ECLI:CZ:US:1999:1.US.435.99
sp. zn. I. ÚS 435/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Vladimíra Paula o návrhu obchodní společnosti Kongresové centrum I., a. s., zastoupené Mgr. D. M., advokátem, na vyslovení povinnosti projednat přihlášku navrhovatele ve vyrovnacím řízení a na vydání předběžného opatření, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal vydání nálezu, kterým by Ústavní soud přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby v řízení, vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 42 Kv 3/99, uložil vyrovnacímu správci povinnost zapsat přihlášku pohledávky stěžovatele do seznamu přihlášek a tuto přihlášenou pohledávku přezkoumat. Současně stěžovatel navrhoval vydání předběžného opatření, kterým by Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Hradci Králové do doby vyhlášení nálezu Ústavního soudu ve věci potvrdit vyrovnání, vedené pod sp. zn. 42 Kv 3/99. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudu došlo k porušení jeho ústavních práv, a to zejména ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když soud překročil meze výkonu státní moci k újmě stěžovatele, dále že došlo k zásahu do jeho práva, že každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, protože postupem soudu byl stěžovateli znemožněn výkon tohoto práva. Dále stěžovatel poukázal na princip zakotvený v čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 95 Ústavy, dle něhož má každý právo na to, aby jeho věc byla řádně projednána v souladu se zákony, kterými jsou soudy vázány. Odchýlení se od platných zákona znamená porušení těchto zásad.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením, č. j. 42 Kv 3/99-159, ze dne 15. 6. 1999, rozhodl ve věci návrhu dlužníka P. P., a. s., tak, že povolil vyrovnání a dále, kromě jiného, nařídil vyrovnací jednání na 26. 7. 1999 a vyzval dlužníkovy věřitele, aby své nároky přihlásili písemně do 4 týdnů ode dne vyvěšení tohoto usnesení na úřední desce. Stěžovatel, jako dlužníkův věřitel, přihlásil svoji pohledávku ve výši 945 873,62 Kč. Přihlášku datoval dnem 1. 7. 1999 a soudu byla doručena dne 15. 7. 1999. Krajský soud posléze sdělil stěžovateli (přípisem ze dne 9. 8. 1999), že jeho přihláška je opožděná, protože lhůta k podání přihlášek uplynula dnem 13. 7. 1999, a že správce k jeho opožděné přihlášce podle §58 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nepřihlédl. Stěžovatel uznává, že jeho přihláška byla soudu doručena až po stanovené lhůtě, ale poukazuje na ustanovení §58 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., podle něhož se k opožděným přihláškám při vyrovnacím jednání přihlédne, je-li možné je přezkoumat bez zbytečného odkladu. Dále stěžovatel tvrdí, že k jeho o dva dny opožděně podané přihlášce je zákona nutno přihlédnout, neboť jím podanou přihlášku bylo možno přezkoumat bez zbytečného odkladu. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že v předmětném řízení nedošlo ke dni podání ústavní stížnosti, natož ke dni podání přihlášky stěžovatelem, k přezkoumání pohledávek korespondenčním způsobem podle §57 zák. č. 328/1991 Sb., jakož ani k vyrovnacímu jednání, jehož předmětem je postup podle §59 zák. č. 328/1991 Sb.
Ústavní stížnost není důvodná.
Tzv. vyrovnání je společně s konkurzem reakcí na úpadek dlužníka. Oba způsoby mají společné charakteristiky, přesto mezi nimi existují nezanedbatelné rozdíly. Zásadní odlišnost vychází z využití rozdílných právních konstrukcí umožňujících v různé míře integraci zájmů dotčených subjektů, především úpadcových věřitelů, která se odráží ve využití míry dispozitivnosti. Zatímco konkurz probíhá podle přesných pravidel, která poskytují jen málo prostoru pro dispozici účastníků, je vyrovnání na dispozici založeno. Podstata vyrovnání spočívá v nabídce dlužníka na sice částečné, ale zajištěné a termínované uspokojení nároků věřitelů, v přijetí této nabídky kvalifikovanou většinou věřitelů a v přezkoumání zákonem stanovených podmínek vyrovnání soudem. Vyrovnání v sobě spojuje hmotněprávní a procesněprávní stránku, a proto nelze izolovaně zkoumat a preferovat aspekty patřící k některé z nich. Přitom je evidentní, že vyrovnání svojí povahou, jako majetkové vypořádání, vyvolává hmotněprávní důsledky, avšak nelze vyrovnání realizovat bez využití stanovených procesních pravidel. Vyrovnací řízení probíhá ve dvou etapách. V první z nich, která probíhá od podání návrhu na vyrovnání do rozhodnutí o něm, soud zkoumá, zda jsou splněny podmínky pro vyrovnání. Druhá etapa nastupuje výlučně po povolení vyrovnání a trvá do jeho prohlášení za skončené po potvrzení vyrovnání. V této etapě dochází k přihláškám věřitelů, k jejich zkoumání, k vyrovnacímu jednání, k hlasování o vyrovnání a k jeho potvrzení (event. k zamítnutí). Uvedené fáze respektuje i zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání. Především je třeba poukázat na §51 odst. 1 tohoto zákona, podle něhož se usnesení o povolení vyrovnání doručuje, mimo jiné, známým věřitelům. Tyto věřitele však zákon nepovažuje ještě za účastníky řízení, jimi se stávají pouze ti věřitelé, kteří včas přihlásili své pohledávky a nejsou plně uspokojeni (§48). Je tedy zcela na vůli a schopnostech věřitele, aby ve stanovené lhůtě, má-li zájem stát se účastníkem vyrovnání a tím dosáhnout alespoň částečného uspokojení své pohledávky vůči dlužníkovi, učinil vhodná opatření vedoucí ke včasnému přihlášení jeho pohledávky. Pokud tak neučiní, bere na sebe riziko, že se nestane účastníkem vyrovnacího řízení, zejména když mu zákon výslovně ukládá povinnost přihlásit pohledávku ve stanovené lhůtě (§56 odst. 1). Při opožděném podání přihlášky vzniká věřiteli nejistota, zda se jeho pohledávce přihlédne. Tato nejistota je vázána na posouzení, zda je možné opožděně přihlášenou pohledávkou přezkoumat bez zbytečného odkladu. Jde o naprosto přirozený a obvyklý důsledek uplatnění principu vigilantibus iura scripta sunt vytvářejícího rámec pro autonomní chování subjektů soukromoprávních vztahů. Citovaná parémie odráží konstrukci, podle níž je mechanismus fungování soukromého práva vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizací svých zájmů právně relevantním chováním. Je proto absurdní, aby se kdokoliv dovolával zásahu do svých práv, když nepříznivý důsledek si způsobil sám svým vlastním chováním. Jestliže v inkriminovaném případě soud k opožděné přihlášce nepřihlédl a věřitele uvědomil, že se tak stalo podle §58 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., učinil tak v souladu se zákonem a pomocí odkazu na uvedené zákonné ustanovení vyjádřil, že nebylo možné opožděnou přihlášku přezkoumat bez zbytečného odkladu. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda soud mohl pozdě podanou přihlášku přezkoumat bez zbytečného odkladu, či nikoliv. Takový postup by byl nepřípustným zásahem do rozhodovací pravomoci obecného soudu.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by postupem Krajského soudu v Hradci Královo došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný v celém rozsahu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 11. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu