ECLI:CZ:US:1999:1.US.422.99
sp. zn. I. ÚS 422/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. M., Csc., zastoupeného JUDr. F. J., advokátem, proti zásahu orgánu veřejné moci Ministerstva financí ČR do práv stěžovatele, současně s návrhem na zrušení Výměru Ministerstva financí ČR č. 01/99, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadá výměr ministerstva financí č. 01/99 ze dne 30. 11. 1998, o regulaci cen, vydaný podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách. Domnívá se, že vydáním citovaného výměru byla porušena jeho ústavně garantovaná práva podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Z poněkud nejednoznačně formulovaného petitu i odůvodnění plyne, že napadený výměr stěžovatel zřejmě považuje jak za zásah orgánu veřejné moci (str. 1 a násl. návrhu), a proto navrhuje jeho zrušení (str. 7 návrhu), tak i za jiný právní předpis (str. 3 návrhu), jehož zrušení taktéž pro rozpor se zákonem navrhuje (str. 7).
Ústavní soud nejdříve zkoumal, jakou právní povahu napadený akt vlastně má a dospěl k níže uvedeným závěrům:
Výměr ministerstva financí č . 01/99 ze dne 30. 11. 1998, o regulaci cen, vydaný podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "cenový zákon"), není (jiným) právním předpisem.
Článek 79 odst. 3 Ústavy ČR stanoví, že ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě zákona a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Úřední stanovení a usměrnění cen podle §5 a §6 cenového zákona provádějí cenové orgány "zařazením rozhodnutí do seznamu zboží", které se uveřejňuje v Cenovém věstníku (§10 citovaného zákona). Toto "zařazení" má v praxi formu výměru ministerstva financí, neboť zákon žádnou konkrétní formu nepředepisuje. Výměr ministerstva financí proto nelze považovat za (jiný) právní předpis, neboť nevyhovuje čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. Dikce §10 cenového zákona, na jehož základě se cenové výměry vydávají, zjevně není zákonným zmocněním k vydání právního předpisu. Citované ustanovení by totiž muselo explicitně stanovit, že určitý konkrétní správní orgán vydá právní předpis, kde konkrétněji, detailněji, provede či rozvede určitou otázku, kterou upravuje zákon.
Navíc si je třeba uvědomit, že podmínkou platnosti zákonů (čl. 52 Ústavy ČR), ale i jiných právních předpisů, je jejich vyhlášení způsobem, který stanoví zákon. V tomto směru je ústavní úpravu třeba vykládat extenzivněji. Právní demokratický stát, za který se Česká republika považuje, je v souladu s čl. 1 Ústavy ČR založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana, a je proto povinen zajistit určitou úroveň právní jistoty. To mimo jiné znamená i efektivněji umožnit, aby občané (a další osoby) měli možnost se s obsahem nejen zákonů, ale i ostatních právních předpisů, které jim nejen garantují práva, ale i ukládají povinnosti, seznámit. Příslušným zákonem, který upravuje publikace celostátně platných (a účinných) právních předpisů, je pak zákon ČNR č. 545/1992 Sb., o Sbírce zákonů České republiky. V §5 odst. 1 citovaného zákona se uvádí, že právní předpisy nabývají platnosti dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, ustanovení §2 písm. d) pak stanoví, že právní předpisy ústředních orgánů státní správy se označují výhradně jako "vyhlášky". Zákon ČNR č. 545/1992 Sb. tedy nezná, resp. nepovažuje výměr ministerstva financí za možnou formu právního předpisu vydaného podle čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a v souladu s čl. 52 Ústavy ČR publikovaného v oficiální sbírce. Cenový zákon sice hovoří o uveřejnění výměru v Cenovém věstníku, avšak tento způsob "vyhlášení" nemá charakter formální publikace právního předpisu, která by podmiňovala i jeho platnost, ale je pouhým zveřejněním opatření správního orgánu.
Nejedná se tedy o právní předpis, jde zřejmě o akt vydaný na základě
§10 cenového zákona, který má ovšem specifickou, normativní povahu, neboť nesměřuje vůči konkrétnímu právnímu subjektu, ale zavazuje - obdobně jako právní předpis - blíže neurčený, resp. neurčitý okruh (počet) subjektů, které právně disponují s určitým druhem zboží. Právní závaznost výměru ministerstva financí lze dovodit z obecně závazného ustanovení §5 a §6 cenového zákona a nikoliv ze samotného výměru.
Pojem zásah orgánu veřejné moci jako aktu, který je možné napadat ústavní stížností, lze obecně charakterizovat jako takové jednání, kterým se konkrétní subjektivní práva (právo) někoho jiného proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Je zřejmé, že výměr ministerstva financí č. 01/99 ze dne 30. 11. 1998, o regulaci cen, vydaný podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, není rozhodnutím orgánu veřejné moci podle §72 zákona, jelikož není výsledkem právního řízení, jehož by byl stěžovatel účastníkem, nenabývá právní moci, nedoručuje se atp. Nemůže se však jednat ani o jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí, neboť v takovém případě vždy musí jít (stejně jako u rozhodnutí) o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Zpravidla půjde o jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní akt (útok) orgánu veřejné moci porušující základní, ústavně garantovaná práva, který sám není výsledkem žádné rozhodovací pravomoci (nález sp. zn. III. ÚS 62/95, publikovaný pod č. 78, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4). Musí jít o adresný (osobní) akt, který bezprostředně mění právní situaci (právní poměry) zasažené osoby. Výměr ministerstva financí však takové účinky sám o sobě nemá, pouze vytváří podmínky pro eventuální realizaci, tedy i případný zásah. Teprve na základě výměru ministerstva financí osoba provádějící právní dispozice s určitým (určeným) zbožím v jednotlivém případě výměr aplikuje.
V této souvislosti si je třeba uvědomit, že zásahem nemůže být kupř. pouhé vydání právního předpisu, předpisu interního, ani jiného normativního aktu, neboť se jedná o pravidla zavazující blíže neurčený okruh subjektů.
Lze obecně uzavřít, že by tedy bylo eventuálně možné napadat jako zásah orgánu veřejné moci až konkrétní aplikaci normativního aktu tvrzením o jeho neústavnosti (po vyčerpání všech prostředků k ochraně práva), a nikoliv samotné jeho vydání, neboť takové akty přezkumnou působnost Ústavního soudu nevyvolávají.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost směřuje proti výměru ministerstva financí č. 01/99, který má povahu normativního aktu, jenž sám o sobě nemůže být považován za zásah orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Proto soudci zpravodaji nezbylo než podání podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že i v případě, že by akt akceptoval jako zásah orgánu veřejné moci, musel by návrh odmítnout usnesením podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 1999 JUDr. Vladimír Paul
soudce Ústavního soudu