/98 ze dne 10. 6. 1998 a Celního úřadu Rozvadov č.j. 98/51 ze dne 20. 4. 998, jimiž bylo stěžovateli, jako účastníku celního řízení, vyměřeno z dovezeného motorového osobního automobilu clo a daň z přidané hodnoty. Stěžovatel však při podání žaloby nezaplatil soudní poplatek, a protože nejde o řízení věcně osvobozené od soudních poplatků, byl stěžovatel Krajským soudem v Plzni vyzván, aby ve lhůtě do 7 dnů od doručení výzvy soudní poplatek zaplatil. Ve výzvě k zaplacení byl výslovně upozorněn na případné nepříznivé následky spojené s nezaplacením. Jelikož stěžovatel soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatil, Krajský soud v Plzni řízení prvním z napadených usnesení ze dne 10. 11. 1998 č. j. 37 Ca 140/98-18 zastavil. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl poučení, že proti němu nelze podat opravný prostředek s odkazem na §250j odst. 4 obč. soudního řádu. Stěžovatel však navzdory poučení zaplatil soudní poplatek a současně podal proti uvedenému usnesení odvolání. Nato Krajský soud řízení o odvolání druhým z napadených usnesení ze dne 26.11.1998 č.j. 37 Ca 140/98-23 také zastavil a zaplacený soudní poplatek vrátil. Podstatu argumentace odůvodnění usnesení tvoří konstrukce, že v řízení o žalobě, jež bylo ukončeno usnesením ze dne 10. 11. 1998 rozhodoval soud podle V. části, II. hlavy obč. soudního řádu, která upravuje řízení o žalobách směřujících do (pravomocných) rozhodnutí orgánů veřejné správy a že toto řízení je řízením jednoinstančním, což vyplývá z §250j odst. 4 obč. soudního řádu. Z toho soud vyvozuje, že proti žádnému druhu rozhodnutí soudu, které bylo učiněno v řízení podle V. části, II. hlavy obč. soudního řádu, není přípustný opravný prostředek, což platí také pro usnesení soudu učiněná v souvislosti s poplatkovou povinností navrhovatele. Jestliže proti němu podal stěžovatel odvolání, tak s ohledem na jednoinstančnost řízení není dán žádný funkčně příslušný soud ČR, který by mohl o něm rozhodovat, proto o něm rozhodl opětovně Krajský soud v Plzni a také toto řízení zastavil.
Ústavní soud především poukazuje na odůvodněný závěr Krajského soudu v Plzni, že správní soudnictví je v České republice vybudováno na principu jednoinstančního řízení, ve kterém je podání opravných prostředků podle §250j odst. 4 obč. soudního řádu pro řízení podle hlavy druhé části páté vyloučeno. To platí nejen pro meritorní rozhodnutí, ale také pro rozhodnutí procesní povahy. V tomto smyslu představuje úprava správního soudnictví lex specialis také vůči regulaci poplatkové povinnosti. Pokud Krajský soud při rozhodování o zastavení řízení usnesením ze dne 10. 11. 1998 č.j. 37 Ca 140/98-18 postupoval podle §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a poplatku za výpis z rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů, jenž jinak v §9 odst. 4 předpokládá možnost podání odvolání, nemůže uvedené ustanovení samo o sobě způsobit, aby v souzené věci patřící do sféry správního soudnictví, byl opravný prostředek přípustný. Ústavní soud, jak již podobně vyjádřil v usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 188/97 ze dne 10. 11. 1998, akceptuje aplikaci využívající logickou metodu výkladu "a maiore ad minus", s níž lze dospět k poznatku, že pokud není přípustné odvolání ve správním soudnictví ve věci samé, není přípustné ani při rozhodnutí o zastavení řízení podle §9 odst. 2 zák. č. 549/1991 Sb. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud dosavadní přístupy obecných soudů, včetně názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 10. 1992,. 6 A 91/92, uveřejněné pod R 38/94 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, za ústavně konformní.
I. ÚS 35/99
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 Ústavy České republiky. V návaznosti na dosavadní judikaturu ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný'). K takové situaci nedošlo, když soud postupoval v intencích předpisů upravujících jeho postup a když si stěžovatel sám svým laxním přístupem k povinnosti zaplatit soudní poplatek přivodil nepříznivé následky, které jsou s porušením této povinnosti spojeny.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 1999
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu